Výběr Salonu: Kaprálová, Kašua, mizející jazyky, Gülsen, Mašinová a Kalinová

Dora Kaprálová

Dora Kaprálová Berlínský zápisník

Druhé město

Tři časové bloky, od února 2013 do ledna 2015, s několikaměsíčními přestávkami. Žádné pravidelné deníkové záznamy, naopak, náhodné zachycování tónů prožitého a hned z nich vytvořený akord pomocí asociace, nápodoby, srovnání. Snaha o přetavení toho nezachytitelného v něco určitého, trvalého. Prý že když píše, věty autorce běžně utíkají, ledabylí mravenci ve vesmíru. Utíkají, ale jak krásně! Třeba to, když jde s jedenáctiletou dcerou a její třídou k památníku obětí holocaustu, se nakonec usadí v podobě: Tyhlety moderní humanistické školní projekty, projekty o hrůzách, tak kruté a nesmyslné. Jako by samotné vědění dokázalo někoho spasit! A pak jen tak mimochodem napíše recenzi na Kahudův poslední román, na půl stránky a skvěle. To vše v prostoru od východní Moravy přes Brno a Vídeň do Německa, do Berlína a jeho nejbližšího okolí; konečně v praxi fungující střední Evropa. Mnoho fascinujících příběhů pro ty, kteří si nemyslí, že čtenář je medvěd a autor jeho medvědářem. (Vybral Jakub Šofar.)

Sajjid Kašua

Sajjid Kašua Tančící Arabové

Sajjid Kašua Tančící Arabové Přeložila Magdaléna Křížová.

Pistorius & Olšanská

O hebrejsky píšícím Palestinci Sajjidu Kašuovi jsme již v Salonu informovali před necelými dvěma lety v souvislosti s českým překladem jeho románu Druhá osoba singuláru. Kniha Tančící Arabové je pak ještě hlubším vhledem do rozporuplné izraelské současnosti, jako by autor páral švy mezi tradicí a modernitou, mezi svatou povinností být součástí národa a až sebevražednou snahou být především sám sebou. Dokud budou Palestinci od narození vyživováni nenávistí ke všemu židovskému a Židé zase totálním nezájmem o své arabské spoluobčany, žádná politická dohoda nemůže tenhle nešťastný kout světa zklidnit. Situace v tomhle státě je pěkně na hovno. Strašně rád bych byl vysokoškolsky vzdělaný Arab, co pracuje jako popelář, a může tak v klidu od srdce nadávat na Izrael. Kromě jiného jsou speciálně pro nás Tančící Arabové zajímaví částmi o tom, jakou deziluzi vyvolal v Palestincích rozpad sovětského impéria. (Vybral Jakub Šofar.)

Miroslav Černý

Miroslav Černý Slovem svět

Miroslav Černý Slovem svět Příběhy mizejících jazyků

Dauphin

Nejprve něco klasicky záložkového: V době, kdy lingvista a antropolog Miroslav Černý (1977) psal tuto knihu, tedy někdy před asi pěti lety, žilo na světě 50 osob, které byly jedinými mluvčími nějakého samostatného jazyka, a do konce tohoto století polovina jazyků na naší planetě zanikne (zůstane jich jen 3000). Autor nás seznamuje s pěti případovými studiemi o mizejících jazycích (a tedy i kulturách): na Srí Lance, severozápadě USA, Sahaře, severu Skandinávie a severu Austrálie. Poslední kapitola o Austrálcích je zároveň zobecňující a Černý na jejím základě polemizuje s tezí Noama Chomského o daných univerzálně platných jazykových pravidlech. Pěkná věc. (Vybral Jakub Šofar.)

Filip Gülsen

Filip Gülsen Láska už není, co nikdy nebyla

Nakladatelství Petr Štengl

Můj život má jeden směr: dolů a dolů. / Jsem jenom vetřelcem u prostřených stolů… // Lépe už nebude, lépe už bylo. / Když ještě nežil jsem, to se tu žilo! Vrátil se snad z nějaké haličské končiny duch Františka Gellnera? Takhle se přece u nás už dávno neveršuje, místo veselého pesimismu se rovnou útočí v nejjemnějším případě vulgaritou. Filip Gülsen (1992) se nepředvádí básnickým ptydepe či očekávanými manýrami, ale zkouší to „obyčejným“ lakonickým dvoj- či čtyřverším a obsahem, o kterém nemusíte přemýšlet, co to vlastně má znamenat. Je také klidně možné, že Gülsen je pseudonymem nějakého praktikujícího básníka, unaveného broušením křišťálu. Nicméně tohle je poezie, řekl bych, přesně pro náš současný stav. Buddhovi žáci nad mou karmou blednou. / Tisíckrát zemřel jsem, zrozen jsa jednou… (Vybral Jakub Šofar.)

Milada Mašinová

Milada Mašinová Kočky a jiné příběhy o strachu

Argo

Abychom předběhli nepěkné pomluvy o novinářích, kteří píšou recenze na knihy kamarádů: autorka je má spolužačka z FAMU. A aby bylo úplně jasno, tak to není ten důvod, proč si její prozaický debut zaslouží výběr. Milada vyniká zvláštním viděním – v jejích fikčních světech najdeme obrysy známé z červené knihovny, ale jsou to jen chytře využité kulisy, do nichž autorka zasazuje své texty o tom, jak se rodí zlo. Někdy jde o důsledek citově deprivační výchovy, někdy o reakci na dlouhodobé příkoří, jindy je za tím žárlivost a hořkost. Ostře vybroušené, často černohumorné miniatury jsou pak vyprávěny rytmizovaným, zdánlivě chladným jazykem, pod jehož povrchem však tu a tam probublá autentická emoce. Nenechte se zmást obálkou či ilustracemi, nejde o četbu pro děti; knížku čtěte svým malým potomkům jen v případě, že už jste s nimi přelouskali všechny svazky z knihovnického regálu Psychopatologie a děsivá úmrtí. (Vybrala Klára Kolářová.)

Mých sedm životů

Mých sedm životů Agneša Kalinová v rozhovoru s Janou Juráňovou

Mých sedm životů Agneša Kalinová v rozhovoru s Janou Juráňovou Přeložil Ondřej Mrázek.

Prostor

Řekněme, že jste před rokem 1989 neposlouchali Svobodnou Evropu a jméno Agneša Kalinová vám nic neříká. Řekněme, že se moc nevyznáte v kulturním kvasu šedesátých let v Československu a že vám není povědomé ani jméno slovenského divadelníka Jána Ladislava Kaliny. Řekněme, že vás ale přitahují moderní dějiny a život vašich rodičů či prarodičů v tomhle bláznivém koutě Evropy. Pak je tahle knížka rozhovorů s novinářkou, redaktorkou a překladatelkou Agnešou Kalinovou (1924–2014), které s ní vedla prozaička, dramatička a překladatelka Jana Juráňová, ideálním zdrojem k rozšíření vašich obzorů. Začíná se v Prešově, v asimilované židovské rodině v polovině dvacátých let 20. století, a končí na počátku 21. století v Mnichově. Pokud vás však zajímají neobyčejně placaté jepičí životy hvězd a idolů tohoto týdne a měsíce, pak tato kniha rozhodně není pro vás. (Vybral Jakub Šofar.)