Článek
Bronislav Ostřanský (ed.)
Bronislav Ostřanský (ed.) Islamofobie po česku
Vyšehrad
Užitečný sborník ohledává fenomén islamofobie z mnoha směrů – od exkurzu do dějin západních představ o islámu přes současné vnímání muslimů většinovou západoevropskou společností až po kontext České republiky, tvořící jádro knihy. Dočteme se o duchovním podhoubí protiislámských aktivistů a aktivistek, jejich vztahu k extremismu, antisemitismu i o jejich prezentaci na Facebooku. A protože kniha postupuje od obecného ke konkrétnímu, zachycuje její závěrečná kapitola „výsledek“ islamofobie po česku – konkrétní případy násilí z nenávisti, namířeného proti (někdy domnělým) muslimům a muslimkám. Orientalista a editor sborníku Bronislav Ostřanský si v úvodní studii klade za cíl pokusit se kultivovat tuzemskou veřejnou debatu o islámu – kéž by k tomu tato publikace přispěla; i když lze tušit, že ti, kteří jsou jejím hlavním tématem, si ji stejně nepřečtou.
(Vybral Štěpán Kučera.)
Martin Wein
Martin Wein Slovanský Jeruzalém
Martin Wein Slovanský Jeruzalém Jak Češi založili Izrael
Martin Wein Slovanský Jeruzalém Jak Češi založili Izrael Přeložil Jan Čábela.
Academia
Je pravdou, že z evropských států má dnes nejlepší vztahy se Státem Izrael nejspíše Česká republika. Není to třeba tak dávno, co proběhlo společné zasedání české a izraelské vlády, ČR má v Izraeli speciálního atašé pro vědu, izraelská hymna Hatikva je podobná Smetanově Vltavě a modrá barva na izraelské vlajce také odkazuje na souvěrce z Čech… Ale to neznamená, že by byla k nalezení nějaká zásadní fakta, z nichž bychom mohli odvozovat tezi o mimořádnosti českého vlivu na vznik Izraele (i když jsme z vojenského hlediska udělali hodně pro jeho udržení) a na jeho další vývoj. Nicméně stále existují snahy srovnávat osudy obou národů a vytvářet představy o jakýchsi spojených dějinných nádobách. Industrializace Franze Kafky a představ o Praze jako novém Jeruzalému, to je sakra málo. Nicméně, i když je Izraelec Martin Wein bourač mýtů a růžového mámení a takové kacíře nemáme rádi, kniha o souběžných česko-izraelských vztazích je velice inspirativní. A nejen proto, že ji napsal někdo z té druhé strany.
(Vybral Jakub Šofar.)
Sheila Fitzpatricková
Sheila Fitzpatricková Každodenní stalinismus
Sheila Fitzpatricková Každodenní stalinismus Přeložil Tadeáš Trusina.
Academia
První pětiletka, tři „poměrně dobré“ roky (1934 až 1936), přijetí nové ústavy (1936) a etapa Velkého teroru (1936 až 1938). Třicátá léta v SSSR, období upevnění Stalinovy moci. Americko-australská historička zkoumá každodennost obyčejných lidí v Sovětském svazu, přičemž konstatuje ztrátu osobního života, jeho srůstání s tím veřejným a vytváření jiného typu lidské existence. Označuje ho třemi metaforami: vězení či povinná vojenská služba (reglementace a ztráta intimity), přísná škola (uzavřená instituce s tuhou disciplínou a vlastními konvencemi) a sociální centrum či vývařovna pro nemajetné. Průnikem těchto tří množin vzniká homo sovieticus jako nový člověk. Část obyvatel s tímto vývojem souzní (mládež, byrokratické struktury, aktivisté) – v každé ruské rodině jsou tak zároveň oběti i pachatelé, udávaní i udavači.
(Vybral Jakub Šofar.)
Karel Škrabal
Karel Škrabal Kavčí hory
Druhé město
Šestá sbírka „básnivého“ novináře Karla Škrabala (1969), výpravná a vázaná, je opět potvrzením, že veršotepec nemusí být lunatikem sloužícím mše, kdy je každý verš hostií, nemusí být pachatelem poezie a jejím vězněm, hledačem nejsprávnějších tónů, barev a rytmů. Jsou takoví, ale Škrabal je rozhodně jejich opakem: je pozorovatelem plynoucí každodennosti, všech těch jejích náhodných i nenáhodných nehod. Píše, jak mu zobák narostl, nekorektně, bez povinné slušnosti, zesměšňuje ty, kterým jsme předali část pravomocí, i všechnu tu bramboračku, která se vaří k našemu výkrmu. Neboť lid nesmí hladovět! A v několika málo řádcích popíše jasně a nekompromisně to, o čem dokola žvaní v debatách všichni ti stále stejní a zasloužilí chytrouši: Napomíná mě / když řeknu matka // Říká se maminka! // Muslimy / by topil // i s dětmi.
(Vybral Jakub Šofar.)