Výběr Salonu – inventura po konci roku 2018

Rachel Botsmanová

Rachel Botsmanová Komu se dá věřit?

Rachel Botsmanová Komu se dá věřit? Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly rozeštvat

Rachel Botsmanová Komu se dá věřit? Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly rozeštvat Přeložil Jiří Petrů.

Host

Bankovní průšvih před deseti lety odstartoval krizi důvěry v instituce, která podemílá i politiku. Původně jen nadšená propagátorka sdílené ekonomiky k důsledkům této krize přidává i brexit a Trumpa v Bílém domě. Přesun důvěry z vertikály do horizontální roviny, tedy na sítě, přináší podle ní nová rizika, zejména masivní manipulaci velkými IT firmami a takové možnosti šmírování, že Orwell už musí v hrobě rotovat. Pohled na budovaný čínský systém sociálního kreditu není fantasy, ale temná realita. Západ tomu jde ovšem naproti bezbřehou naivitou uživatelů i sobectvím nevolených manažerů a volených zástupců lidu. V názvu má kniha otazník, ale sama je vykřičníkem.

(Vybral Zdenko Pavelka.)

Alexander Pschera

Alexander Pschera Internet zvířat

Alexander Pschera Internet zvířat Nový dialog člověka s přírodou

Alexander Pschera Internet zvířat Nový dialog člověka s přírodou Přeložila Jiřina Kučerová.

Dauphin

Internet zvířat tvoří centrální prvek planetární digitální kultury, která od základů mění naši – skutečnou i prožívanou – realitu. Pokud někomu připadá, že podobné téma do Salonu nepatří, musím oponovat: právě naopak. Zatímco ve většině případů čteme prognózy varující před digitální apokalypsou, není na škodu si občas přečíst něco opačného, optimistickou vizi budoucnosti. V současnosti existují dvě odlišné cesty, po kterých se lidstvo vydává ve vztahu k přírodě, tedy buď exploatace, ničení ve jménu šťastných zítřků, nebo naopak zakonzervování, neangažování, zásadní ochrana. V obou případech nám skutečnou přírodu nahrazuje její obraz, ztrácíme schopnost být přirozenou, kooperující součástí biosféry. Internetový expert Pschera to vidí ještě jinak… Možná to nebude dlouho trvat a mezi vaše přátele bude patřit budníček lesní nebo plšík lískový.

(Vybral Jakub Šofar.)

Miroslav Drozd

Miroslav Drozd Dvě sestry

Trigon

Zadrž čtenáři, který hodláš podle názvu odvozovat a předjímat. Novela Dvě sestry není žádný odkaz na Čechova (ani cimrmanovský). Naopak, přímá cesta od ní vede k francouzské literatuře, k té její části zaměřené na ulpění v čase, na detailu, na vybavování si pocitů, jež jsou důležitější než události posunující děj a tomu odpovídající komunikace. Po přečtení textu, který vyšel poprvé v samizdatu v roce 1977, se mi vybaví Fillův obraz Čtenář Dostojevského. Muž, jenž drží v ruce knihu a zřejmě hluboce prožívá to, co přečetl. Stačí jedna přesná věta v románu, aby nás vystřelila do mezisvětí, v němž nepatrná odchylka, varianta, odér, posunutý pohled otevírá obrovský prostor, pro ostatní skrytý. Kde zlomek vzpomínky vyvolá mrtvé a zapomenuté. Autor, známý svými překlady z angličtiny a francouzštiny, rozhodně nejde většinovému čtenáři naproti. Nic pro většinu hledající adrenalin nebo svůj názorový kmen (podle zcela povrchní identifikace). Ale zasvěcovací text pro ty, co nechtějí být „nepoužitelnými svědky svého života“.

(Vybral Jakub Šofar.)

Dušan Šimko

Dušan Šimko Ctnosti a Neřesti

Dušan Šimko Ctnosti a Neřesti Sochařská elegie

Dušan Šimko Ctnosti a Neřesti Sochařská elegie Přeložil Lubomír Machala.

Novela bohemica

Necelých sto stran stačilo slovenskému spisovateli žijícímu ve Švýcarsku (a vydávanému u nás) k plastickému popisu období od vrcholícího stalinismu až k viditelnému „tání“ na začátku šedesátých let. Restaurátorka Barbora má za úkol zpracovat stav Braunových soch v Kuksu a jeho okolí; sochaře pozval k práci poněkud excentrický hrabě František Bernard Špork, kterého neměl rád ani císař, ani jezuité. Ve stejné době se začíná na Letné stavět obrovská pocta Stalinovi, i když je to už víceméně zbytečná úlitba Moskvě. Rozpadající se Braunova díla z pískovce však vydrží víc než žulové monstrum, ostatně to je v roce 1962 zlikvidováno těmi samými, díky nimž vzniklo. Pískovec může být trvanlivější než žula, když má idea, jež je zpracována, obecnou platnost (ale ne vždy to, bohužel, platí).

(Vybral Jakub Šofar.)

Miroslav Jeřábek

Miroslav Jeřábek Bonviván Bohuslav Kilian

Legraf

Jedna z charakteristických postav české kultury první republiky se teprve s odstupem dočkala náležitého portrétu. Právník Kilian patřil k brněnské bohémě, znal se s kdekým, ale hlavně se stal vydavatelem revue Salon a později dalšího respektovaného časopisu Měsíc. Ten pak v roce 1933 po nástupu nacistů začal vydávat také v německé verzi a dokázal ho distribuovat do mnoha světových měst včetně Buenos Aires či Tokia. Druhou významnou Kilianovou stopou v české kultuře je jeho vliv na synovce, nad nímž držel ochrannou ruku a pro něhož byl obdivovaným vzorem. Nebýt matčina bratra, strýce Boba, patrně by Bohumil Hrabal nevystudoval ani gymnázium, neboť poté, co v kvartě propadl, rodiče už zvažovali, že jej dají do učení…

(Vybral Zdenko Pavelka.)

Miloš Anděra, Jan Sovák

Miloš Anděra, Jan Sovák Atlas fauny České republiky

Academia

Atlas fauny České republiky, jak ho sestavil zoolog Miloš Anděra a ilustroval česko-kanadský výtvarník Jan Sovák, obsahuje přes dva tisíce živočišných druhů pobývajících na našem území. Od ostatních atlasů tuto publikaci odlišuje, že živočichové zde nejsou rozděleni jen podle taxonomických kategorií, ale především podle prostředí. Otevřeme-li tedy třeba oddíl Lesy, parky a obory, najdeme většinu typických druhů, které se tu vyskytují: od ploštěnky lesní po jelenovité. A protože příroda není skanzen a je doslova všude kolem (i uvnitř) nás, najdeme v atlasu i oddíly Vesnice a města (od oblovky lesklé po kunu skalní) či Devastovaná území (od vřetenatky obecné po čolka). Závěrečná část je věnována Vzácným hostům, tedy ptákům, kteří k nám občas (výjimečně) zavítají – včetně pelikána bílého či orlosupa bradatého.

(Vybral Štěpán Kučera.)

Otfried Preußler

Otfried Preußler Odbila dvanáctá hodina

Otfried Preußler Odbila dvanáctá hodina Přeložila Eva Pátková.

Argo

Kdyby si v minulém století pohádkářskou živnost nepřivlastnili politici, ideologové a různí opinion makeři, byl by nejspíše nejznámějším německým pohádkářem druhé poloviny 20. století jdoucím ve stopách bratří Grimmů Otfried Preußler (1923–2013). Takhle je v Liberci narozený autor „jen“ nejvýznamnějším německým spisovatelem pro děti toho období, čerpajícím často své náměty z pověstí a vyprávění. V příbězích, vyskytujících se v různých oblastních variantách, které různě propojil, přináší jakési základní vzorce motivů na téma poklady a jejich strážci, čarodějnice a kouzelníci a ubohé duše a strašidla. Přitom si zcela vědomě osobuji právo, abych si s nalezenými látkami hrál, abych tradiční pověst pozměnil svým osobním vypravěčským způsobem, vždy veden záměrem, aby vyprávěná historka tvořila ucelený a logický útvar. Každý příběh je uveden vysvětlujícím a zobecňujícím perexem. A samozřejmě: část těch vyprávění patří i do české minulosti, známe je.

(Vybral Jakub Šofar.)

Kai Reinhold Donner

Kai Reinhold Donner Na Sibiři mezi Samojedy

Kai Reinhold Donner Na Sibiři mezi Samojedy Přeložila Anežka Melounová.

Dauphin

V posledních letech existence císařského Ruska už dávno nebyla oblast mezi řekami Ob a Jenisej domovem pouze původních obyvatel, kromě Samojedů, Osťáků, Tunguzů či Jakutů zde žili především kozáci, trestanci (včetně politických) a lidé různých etnických směsí. Nicméně pro finského jazykovědce K. R. Donnera (1888–1935) – jehož otec Otto Donner spoluformuloval tezi o příbuznosti ugrofinských jazyků s jazyky zde žijících národů, a tím vlastně určil pravlast Finů – byly sibiřské expedice v letech 1911–1913 důležitým zdrojem poznání tamního duchovního života, náboženství a obřadů. A i když tam jel původně kvůli podkladům pro slovník a gramatiku samojedštiny, účastnil se každodenního života se vším všudy a jeho informace o těch nejobyčejnějších prvcích existence v tundře, kde teplota klesá až k minus šedesáti stupňům, jsou dodnes neocenitelné pro naši představu o území, které bylo značnou část 20. století označováno za laboratoř komunistické „přestavby“ přírody.

(Vybral Jakub Šofar.)

Ervín Adam, Irena Jirků

Ervín Adam, Irena Jirků Všechno je jinak

Academia

Mnohé o této knize prozradí už její podtitul: Cesta českého epidemiologa z Podkarpatské Rusi přes Auschwitz do Prahy a Houstonu. Novinářka Irena Jirků tu na bezmála tři sta padesáti stranách zaznamenala vzpomínky profesora MUDr. Ervína Adama, jenž za svého působení v Nemocnici Na Bulovce patřil k hlavním organizátorům boje proti obrně. Koncepce, kterou vytvořil, se stala vzorem pro boj s touto nemocí ve světovém měřítku. Nejsilnější momenty knihy se samozřejmě týkají holocaustu. Díky své odvaze, inteligenci a kreativitě se Ervín Adam několikrát zachránil ze situací, kdy stál na křižovatce života a smrti. Což může být i navedení pro život náš vlastní: nerezignovat a pracovat, abychom se na jeho konci mohli dozvědět pointu z jednoho židovského vtipu: všechno je jinak.

(Vybral Michal Šanda.)

Jiří Weinberger

Jiří Weinberger Za modrou oblohu vděčíme mrakům

Krigl

Tato kniha má 27 kapitol, tak jako abeceda písmen. Názvy kapitol začínají po řadě písmeny A, B, C až Z. Každá kapitola má svůj úvod v próze. Jednak proto, aby se odborníci mohli dohadovat, zda je ten úvod povídkou, esejí, úvahou, návodem ke hře či nesmyslem, a také proto, aby se typický čtenář po přečtení toho úvodu občerstvil poezií, kterou za normálních okolností zásadně nečte. Houslový klíč u názvu básně značí, že už před datem 8. 10. 2018 byla zhudebněna, a tedy je to píseň. Z prologu jste se o knížce Jiřího Weinbergra dozvěděli vše podstatné, takže už jen připojím, že veršům – nejen hravě ironickým či absurdním – autor prozaickým doprovodem dodal zajímavý kontext. A už je jen na čtenáři, zda to vezme od ANTIANEKDOT (ANEB občan občanu občanem) nebo ZÁSADNÍ TŘEBÁNĚ (ANEB svět tam, svět zpět). Čtu na přeskáčku, takže mohu skončit třeba u B: Bavlna Vltavy / je za soumraku hebká, / utonulým buď dušičkám / poklička vlídná a lehká. // Bavlna Vltavy / je velejemně tkaná. / A splav, ten se na moment zastaví, / utone-li tam panna.

(Vybral Josef Soukal.)