Článek
Karel Hvížďala
Karel Hvížďala Exilový orloj
Novela bohemica
Karel Hvížďala: Exilový orloj
V emigraci se Karlu Hvížďalovi podařilo rehabilitovat žánr knižního rozhovoru, v normalizovaném Československu takové knihy příliš nevycházely: moc otazníků a ještě víc vykřičníků se špatně kontroluje. Doteď autor vydal více než třicet takových knih, nicméně poslední dobou začal i bilancovat. Svou třetí sbírku fejetonů a esejů věnoval exilu. Exil je jako druhý porod v dospělém věku, a proto je nebezpečný: člověk si pamatuje minulý život, rád by v něm pokračoval, ono to nejde, a ani to nikdo nechce slyšet, protože to nikoho nezajímá. A taky ji věnoval přátelům a kolegům s toutéž zkušeností: Bělohradskému, Grušovi, Sidonovi, Kunderovi či Lustigovi. Ve stejné době vychází v Torstu vzpomínková próza Markéty Brouskové Nežádoucí svědek. Přečtěte si obě a porovnávejte – o tomtéž, ale jinak.
(Vybral Jakub Šofar.)
Aleš Palán
Aleš Palán Miss exitus
Prostor
Aleš Palán: Miss exitus
Většina dnů bývá prázdných, nudných, nezapamatovatelných, ale jeden den v Emině životě se kvůli několika událostem stane v konečném důsledku zkouškou (pastí), prověřující její charakter. Hrdinka novely, pracující v hospicu, pomáhá z tohoto světa odcházející ženě, která je zároveň rodinnou přítelkyní. Její syn požádá Emu, aby mu pomohla pro matku připravit falešný Štědrý den, protože se chtěla ještě dožít Vánoc. Den předtím se Ema rozešla s přítelem a současně řeší snahu mladé fotografky zachycovat umírající v rámci projektu na umělecké škole. Ve světlé chvilce, těsně před svou smrtí, se stará žena konečně zbaví svého břímě a Ema se dozví skutečnosti, jež negativně ovlivnily stáří jejích rodičů, ale jejichž odčinění může pozitivně změnit její budoucnost… Aleš Palán (1965), jehož kniha Raději zešílet v divočině se stala bestsellerem, spolupracuje s Asociací poskytovatelů hospicové paliativní péče a je i autorem knižního rozhovoru se zakladatelkou hospicové péče u nás Marií Svatošovou Neboj se vrátit domů (2018).
(Vybral Jakub Šofar.)
Viktorie Hanišová
Viktorie Hanišová Rekonstrukce
Host
Viktorie Hanišová: Rekonstrukce
Sledujeme-li pravidelně výkony české literatury, můžeme si dovolit označit některé autorky z posledních let za představitelky „temné“ prózy. Všechny tři romány Viktorie Hanišové do ní bezesporu patří. V tom posledním se hrdinka Eliška Součková snaží zrekonstruovat, co se vlastně stalo ten den, kdy ve svých téměř deseti letech našla doma bez známek života svou matku a mladšího bratra Mikuláše. Zřejmé je, že šlo o kriminální čin, že matka Mikuláše nejprve uspala, pak ho zabila a sama spáchala sebevraždu. Elišku si k sobě poté vzala nejstarší matčina sestra, aniž by se dívka dozvěděla cokoliv o svém otci či něco bližšího o tragédii. Teprve po tetině smrti začne hledat a skládat střípky té děsivé události. Byla snad matka nemocná? Nebo Mikuláš? Neudělal to někdo jiný? Co je s otcem? Má vůbec smysl vydávat se do minulosti, není to nebezpečné?
(Vybral Jakub Šofar.)
Diego Zúñiga
Diego Zúñiga Mlha nad Iquique
Diego Zúñiga Mlha nad Iquique Přeložila Ester Povýšilová.
Prostor
Diego Zúñiga: Mlha nad Iquique
Iquique je severochilské město, blízko hranic s Bolívií a Peru. Dvacetiletý mladík přes něj jede do peruánské Tacny spolu se svým otcem kvůli zubařskému zákroku. Otec už má dávno jinou ženu, přesto se snaží hrát roli milujícího a starostlivého rodiče. Novela se skládá z jednostránkových textů popisujících jak cestu, tak především události před ní; nejvíce prostoru autor věnuje pobytu u dědečka z otcovy strany provozujícího penzion v Iquique. Neliterární, někdy až naivní jazyk vypravěče je plný otázek – odpovědi však chybějí. Staly se různé věci, jež měly a nejspíš stále mají vliv na současný život protagonistů, ale co se vlastně stalo, je „zamlžené“. Možná že latinskoamerický magický realismus metamorfoval i do takovéto podoby (Zúñiga je ročník 1987).
(Vybral Jakub Šofar.)
Ofelia Zepeda
Ofelia Zepeda Síla oceánu
Ofelia Zepeda Síla oceánuBásně z pouště
Ofelia Zepeda Síla oceánuBásně z pouště Přeložily Ivana Klima a Daniela Simon.
Dybbuk
Ofelia Zepeda: Síla oceánu
Má matka říkávala: „Pohřbi mě s našimi.“ / Já na to: „Myslím, že hrob nebude dost velký.“ / Místo toho jsme ji pohřbili s větévkami pouště, / a trochou jejích věcí. / Větévky pouště po ní zametou stopy. / Ochrání její posvátné ostatky před hlínou… (z básně Pohřbi mě s našimi). Indiánů z kmene Tohono O’odham je asi dvacet tisíc, žijí na území rozděleném mezi Arizonu (USA) a severní Sonoru (Mexiko), jejich řeč patří do juto-aztécké skupiny. Životu v poušti odpovídá i střídmost jejich obřadů, hudby, tanců, slavností. Při tanci jen tiše poskakují, šoupají bosýma nohama a udusávají suchou hlínu – svými pohyby mlčky rozviřují prach s vírou, že tak pomohou utvořit dešťové mraky, píše básnířka Ofelia Zepeda, která vyučuje na Arizonské univerzitě mimo jiné i jazyk těchto indiánů.
(Vybral Jakub Šofar.)
