Výběr Salonu: Hakl, Stančík, Karaosmanoglu, von Schirach a Benko

Emil Hakl

Emil Hakl Výsek

Argo

Nejen beletrií živ je spisovatel. Zvlášť v českých podmínkách si rád, má-li už nějaké jméno, přivydělá i publicistikou – když se dá napsat od stolu a nezabere moc rešerší. Koneckonců i Michal Viewegh si dneska dofukuje saldo sloupky pro noviny. Emil Hakl psal fejetony do časopisu ČiliChili necelých dvanáct let. Každý měsíc dodal text na zadané téma. Většinou po termínu, buď s totálně nedůvěryhodnou výmluvou, nebo na upřímno s tím, že nějak nevěděl, anebo se mu nechtělo. Zároveň to čekání obvykle stálo za to. Haklovy sloupky dávaly reklamnímu magazínu razítko chytrého čtení a za to si časák svého autora vážil. Necenzuroval ho, dával mu svobodu nadávat a smát se. Výběr z těchhle nečekaně svobodných textů psaných pro peníze si teď můžete přečíst i v knížce.

(Vybral Štefan Švec, editor ČiliChili.)

Petr Stančík

Petr Stančík Nulorožec

Druhé město

Kdo chce v této detektivce o dvanácti upálených nosorožcích hned na začátku uhodnout vraha, ať si vybaví, kdo podle Petra Stančíka ohrožuje dnešní svět. Ale o detektivní pátrání v Nulorožci ani tolik nejde – totiž jde, ale pátrá se po důležitějších věcech, po podstatě člověka, zákonech světa nebo mechanismech moci… Stančík tvoří kouzelný literární vesmír, jakési druhé město, kde existuje telefonní služba ISIS, která zná odpověď na každou otázku, a kde lze k básnickému souboji vyzvat i krále Šalamouna: Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi nádherná. Vlasy tvé jsou jako stáda koziček, sbíhající z pohoří Gileádu. Kozičky tvé jsou jako přesýpací hodiny položené na bok, matematický symbol nekonečné slasti, jako dva hmatatelné důkazy Boží existence.

(Vybral Štěpán Kučera.)

Yakup Kadri Karaosmanoglu

Yakup Kadri Karaosmanoglu Cizinec

Yakup Kadri Karaosmanoglu Cizinec Přeložil Vladimír Matějček.

Host

Deset let před Camusovým Cizincem vydává román se stejným názvem turecký novinář, spisovatel a diplomat Yakup Kadri Karaosmanoglu (1889–1974). Zatímco Camusův Meursault stojí sám proti všem, Kadriho nepojmenovaný hrdina, muž v Kristových letech, jenž přišel v osvobozeneckém boji proti nepříteli o ruku a odešel do malé anatolské vesnice, je součástí „my“. Tedy složitě se tvořící nové turecké společnosti věřící v kemalistickou revoluci, jejímž výsledkem bude emancipovaná Turecká republika. „Oni“ jsou vesničané, žijící stále v klasické, ale již neexistující Osmanské říši, pro něž je důležité zachování tradičních životních cyklů, a o ostatním ať rozhoduje Bůh. Westernizace a sekularizace (oba principy dnes Turecko postupně opouští) proti nevědomosti a bídě. Stále se to opakuje: vše nové a jiné je cizí, metropole se liší od provincií, elita není schopná (a někdy ani ochotná) vidět problémy jinýma očima a snažit se je řešit ve shodě.

(Vybral Jakub Šofar.)

Ferdinand von Schirach

Ferdinand von Schirach Vina

Ferdinand von Schirach Vina Přeložil Ondřej Šebesta.

Host

Vina je odpovědnost za porušení nějakého práva. Někdy si ji viník neuvědomuje. Někdy se zbytečně obviňuje ten, kdo nic nezpůsobil. Někdy je skutečným viníkem oběť… Ferdinand von Schirach je německý právník a současně spisovatel, což není nic neobvyklého. Jenže on umí „zkomprimovat“ své příběhy (a jsou to zároveň i jeho skutečné právní kauzy) do jakýchsi inverzních apokryfů, krátkých textů majících třeba jen tři strany, v nichž je obsažen nejen průběh trestného činu, jeho trestnost na první pohled, případná nevina viníka na další pohled, ale i všednost světa, v němž se to děje, a banalita, z níž se rodí zlo. A navíc, žádné osekané holé věty, ale šťavnatá souvětí. Je to jako ve hře: Co si počít s touto vinou? Tak třeba: Osmiletá holčička žárlí na manžela své učitelky, kterou chce mít jen pro sebe. Udá ho, že ji osahával. Výsledkem je rozvod, tři roky v kriminále. Po osmi letech muž tu „holčičku“ potkává. Chce ji zabít, zničila mu život…

(Vybral Jakub Šofar.)

Julius Benko

Julius Benko Dna kořenů

Nakladatelství Bor

Básník ohledává kořeny svého rodiště, Chomutovska a Podkrušnohoří, osobní rodinnou historii prolíná s kolektivní pamětí (i kolektivním zapomněním), kutá v dějinách světových válek i poválečného odsunu, v krajině městské i přírodní, obou podobně syrových. Starobylá je tíseň za Rothe Grube / kde už jen vítr vítá stíny nových občánků / a útesy jsou kamenické značky božího dláta. Autor postupuje jako badatel, když zkoumá DNA kořenů, nebo jako lékař, když se snaží odstranit dnu, otoky na kloubech času. A mají vůbec kořeny člověka nějaké dno, dohlédnutelné lidským okem? Za zmínku v souvislosti s knihou stojí ještě dva podkrušnohorští rodáci: výtvarník Josef Šporgy, který ji ilustroval, a kytarista Karel Pazdera, který některé básně zhudebnil.

(Vybral Štěpán Kučera.)