Článek
Jean-Michel Guenassia
Jean-Michel Guenassia Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia Klub nenapravitelných optimistů Přeložila Helena Beguivinová.
Argo
obálka Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů
Tato kniha je zobrazením levicových iluzí dvacátého století, jakýmsi kabaretem marnosti. Guenassia má pro jeho herce, zejména muže, sympatie. Ať už jde o mladistvé chuligány nebo vysloužilce z politických zápasů. Hřejivost nazírání je možná klíčem k úspěchu knihy. I někdejší kágébák se tu nakonec ukazuje jako charakterní sympaťák, k němuž si hlavní hrdina Michel (ovšem jako jediný) dokáže najít cestu. Jak asi kniha zarezonuje u českých čtenářů? Přece jenom naše zkušenost zakládá na trochu jiné vnímání. To ale nic nemění na tom, že Klub nenapravitelných optimistů nabízí plnohodnotný čtenářský zážitek, do kterého se člověk zanoří jak do pořádně velké postele a na celé dvacáté století blaženě zapomene.
Charles Laurence
Charles Laurence Společenský agent Jiří Mucha
Charles Laurence Společenský agent Jiří Mucha Přeložila Kateřina Lipenská.
Prostor
obálka Charles Laurence: Společenský agent Jiří Mucha
Zatímco morálka takového Rubense nikoho nezajímá, díla současných tvůrců většinou spojujeme s jejich prohřešky. Spisovatel a překladatel Jiří Mucha (1915–1991) napsal jeden z nejlepších textů české literatury 20. století – Studené slunce, a také byl spolupracovníkem (úspěšným) StB. Co s tím? Pro Charlese Laurence, jehož otec Peter působil v letech 1957–1960 v Praze jako tajemník britské ambasády, byl Mucha něco jako bůh, šarmantní válečný dopisovatel z výborné rodiny s dobrodružným životem.
Tento idol však svým chováním zásadně ovlivnil život všech členů autorovy rodiny. Zásadně negativně. Laurence se po letech vrací při hledání odpovědí zpět do Prahy. Pro něj je to vysvobození a pro čtenáře možnost setkat se s mechanismem systému, kterým jsme stále poznamenáni.
Miroslav Petříček, Martin Velíšek
Miroslav Petříček, Martin Velíšek Pohledy (které tvoří obrazy)
PedF UK v Praze
obálka Miroslav Petříček, Martin Velíšek: Pohledy (které tvoří obrazy)
Profesor filosofie a akademický malíř napsali společnou (souběžnou) knihu o obrazu, jeho vnímání, interpretaci a všech dalších souvislostech. Zvláště dnes, kdy informace čím dál víc dostává podobu znaku, ikony, obrázku, její přijímání je jednodušší, a tato jednoduchost skrývá řadu nebezpečí, bychom si měli mnohem víc uvědomovat důležitost a nezastupitelnost obrazu výtvarného. Dva texty, jeden je tištěn patkovým písmem, druhý bezpatkovým, jdou většinou svými vlastními cestami, aby se občas potkaly, protnuly, obtáčely se a zase se rozešly. Filosof filosofuje (Smysl je to, co se smyslem stává, naproti tomu hotový smysl je nesmysl.), malíř je praktičtější (Představme si, že 650–700 nizozemských malířů organizovaných ve svatolukášských gildách ročně produkovalo až 70 000 obrazů!). Můžete tak knihu číst jako učebnici, rozpravu nebo dobrodružný výlet.
Eugen Brikcius
Eugen Brikcius Můj nejlepší z možných životů
Pulchra
obálka Eugen Brikcius: Můj nejlepší z možných životů
Nikdy nevíte, zda si z vás dělá legraci, nebo to myslí zcela vážně. Je to vážně legrace, nebo vážná legrace? Část svého básnického díla napsal latinsky, má divné jméno a je schopen zařídit, aby z nebe seskočilo padesát elitních výsadkářů a každý z nich držel v ruce pecen chleba. Říká se tomu happening. Eugen Brikcius (1942) byl v šedesátých a v sedmdesátých letech všude tam, kde se dělo v kultuře něco nového, jiného, nepochopitelného. Podpis Charty 77 z něj na deset let udělal emigranta, teď je klasickým Středoevropanem. Jeho životní příběh je plný příběhů jiných, protože jeho umění není sobecké, je založeno na kooperaci a na sdílení. Kniha je tak další povinnou sekundární literaturou pro ty, kteří neradi čtou čítanky a kompendia. A je taky plná básniček. Mysle na otčinu v noci / dřív než usnu již jsem procit // Řval bych „Bože spas mou zemi“ / jsem ale jak Němec němý // Řeč mi vrátí denní snění // vlast upadá v zapomnění (Vlastenecká).
Sarah Winman
Sarah Winman Když byl bůh králík
Sarah Winman Když byl bůh králík Přeložila Petra Diestlerová.
Motto
obálka Sarah Winman: Když byl bůh králík
Elly má bratra Joea a potrhlé rodiče. Klasický Bůh se jí nelíbí, tak si místo něj vybrala králíka, co ji bude kontrolovat celý život. Rodinná pouta jsou silnější než všechno trápení a tragédie. A je jedno, zda jste na začátku příběhu v anglickém Essexu v roce 1968 anebo v New Yorku či v Cornwallu v roce 1995 a v letech následujících. A je jedno, že Joe je homosexuál a nejlepší Ellyna kamarádka Jenny Pennyová sedí ve vězení za zabití a Ella sama byla v mládí sexuálně zneužita sousedem, se kterým se přátelila. A že otec konečně vyhraje ve fotbalové loterii a rodina si pořídí penzion. Bez přátelství a bez lásky by ty jednotlivé příběhy neměly smysl, i když to zní tak banálně. Do těchto nevlídných časů je četba prvotiny britské herečky až skoro provokací…