Výběr Salonu: deWitt, Fagan a Kábrtová

Patrick deWitt

Patrick deWitt Bratři Sesterové

Patrick deWitt Bratři Sesterové Přeložil Petr Štádler.

Argo

Zlaté šílenství, jež propuklo v lednu 1848 a proměnilo vesnici San Francisco ve velkoměsto, přitáhlo do Kalifornie nejen desetitisíce hledačů, ale samozřejmě i osoby nehodné. Dva bratři, Eli a Charlie Sesterové, vykonávají pro záhadného muže jménem Komodor v Oregon City špinavou práci. Tentokrát mají zlikvidovat zlatokopa Warma. Vydají se na cestu, za sebou nechávají desítky mrtvých (jestliže se v soubojích počítá do tří, Sesterové střílejí už při „jedna“ – proto jsou ještě naživu). Při tomhle kšeftu však Eli začne mudrovat o životě, o dětství, o světě. Chce toho všeho už nechat… Někdy nemá smysl zbytečně hledat jiné přirovnání, abychom se vyhnuli tomu, které všichni ostatní použijí. Takže zcela neoriginálně: román Bratři Sesterové jsou „historky z podsvětí“ z doby kalifornské zlaté horečky. A k tomu ještě road movie. Ihned zfilmovat!

Jenni Fagan

Jenni Fagan Panoptikon

Jenni Fagan Panoptikon Přeložila Markéta Musilová.

Odeon

Vadilo by mi, kdyby o mně mluvili jako o obyčejný zlodějce. Má to cenu, jen když kradete první ligu. Diamanty. Vzácný umělecký díla. Jaderný zbraně. Pořádná porce depresivního čtení je tenhle román o patnáctileté holce Anais. Nejde tady o šikmou plochu, tohle už je úplně dole, odsud už se níž nedá spadnout. Dětství bez vlastních rodičů, místo domova různá převýchovná zařízení nebo pěstounská péče bez šance na harmonický domov. Drogy, útěky, žhářství, agresivita. A útok na policistku, který Anais vynese pobyt v Panoptikonu, v centru pro delikventy. Tady je mezi svými. Mezi sobě rovnými. Spisovatelce Jenni Fagan se mistrně daří na jedné straně čtenáře přesvědčovat o tom, že hrdinčin osud je jasný, že dobře už to v žádném případě skončit nemůže, na druhé straně tu a tam dovolí, aby textem prosvitl paprsek naděje…

Lidmila Kábrtová

Lidmila Kábrtová Koho vypijou lišky

Host

Psát texty s přesně určeným počtem slov (včetně předložek a spojek) se může zdát jako jedna z mnohých neškodných podivností, jimiž se lidé zabývají. Navštívíte-li však www.pribehynapadesatslov.cz, zjistíte, že se toto konání stalo již regulérní literární disciplínou (viz např. příspěvky prozaičky Bianky Bellové). Předpoklad o převažující formální povaze takové tvorby neplatí – mnohem více než v rozsahem neomezeném textu zde záleží na kompozici, na výběru slov, na pointě. Lidmila Kábrtová (1971) z padesátislovných kapitol složila „román“ o životě dívky El v Československu v letech 1970–1983. Bez servítků řečeno: tuplovaná beznaděj, nejen ta normalizační, ale i v nekompletní rodině. Právě onou neukecaností dociluje autorka přesvědčivého uměleckého výsledku. „Taky budu cestovat. A psát.“ „Budeš,“ ujistí ji děda. „Nebudeš,“ vzhlédne mami od nádobí. „Nesmysly tě neuživěj.“