Článek
Albert Camus
Albert Camus Eseje
Albert Camus Eseje Přeložil Denis Molčanov.
Host
Světový spisovatel je ten, kdo je stále vydáván (protože je čten), stále má co říci, dosáhl nejvyšších možných ocenění (Nobelova cena). Francouzský prozaik, dramatik, esejista a publicista Albert Camus (1913–1960) splňuje všechny tři body, navíc je jedním z mála, z jejichž jména bylo vytvořeno adjektivum: camusovský člověk, cizinec, pocit… Zatímco eseje většinou píšou autoři ve vyzrálém věku, Camus to měl opačně. Soubor esejů Rub a líc (pět textů) je z roku 1937, Svatba (čtyři texty) z roku 1939. Teprve soubor Léto (devět textů) vychází po jeho nejznámějších dílech Cizinec a Mor až v roce 1954. První cykly jsou do češtiny přeloženy poprvé.
Lewis Nordan
Lewis Nordan Obdivné hvízdnutí
Lewis Nordan Obdivné hvízdnutí Přeložil Marcel Arbeit.
Argo
Dá se humorně napsat o něčem tragickém, třeba o vraždě, za níž stojí rasový motiv? Pokud to někdo umí tak jako Američan Lewis Nordan, pak je výsledný text (román) mnohem působivější, autentičtější než „vážná próza“. Příběh čtrnáctiletého černošského frajírka jménem Bobo, který si hraje na světáka a z hecu osloví vdanou bělošku a ještě k tomu obdivně hvízdne, což nakonec skončí jeho smrtí, je jako blues, hrané na kytaru se strunami, jež se nedají naladit. Ale blues nestojí na kvalitě strun, unese falešné tóny. Americký jih je svět sám pro sebe… Jako by Nordan spojil jeho dva hlavní literární sloupy, Twaina a Faulknera, když zpracoval, jako mnoho jiných před ním, události z roku 1959. Tehdy byl ve státě Mississippi zavražděn Emmett Till (14 let, zvaný Bobo). Till byl Afroameričan, Lewis Nordan je běloch – to jen pro pořádek. A celé je to mimořádný čtenářský zážitek, i přes všechnu tu hrůzu.
Sharon Oldsová
Sharon Oldsová Papežův penis a jiné básně
Sharon Oldsová Papežův penis a jiné básně Přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová.
Host
Poezii Sharon Oldsové (1942), u nás téměř neznámé americké básnířky, držitelky prestižních literárních cen, začali Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová (oba též básníci) překládat před cca deseti lety nezávisle na sobě; tento výbor je výsledkem jejich spolupráce. Oldsová, to je klasický život z „prokleté“ básnické větve: milovaná i nenáviděná, šokující i citlivá, sebestředná i občansky aktivní, vždy však svou otevřeností útočící na hranice, limity, tabuizovaná témata. To osobní vrůstá do veřejného, není však feministická, jak by se mohlo zdát, její rod je především básnický. …jako by / každý bezdomovec byl zemí, složenou / z mléka a obilí jako Ceres, a šlo by / sám sebe jíst – jako by člověk / byl bůh, schopný jíst zemi, bůh / bezdomovectví (Co je Země). Básně jsou navíc ochuceny fotografiemi Ivana Pinkavy.