Článek
Donald Barthelme
Donald Barthelme Mrtvý otec
Donald Barthelme Mrtvý otec Přeložil Jakub Valenta.
Argo
Americká literární věda velebí autora jako jednu z vůdčích postav postmodernismu. Vtipná, provokativní a výborně uhozená kniha o Mrtvém otci, kterého takřka maškarní průvod táhne nebezpečnou krajinou, aby ho mohl konečně pohřbít, je ale příliš dobrá na to, aby se bez vzpírání začlenila do jakékoli těsně střižené šablony. K otci je nejlépe přistupovat zezadu. Takto vás nejspíš mine, pokud se rozhodne vrhnout po vás oštěpem. Neboť během toho, jak otáčí tělem a napřahuje vrhající ruku a zaměřuje pohled přes ratiště, máte čas utéct a zarezervovat si let do jiné země. Do Rukmini, kde nejsou žádní otcové. V této zemi se bohové pohanského zrna k sobě tisknou pod pokrývkou z úlomů rubínů a pružného betonu během vlhké rukminské zimy.
Botho Strauß
Botho Strauß Lži Šero Bydlení
Botho Strauß Lži Šero Bydlení Přeložili Alice Rahmanová a Petr Šimon.
Dauphin
Několik autorových divadelních her bylo sice přeloženo do češtiny, ale o jeho tvorbě prozaické či esejistické u nás nevíme nic. Nakladatelství Dauphin to chce změnit knihou složenou z třicítky textů různé délky, fragmentů, dialogů, zápisků, tvořících jakoby jakousi surovinu k nějaké zamýšlené zásadní próze, kterou můžete vlastně číst, odkud chcete. Ozvuky Bernharda a ještě více Handkeho jsou nezastírané. Uvidíš, že bude stále obtížnější nazývat věci jejich jmény. Staly se velmi lstivé a dokážou se dnes rychle vyhnout pevným označením. Pak tu stojíš se svým prázdným slovem – ta věc se dávno změnila!… V našem jazyce vládne nekonečná ozvěna jednoho vyprošťujícího slova, vykazujícího ven z jazyka. Proto je jazyk od počátku na útěku, vyháněný, zapuzovaný.
Jiří Gruša
Jiří Gruša Dámský gambit
Druhé město
Název novely, která vznikla v roce 1972 a nejprve vyšla v samizdatu, odkazuje k šachovému zahájení, kdy je obětován bílý pěšec na dámském křídle. Hrdina knihy, který odhalí manželčinu nevěru, se rozhodne obětovat svou vlastní identitu a začít napodobovat svého soka. Jeho vystupování a způsoby převezme tak dokonale, že je pak pro něj těžké, takřka nemožné vrátit se po černobílých políčkách dobra a zla zase zpět. Lamenty o manželčině vině píše formou dopisů a adresuje je dívce, kterou náhodně potkal, příteli, co se před lety oběsil, či literárnímu charakteru C. A. Dupinovi.
Hranice mezi hrdinovou žárlivostí zjitřenou fantazií a realitou se postupně zmatňuje, role obětí a viníků se promíchávají.
Henry Miller
Henry Miller Eseje
Henry Miller Eseje Přeložil Ondřej Skovajsa.
Dauphin
Miller je prasák, stejně jako Picasso a Miró jsou mazalové, kteří neumějí malovat. Takhle, bohužel, v mnoha případech vznikají soudy nejen o umění. Stačí titulek, něčí poznámka, neochota přemýšlet, strach z jiného názoru. Henryho Millera (1891– 1980) nešťastně proslavila sexualita v jeho románech, aniž by většina čtenářů, jež ho četli a čtou právě jako vyhlášeného „pornografického“ autora, přišla na to, že díky absolutní otevřenosti se dostává v rozkrývání našeho světa a životů v něm mnohem dál než ti odvážně neodvážní, opakující pořád dokola moralistní mantry. Nemůže být větší důkaz jeho uměleckých kvalit než tento výbor z jeho esejů (dvacet textů) především z třicátých let. Flirtujeme s osudem a mýty nám zpívají ukolébavky na dobrou noc. Umíráme ve smrtelných křečích vlastních tragických legend jako pavouci chycení do vlastních sítí. Je-li něco, co by si zasloužilo nálepku „obscénní“, pak tato šikmá, nepřímá konfrontace s mysterii, tento výlet až na pokraj propasti, kde prožíváme extatickou závrať, ale bojíme se oddat kouzlu neznámého. (Obscénnost a zákon odrazu)