Článek
Margaret Atwoodová
Margaret Atwoodová Alias Grace
Margaret Atwoodová Alias Grace Přeložil Petr Pálenský.
Argo
Historický román oceňované kanadské autorky (od Man Bookerovy ceny po Cenu Franze Kafky) vychází ze skutečných reálií: v polovině 19. století byla kanadská služebná Grace Marksová obviněna, že společně se sluhou Jamesem McDermottem spáchali dvojnásobnou vraždu. Pochyby, zda byla Grace skutečně pachatelkou, či spíše „pouhou“ přihlížející, a především potom celé spletité vyšetřování slouží Atwoodové jako základ pro mnohovrstevnatý psychologický román. Důležitou roli zde hraje také psychiatr Simon Jordan, který Grace vyšetřuje a který není ani nezaujatý, ani profesionální. Do rozhovorů si zásadním způsobem promítá sám sebe, až se nakonec nabízí neodbytná otázka, jestli je možné se v rámci institutu policejního vyšetřování něčeho jako „pravdivá rekonstrukce“ vůbec dobrat.
(Vybrala Klára Vlasáková.)
Julien Benda
Julien Benda Zrada vzdělanců
Julien Benda Zrada vzdělanců Přeložil Michal Novotný.
Academia
V jedné z nejdůležitějších knih první poloviny 20. století kritizuje francouzský filosof a spisovatel Julien Benda ty intelektuály, kteří se svými idejemi a činy přiklonili na stranu praktické politiky (konkrétně nacionalismu, militarismu či rasismu) – čili zradili starořecký ideál touhy po moudrosti. Přijetí realistických doktrín souvisí u mnoha novodobých vzdělanců podle jejich přiznání i se snahou skoncovat s mravním zmatkem, do něhož je vrhá pohled na filosofie, „z nichž žádná nepřináší jistotu“ a jež se jedna po druhé hroutí vykřikujíce k nebi své absolutní protiklady. Benda svou kritiku směroval na konkrétní terče (Maurrase či Barrèse), ale později pojmenování zrada vzdělanců zobecnělo. Autorem doslovu je Jiří Přibáň.
(Vybral Jakub Šofar.)
Josef Moník
Josef Moník Povodeň (když ustaly deště)
Dauphin
Výprodej. I tak by se mohl jmenovat poslední Moníkův román, který nakladatelství uvedlo coby „opulentní burlesku“ od „autora s praxí soudního tlumočníka po kokakolovém převratu“. Děj se odvíjí v době po sametu v Čechách i USA. Prahu zasáhne stoletá povodeň a pak voda opadne, transformační proud ale neoslabí. Ideologie už nehrají hlavní dějinné role, společností hýbou peníze. Chápou to šíbři, celebrity i lidé s vybranějším vkusem, Američani jako Rusové, a poznává to také sečtělý outsider Richard, jemuž se konečně poštěstí podívat se do ráje svobody za Atlantikem. Mistrná, hutná a barvitá satira, žádné moralizující pojednání ani samoúčelný výsměch. Moník je brilantní spisovatel i pozorovatel lidského hemžení. Kniha vyšla už loni, bez mediálního zájmu a snad jediného ohlasu ve výročních anketách. Sleva až sto procent!
(Vybral Tomáš Reiner.)
Kateřina Kováčová
Kateřina Kováčová Největší tma
Dybbuk
Největší tma bývá pod svícnem a nejméně světelného smogu u nás má osada Jizerka v Jizerských horách. Román Kateřiny Kováčové je ale o tmě v nás, o temnotě, kterou někdo raději vůbec nebere na vědomí, někdo se jí bojí tolik, že chce být stále na světle, a jen málokdo s ní dovede žít v souladu, nebo alespoň v jakémsi patu. Jakmile se začneme ptát po smyslu svého života (opravdu nejde o výše kont nebo navštívené turistické destinace), můžeme se dostat na jakousi mělčinu bytí; něco nás spirituálně přesahuje. Ale co to je? „Duchovních“ cest je sice hodně, od křesťanských až po šamanské, knih o tom jsou desetitisíce, ale každý svému osudu naslouchá (pomáhá) jinak. Příběh Matěje a Lenky je po dlouhé době česká próza bez historických bolístek a lineárních vztahových vzorců. Věk Ryb končí, přichází věk Vodnáře…
(Vybral Jakub Šofar.)
Michal Přibáň a kol.
Michal Přibáň a kol. Český literární samizdat 1949–1989
Academia, ÚČL AV ČR
Představa, že ještě před třiceti lety někdo ve svém volnu bušil doma do psacího stroje, v jehož válci bylo kromě prvního listu dalších osm až deset průklepových papírů, mezi kterými byly ještě kopíráky, a věděl, že poslední dvě tři kopie už budou málo čitelné, ale přesto se najde dost těch, kteří budou rádi, že pak výsledek dostanou výměnou za něco jiného, nebo si ho koupí za náklady… Uf. Především od sedmdesátých let (ale vlastně hned po roce 1948) se vedle oficiální a exilové knižní produkce objevuje „samoděl“, opsaná či nějakým způsobem rozmnožená literatura zvaná samizdatová. A zatímco ty základní, nejdůležitější „samizdaty“ byly většinou dostatečně známy i vyšetřujícím orgánům, historii stovek jiných dosud nikdo neznal. Díky této knize je to teď napraveno (představuje jich 311).
(Vybral Jakub Šofar.)