Výběr Salonu: Andronikova, Šimáček, Váchal, Cílek, Janoušek, Keller a Marvan

Hana Andronikova

Hana Andronikova Vzpomínky, co neuletí

Odeon

Nepřipomínáme většinou v Salonu druhá vydání knih, nicméně v případě povídek Hany Andronikovy je třeba tento řád porušit. K původním osmi textům, které vyšly s názvem Srdce na udici (2002), je připojeno ještě pět (Chci tvé blaho jen!, Café Nero, Rituál, Obětí lásky a Volání kostí dalších), jež byly otištěny v časopisech či antologiích v letech 2002 až 2009. Po mimořádném románu Nebe nemá dno (2010) a po autorčině smrti (2011) nám může „nové“ čtení její povídkové tvorby pomoci nalézt další rysy a další významy, z nichž vyniká především tematizace tragičnosti našich životů. Jako kdyby Andronikova nahlédla čas jí vyměřený. Jedním z tajemství literatury je ona nedefinovatelná schopnost umět říct to zásadní a podstatné v krátkém tvůrčím vzmachu.

Jiří Šimáček

Jiří Šimáček Malá noční žranice

Host

Po Jiřím Kratochvilovi a jeho fantaskních romanetech má Brno v Jiřím Šimáčkovi dalšího osobitého autora, kterému je však bližší sžíravá satira. Pan otec, Pan syn a Pan Šedý se střídají ve vyprávění příběhu jedné rodiny, na pohled harmonické, ve skutečnosti však odsouzené k nekonečně válce každého s každým, k permanentnímu boji nesoudných egomanů. Podobně jako v předchozích knihách Snaživky (2009) a Charakter (2012) zůstává autor úplně v pozadí, nechává postavy, aby se odkopávaly samy. O to působivější pak je obraz povah a vztahů navenek spořádaných občanů.

Josef Váchal

Josef Váchal Paměti pro Josefa Portmana

Trigon

Veliká Prozřetelnost nesvěřila mi dítka. Snad, že oko zvířete jasněji září než oko mláděte lidského… A snad též, že osud můj, pochybovače a haeretika, je příliš výlučný a nikoliv potřebný celku. Zase ten Váchal! V krásné úpravě vycházejí dva díly jeho pamětí (druhý díl navíc s Úryvky z deníku z let 1910–1914); faksimile a komentáři opatřený přepis. Autor je psal na objednávku litomyšlského sběratele a tiskaře Josefa Portmana v roce 1919 a 1920. Jejich obsahem není jenom Váchalovo mládí a popis okultní společnosti, v jejímž prostředí se pohyboval, ale i jeho tehdejší konfese. Texty jsou doplněny třemi studiemi: o rukopisu a nakladatelství Trigon (Hana Klínková), o Váchalově hledačství „nadskutečna“ (Zuzana Zadrobílková) a o jeho vztahu k astrologii (Pavel Turnovský).

Václav Cílek (ed.)

Václav Cílek (ed.) Něco se muselo stát

Novela bohemica

Nevíme, co bude tmelit budoucí společnost, ale jsme si vědomi, že cement současného světa se drolí. Principál Václav Cílek, jeden z posledních českých polyhistorů, se rozhodl spolu s dalšími popsat nejdůležitější proměnu současného světa, proměnu vztahů. Svůj klub osamělých srdcí, odvahy a hledání sestavil z více než 60 autorů známých (např. Bělohradský, Drábová, Höschl) i méně známých. To, že poměrně dlouho trvající varianta světa vztahů se bortí, ale neznamená definitivní konec. Znamená nějaký nový začátek. A my mu musíme najít smysl.

Pavel Janoušek

Pavel Janoušek Ten, který byl

Academia

Kniha s podtituly Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou a Úvod povahopisný je vyprávěním o spisovateli, překladateli a literárním vědci napsaným jeho spolupracovníkem a přítelem Pavlem Janouškem. Vladimír Macura (1945–1999) patří ke světlým postavám nedávné minulosti: normalizací se nenechal deptat a dokázal tvořit, v devadesátých letech rozepjal křídla a kromě vydání klíčových knih o národním obrození rozhýbal Ústav pro českou literaturu k práci, jejíž energie a výstupy se projevovaly ještě další desetiletí po jeho odchodu.

Jan Keller

Jan Keller Jsme tady doma

Jan Keller Jsme tady doma Komentáře z let 2008 až 2014

Novela bohemica

Profesor sociologie, poslanec Evropského parlamentu zvolený za sociální demokraty, publicista a taky frankofil Jan Keller (1955) štve spoustu lidí. A on učí, popularizuje, komentuje, protože jeho zase štve neoliberalismus, placení školného, zeslabování sociálního státu, nesouměřitelnost mezi bohatými a chudými atd. Své komentáře pro deník Právo chronologicky uspořádal do deseti kapitol. Možná že jeho snaha popsat to, co se tady v naší zemi děje, je donkichotská, ale pořád snad platí, že lepší je debatovat a polemizovat než po sobě házet kameny. Nebo nedejbože něco horšího. Jsme tady doma všichni: velcí i malí, tlustí i tencí, leví i praví, bohatí i chudí. A protože je lidská paměť vachrlatá, kniha je pro pořádek doplněna rovněž tabulkou o vývoji státního dluhu České republiky nebo hesly o v komentářích zmíněných politicích.

Lukáš Marvan

Lukáš Marvan Záblesky svobody

Druhé město

Na přelomu let 2002 a 2003 žil ctihodný Mantakusala, jinak básník Lukáš Marvan, v buddhistickém klášteře na Srí Lance. Pak se vydal zpět do české reality. Zkusil se vrátit, s „přeoranou“ hlavou, do západní plnosti, která je ale možná prázdná. S meditačním poznáním prázdnoty, která je možná zaplňující. Poslední a nejvyšší učitel je každý sám. Každý, kdo se rozhodne. Cesta ke svobodě (pokud se dá vůbec mluvit o cestě) vede skrze sebepřijetí lidské bytosti. Může nám to připadat směšné, to neustále se opakující hledání svobody, ale to je tak všechno.