Článek
Film Dovlatov, črta ze života ruského spisovatele Sergeje Dovlatova, zachycuje sovětskou společnost sedmdesátých let. V jednom rozhovoru jste řekl, že lidé byli v té době vyspělejší a vnímali svět komplexněji než dnešní mileniálové. Jak je to možné, když tehdy měli objektivně méně zdrojů informací?
Žijeme v době, kdy je člověk čím dál infantilnější. Generace sedmdesátých let měla ještě v živé paměti válku, zažila stalinismus i relativní svobodu za Chruščova. Intelektuálové tehdy věděli, o čem je život. Pochybuju, že masivní informační šum, kterému jsme dnes vystaveni, přispívá ke schopnosti samostatně myslet. Spíš naopak, ten neustálý tlak vede k nutnosti zjednodušovat a okamžitě se přidat na tu či onu stranu.
Kudy tedy podle vás vede cesta k vyspělé a přemýšlivé společnosti? Snad ne pouze skrze válku a utrpení…
Lidská společnost nikdy nebude dospělá a vždycky bude opakovat své chyby. Člověk sám od sebe neumí dospět. Začátkem devadesátých let se vkládaly velké naděje do 21. století, věřilo se, že to bude období míru, že dojde k vzájemnému pochopení národů, k poučení z válečných konfliktů – a stal se pravý opak. Stejně jako v 5., 10. či 15. století nám vládne hloupost, chamtivost a snaha ospravedlnit vlastní zájmy. Tohle bude vždycky stejné. Vlastně je to spíš čím dál horší.
Co se týče sociálních sítí a dostupnosti informací: internet a život jsou dvě různé věci. Na internetu je snadné vytvořit jakousi paralelní realitu, jejímž prostřednictvím lze manipulovat lidmi. Vidíme to na masivním nástupu „internetových“ politiků, jako jsou Boris Johnson či Donald Trump. Nejsem proti internetu, naopak, ale lidstvo ještě není na ten všudypřítomný proud informací připravené. Musíme se s ním naučit žít, a při tom se nepůjde vyhnout různým dětským nemocem. Nežijeme ve finále současné epochy, spíš v její předsíni – a vůbec netušíme, jaká ta epocha bude.
Zastavím se ještě u těch válek: statisticky jich ubývá, stejně jako hladomorů či epidemií. Nestojí nakonec ta „infantilnost“ mileniální generace za to?
Méně válek asi je, ale jen dočasně, to zaprvé. A zadruhé – známe opravdu reálná čísla? Víme například, kolik lidí umírá v konfliktech na Blízkém východě?
My dva to nevíme, ale myslím, že jsou lidé, kteří to zhruba spočítat dokážou.
Nechci s vámi úplně nesouhlasit, ale když se podíváte třeba na období mezi první a druhou světovou válkou, tak tam taky bylo méně násilí. Vždycky po období relativního klidu přišel konflikt, který byl ještě větší a měl ještě více obětí než ty předešlé. Snažím se říct, že tahle útulná realita, v níž žijeme, je mýtus. Mám pocit, že se naopak sbírá energie před velkým výbuchem, v tomhle jsem větší pesimista než statistici. Už dnes se rétorika vrací zpět do 20. století. Někdy v devadesátých letech se ke mně dostal text Francise Fukuyamy o konci dějin a už tenkrát jsem si říkal, že je to blbost. Lidé se nemění, krutost v nás zůstává.
V alegorickém a imaginativním filmu Pod elektrickými mračny jste předpověděl cosi jako krizi globalizace. Jak byste takovou krizi popsal?
Vidíme ji přece všude kolem sebe! Sorosovská koncepce sblížení národů se s příchodem Trumpa a jeho protekcionismu nevyhnutelně rozpadá. A podle mě je to dobře. Globalizace totiž ničí národní kultury, dochází ke zjednodušování, umělci ztrácejí impulsy k tvůrčímu hledání. Snaha mluvit jakýmsi univerzálně srozumitelným esperantem jde proti svébytnosti a složitosti jazyka umění. V tomhle jsem antiglobalista.
Nejste vy sám protipříkladem toho, co říkáte? Vaše filmy získávají ceny na mezinárodních festivalech, ostatně reagují na ně pozitivně i diváci tady v Uherském Hradišti.
Zahraniční publikum chápe tak čtyřicet procent toho, o čem se snažím ve svých filmech mluvit. Proto je taky tak složité dostat je mimo Rusko do distribuce. Chci dělat filmy, které nic nezjednodušují, jenže pak snímek typu Pod elektrickými mračny zůstane čistě festivalovým dílem – v běžných kinech se prakticky nepromítal, a když náhodou ano, přišlo na něj deset lidí. V Polsku vidělo Dovlatova 400 diváků, přitom v Rusku byl mimořádně úspěšný.
Kdesi jste řekl, že ruští intelektuálové dnes na internetu diskutují o stejné věci, o jakou se přeli před sto lety v tisku – jestli Rusko patří do Evropy, či ne…
Rusko je hluboce rozpolcená země. Rozpolcená mezi minulostí a budoucností, mezi Asií a Evropou, ale i v otázkách, jako je cena lidského života. Rusko je plné fobií a strachu, na jednu stranu se touží zalíbit, ale zároveň chce, aby se ho všichni báli. Řešíme, zda následovat Západ, anebo zda jsme svébytná civilizace, která má jít vlastní cestou. Což je otázka, která byla aktuální už v 18. nebo 19. století. Problémy s Ukrajinou byly i za Petra Velikého, historické konflikty se Švédskem jsou dnes jen nahrazeny spory se zeměmi Evropské unie. Rusko není schopné přijmout samo sebe, vyrovnat se samo se sebou.
Jak se v tomhle kontextu díváte na nedávné tvrdě potlačené moskevské demonstrace za férovost komunálních voleb?
Na jednu stranu je samozřejmě chyba, že volební komise nepřipustila k volbám řadu opozičních kandidátů. V zemi roste napětí, policejní represe zesilují, čím dál víc je slyšet mladá generace a její požadavky. Na druhou stranu ty protesty ukázaly slabost politické opozice, protože lidí tam nebylo zas tak moc, když vezmete v úvahu, že je Moskva patnáctimilionové město.
Než mě to přestalo bavit, psal jsem blog, který měl až milion čtenářů. A jeden z posledních textů jsem věnoval tomu, jak je Rusko různorodé: jsou v něm rozličné sociální skupiny i rozličné názory. Není pravda, že opozice může být jenom v Moskvě nebo Petrohradě. Chudá inteligence v menších městech nebo třeba vojáci – to nejsou nemyslící masy. V Moskvě se teď odehrává „instagramový“ protest, jenže Rusko není instagramová země. Opozice nedokázala zmobilizovat více vrstev obyvatelstva. V blízké době proto nemůžeme očekávat žádné větší změny v ruské politice, žádnou revoluci, protože pro ni není společenská vůle.
A vidíte pro Rusko nějakou pozitivní cestu? Může ruská duše najít klid?
To je velice těžká otázka. O té pozitivní cestě má každý jinou představu. Rusko nikdy nebude demokratickou zemí evropského typu, rozhodně ne ve svých současných hranicích, to by se muselo rozpadnout. Stávající Rusko může existovat pouze ve stavu impéria nebo protoimpéria. Je stejné dvě stě tři sta let a takové i zůstane, takoví zkrátka jsme. Je to jako s mraveništěm – když ho rozboříte, mravenci si jej postaví znovu. A mimochodem: mnozí opoziční kandidáti, kteří se účastnili moskevských protestů, jsou de facto nacionalisté.
Takže liberalizace Ruska by podle vás vedla k rozpadu země?
Ano, navíc by znovu vypukla válka přinejmenším na Kavkaze, což by byl nesmírně krvavý konflikt. K liberalizaci bychom také potřebovali liberálního politického vůdce nejméně Churchillova formátu – a bojím se, že takového u nás nemáme.
Ve střední a západní Evropě se ze strany Ruska obáváme kybernetické války, online propagandy nebo financování extremistických politických stran. Měla by mít třeba Česká republika z Ruska strach?
Myslím si, že v současné době ne. Upřímně, podle mě se to hodně zveličuje. Stal se z nás celosvětový strašák. Říkalo se, že jsme dostali Trumpa k moci, poté se ukázalo, že to tak úplně nebylo. Údajně máme financovat všechny ultrapravicové strany v Evropě – ale pro ty strany přece hlasují Evropané, jsou to oni sami, kdo si přeje vládu pevné ruky. Rusko je v tomto démonizované. A smutná pravda je taková, že když to takto říkám do velkých evropských novin, tak ten rozhovor pak ani nevydají. De facto je to stejná cenzura, jaká panuje v Rusku. Vzniká o nás mnoho mýtů – což jde ovšem o to snadněji, že se v Rusku opravdu děje spousta hrozných věcí.
Mohl byste uvést, které evropské noviny vás zcenzurovaly?
Šlo o významné německé noviny. Od toho novináře mi potom přišel pouze omluvný dopis, že mi kladl špatné otázky. A nestalo se mi to poprvé. Jde o to, že vy nás vůbec nechápete. Proto taky nerozumíte například dění na Ukrajině. Já věděl hned, že tam za prezidenta zvolí toho komika. Je to zkrátka úplně jiná mentalita.
Může střední a západní Evropa udělat něco pro zlepšení situace? Nebo by každé přátelské gesto bylo vnímáno jako slabost?
Rusko je země těžkých paranoiků a celé naše dějiny jsou dějinami válek. V současnosti dochází k velkému rozdmýchávání strachu a například představa, že na Ukrajině jsou jacísi imaginární Němci, v nás vyvolává velké obavy. Žijeme v atmosféře špionomanie, hledání nepřátel. Je to ale také dané tím, že ve druhé světové válce zahynuly desítky milionů Rusů, a představa jiné civilizace, která se blíží k našim hranicím, nás logicky děsí. Ruskou odpovědí je bohužel jenom zbrojení. Začíná se myslet válečnou logikou. Velká chyba byla, že nám nebyl nabídnut vstup do NATO. To situaci mohlo zklidnit. Jiná věc je, k čemu by potom takové NATO bylo – ale na to se mě neptejte.
Nemůže být tím mostem mezi Ruskem a Západem umění? Říkáte, že Rusku nerozumíme, ale přitom máme rádi ruskou literaturu, film i klasickou hudbu.
Jenže to by muselo jít o umění, které je schopné takové porozumění zprostředkovat. A ruské umění 21. století bohužel není ruské umění 19. nebo 20. století. Je mnohem primitivnější a nemá patřičnou sílu. V dnešním ruském filmu se jen velmi málo odráží složitost a komplexnost současného světa. Ale vlastně si nemyslím, že umění může něčemu pomoci. Spíš by se obě strany měly vzdát své propagandy.
Rozhovor tlumočila Barbora Štefanová.