Všichni jsme konzervativci. Esej Martina Dokupila Škabrahy

Dnes se spojenectví liberální a konzervativní pravice rozpadá; liberálové a konzervativci stojí proti sobě jako dvě strany nejsilnějšího ze současných štěpení, všech těch „kulturních válek“. (…) Spíš než se oddávat nostalgii po ztraceném liberálně konzervativním ráji nebo se zaplétat do sporů jejích dvou součástí, potřebujeme objevit novou utopii a jí adekvátní formy reality, které obnoví kontrolu nad okolnostmi našich životů jako sdílenou možnost, ne jako gesto nějakého autoritářského vůdce. 

Dominance liberálně konzervativních idejí není otázkou pouhé utopie, nýbrž hegemonie, ke které ta utopie patří. A hegemonie nevzniká (ani nezaniká) nahodile, voluntaristicky, tím, že by jedna skupina filosofů, objevivší novou instanci ráje, porazila ve veřejné debatě jinou skupinku filosofů. Hegemonie, nadvláda prostřednictvím souhlasu ovládaných, je „zdravým rozumem“ určité společenské konstelace, jež se zpravidla mění jen velmi pomalu a jež je navzdory rozličnosti společenských aktérů charakteristická přibližnou shodou na základních parametrech sdíleného světa.

Hegemonie není přímočará dominance, kdy by jedna ideologie zcela potlačila ostatní. Spíš v ní jeden světový názor hraje roli jisté meta-ideologie. Ta sice definuje politickou korektnost své doby, zároveň však musí být její jazyk dostatečně otevřený, aby do něj bylo možné „překládat“ stanoviska ukotvená v jiných idejích a aby umožňoval i kritiku panujícího po řádku.

Sametová revoluce odstartovala v roce 1989 proces, během něhož se naše země začala „vracet do Evropy“. Evropou se tady v protikladu k socialistické diktatuře rozuměla oblast demokratického kapitalismu, charakteristická hegemonií moderního liberalismu. Liberální ideje, preferující seberealizaci jednotlivce, na jedné straně ospravedlňovaly kapitalistické produkční vztahy, na straně druhé skrze koncept nezcizitelných lidských práv umožňovaly pojmenovat řadu nespravedlností, kterými se západní společnosti vyznačovaly. Liberalismus byl tedy jazykem, jehož různé idiomy si mohlo osvojit jak příslovečné jedno procento těch nahoře, tak ti, kdo teprve bojovali o uznání své rovnoprávnosti.

V liberálním rámci se samozřejmě rozvíjely i konzervativní myšlenky. Konzervatismus je vůbec velmi přizpůsobivá a silně kontextuální ideologie, jejíž konkrétní teze se nemusí lišit například právě od liberalismu. Ďábel je zde skrytý v celku, to jest v úloze, kterou dotyčné ideje sehrávají v rámci celkové společenské konstelace. Důraz na osobní zásluhy jednotlivce hraje jinou roli jako ideologie sociálního vzestupu měšťanstva, namířená proti mocenským pozicím dědičné šlechty, a jinou, když se naopak stává ospravedlněním pozic buržoazní smetánky, která se de facto proměnila v rentiérskou vrstvu.

Takto se argumenty klasického liberalismu staly koncem 19. století součástí moderního konzervatismu, jehož pokračováním je i politika Nové pravice, kterou k nám z angloamerického prostředí přenesl Václav Klaus. V ní se liberalismus projevuje ve své exkluzivistické podobě, kdy je hodnota individuální svobody paradoxně použita především pro obhajobu určitého kolektivního (třídního) zájmu – protože si za své postavení může údajně každý sám, ponechme bohatým jejich bohatství a chudým jejich dluhy.

Moderní, inkluzivní liberalismus naproti tomu rozvádí pojem svobody do snahy zajistit reálnou rovnost příležitostí všem jednotlivcům, a to prostřednictvím kolektivní akce, zajišťované státními úřady, ale i nevládními organizacemi (jako je u nás třeba Člověk v tísni). Chce odstraňovat překážky a hendikepy dané příslušností ke znevýhodněné společenské skupině, oslabit předurčení, kterému jednotlivec podléhá coby nositel nějaké kolektivní identity. Usiluje tedy o jakési „zindividuálnění“ jednotlivce, čemuž mají pomoci antidiskriminační zákony nebo masivní přerozdělování.

Již éra takzvaného neoliberalismu, navzdory svému obvyklému označení, byla konzervativní reakcí na inkluzivismus moderního liberalismu. Pravice postupně posilovala rentiérskou vrstvu společnosti, jejímž zájmem je pochopitelně především zachovat (konzervovat) dobyté pozice. Neoliberalismus je tedy politika partikulárního kolektivního zájmu, což ale není v rozporu s ultraliberální image dravých podnikavců, zejména finančních spekulantů. Ti patří k obsluze rentiérských struktur a jejich predátorský individualismus, údajná výtečnost mimořádně schopných jednotlivců, je znakem příslušnosti k určité elitní skupině, ne výrazem respektu k jakémukoliv jednotlivci – ten je zpravidla jen příslušníkem masy, nýmandem.

Klíčovým katalyzátorem konzervativního obratu se stalo období po finanční krizi z roku 2008. Způsob, jímž se tato krize řešila, byl zcela v rozporu s liberálním ideálem bohatství legitimizovaného individuálními zásluhami. Několik let poté, ovšem s ohledem na dlouhodobé trendy, kniha Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století bez obalu hovořila o nové aristokracii, jejíž bohatství je z podstatné části zděděné. Ačkoli Piketty formuloval svou kritiku vysloveně z pozic moderního liberalismu, tváří v tvář indolenci a ignoranci politických elit nakonec jen bezděky demonstroval bezmoc liberálního idealismu.

Nemožnost ospravedlnit existující systém ideálem svobody pro každého oslabuje sociálněkritický potenciál liberalismu – proč formulovat kritiku nešvarů slovníkem, který se zjevně z velké části vyprázdnil? Na druhé straně tím, že se liberální idealismus dostává do křiklavého rozporu s kapitalistickou realitou, mohou se pohledem „shora“ jevit některé jeho inkluzivistické myšlenky, na příklad právo na bydlení, jako extremistické. Liberalismus je tak neškodný i nebezpečný zároveň.

V zájmu rentiérské elity je jednoznačně příklon ke konzervatismu (respektive konzervativně chápanému, exkluzivistickému liberalismu): nad rovnostářské individuální nároky, které pracují s možností změny sociální pozice, postavíme řád, pořádek a příslib zachování dobrého bydla.

Pro tuto preferenci lze snadno získat i střední třídu, jestliže v ní vytvoříme dojem, že chudí, „barevní“ nebo přistěhovalci ji svými nároky mohou připravit o podíl na rentě, náležející těm zasloužilým, to jest disciplinovaným. Inkluzivní liberalismus předpokládal, že se síla střední třídy opírá o její připravenost integrovat znevýhodněné. Dnes jako by střední třída viděla svou budoucnost ne v tom, že těm dole pomůže nahoru (a tím bude sama růst), nýbrž v tom, že je přibije ke dnu, kde zůstanou objekty dohledu a almužen.

Tyto cynické důvody však nestačí na to, aby se konzervatismus stal meta-ideologií. To vyplývá až ze skutečnosti, že je zároveň schopen vytvořit dostatečně široký rámec, v němž se uplatní i jiné myšlenkové proudy a který bude poskytovat prostor pro formulaci klíčového problému doby. A tím je dnes výsostně konzervativní otázka zachování a kontinuity.

Načrtnu nyní několik principů charakterizujících hegemonickou funkci konzervatismu v době, kterou prožíváme a která je – možná – dobou přechodu k novému, zatím nepojmenovanému společenskému uspořádání. Východiskem dotyčných principů je zájem kapitalistické rentiérské třídy na udržení vlastních pozic; z tohoto východiska lze však odvozovat obecnější teze, které ho přerůstají, a potenciálně tedy i podvracejí.

Zaprvé: pořádek a bezpečnost. Význam těchto statků poroste souběžně s tím, jak se budou stupňovat projevy klimatické změny a další ekologické problémy. Více než o konkrétní dopady jednotlivých procesů, třeba v podobě klimatické migrace, jde o nepřímý dopad ve formě pandemického nárůstu nejistoty, strachu z nevypočitatelného prostředí a z ohrožení životně důležitých zdrojů (poušť jako možné vyústění budoucího vývoje, děs z klimatické – a následně možná i mentální – „arabizace“).

Zadruhé: paternalismus. Elity vědí, co máme dělat, protože mají čas, schopnosti a peníze shromažďovat a vyhodnocovat potřebné informace. Vědci mají jasno – říkají klimatičtí aktivisté. Babiš se postará, a ještě zbude na důchody – věří jiní. I s ohledem na zmiňovanou pandemii nejistoty bude v takové situaci sílit poptávka po charismatických, a to i náboženských autoritách. Příroda se hněvá, přišel čas udobřujících rituálů.

Je pozoruhodné nebo možná příznačné, že právě v takové historické epoše se katolickým papežem stal Jorge Mario Bergoglio. Nezapomínejme ovšem, že Františkovy ekologicky uvědomělé a sociálněkritické až antikapitalistické projevy se opírají o autoritu instituce, která je veskrze konzervativní a k níž náleží i Dukův vypasený vztek na svět, v němž si duch vane, kudy chce.

Paternalismus s sebou ponese i určitou politizaci dobrého života. Liberalismus se snaží zaujímat k otázkám dobra neutrální postoj a raději klade důraz na spravedlnost – ať si každý ve svém životě sleduje dobro, jaké chce, jen když mají všichni rovné podmínky jít svobodně svou cestou. V době hrozící ekologické katastrofy se ale nemůžeme tvářit, že všechny životní styly jsou stejně hodnotné. Co je dobrý život, se stane i veřejným problémem, protože ne všechny materiální potřeby takového života budou považovány za dostatečně ospravedlnitelné.

Aby se stát zbavil nutnosti garantovat čím dál problematičtější růst HDP, bude ho muset nahradit konceptem nějakého hrubého domácího štěstí.

Zatřetí: respekt k limitům. Zatímco moderní emancipační ideologie slibovaly, že člověk překoná svou danou sociální pozici, a vždy tak obsahovaly faktor růstu (byť ne hned v úzce ekonomickém smyslu), dnes je třeba pracovat spíš na osvobození od závislosti na růstu, která nás nutí překračovat všechny meze. Všichni jsme rentiéři Země a musíme se naučit lépe chápat svou, ale i její konečnost. Pěstujme pomalost jako schopnost vnímat čas dlouhého trvání.

Ekologický respekt k limitům se ovšem může spojit i s fundamentalistickou obranou přirozenosti, s obhajobou „normálního“ proti „deviantnímu“, jak to pozorujeme u různých reakčních soldatesek vzhlížejících k Donaldu Trumpovi, jehož rétorika je naneštěstí tím, co se v dnešní politice zpravidla míní slovem konzervativní.

Začtvrté: domov. Od místa, kde bydlíme, po planetu, na které putujeme vesmírem, platí, byť pro každého v odlišné intenzitě, že nemáme jen bydliště nebo životní prostředí, ale domov, který je vepsán do toho, čím jsme; všichni pocházíme z nějakého gruntu. Mějme ale na paměti, že základem civilizace není samotný domov, nýbrž pohostinnost.

Zapáté: sounáležitost. Toto je podle mého názoru bod, který definitivně zavírá vrátka liberalismu jako meta-ideologii. Jakkoli řada jeho dílčích tezí zůstane v platnosti (zvláště ústavní principy, jež se staly součástí tradice dobrého vládnutí), rámcově nelze vycházet z myšlení, které začíná u jednotlivce. Nejprve jsme členy společenství, pak až čímkoli dalším. Individualismus je rys určité kultury, nikoliv osvobození jednotlivce od kulturní příslušnosti.

Je ovšem třeba zdůrazňovat, že jsme vždy byli – a dnes to platí zvláště – kulturními míšenci a jakékoli představy o čistotě (a tedy i jasné ohraničitelnosti) té či oné kultury jsou jen projevem nového rasismu. Kultura je přenášení (tradování), a proto se často jeví jako nákaza.

Zašesté: reformismus. Snaha předejít katastrofě včasným řešením sociálních problémů patří ke spíše opomíjeným zásadám konzervativního politického myšlení. Dnes je naprosto klíčová. Vyžaduje však na straně konzervativců příslovečnou novozákonní schopnost neulpívat na liteře zákona (například v podobě fetišizace takzvané tradiční rodiny) a obejmout jeho ducha, který je dějinný, a tedy nabývá nových a nečekaných podob. Bez reforem není kontinuity. Smyslem konzervatismu nemá být uchování včerejška, ale zachování kulturních – a dnes ještě více přírodních – zdrojů, bez kterých nebudeme mít zítřek.

A tady se dostáváme k paradoxu. Aby bylo možné zachovat tyto zdroje, lze sotva zachovat vše z našeho současného způsobu života, především náš ekonomický systém postavený na věčném růstu, draze laciné ropě a obludné koncentraci bohatství, jehož vlastníkům daný stav až příliš vyhovuje.

Tím vyvstává nejdůležitější, byť často skrytá otázka každého konzervatismu: co přesně má být zachováno, co přesně je tím podstatným, jež nesmíme nechat zaniknout ve víru dějin – a co lze naopak tomuto zachování obětovat? Takové rozhodování je vždy nevyhnutelně nejen reakcí na měnící se okolnosti, ale i aktivní proměnou či přetvářením zděděného světa a vlastní identity.

V tomto smyslu musí být konzervatismus uměním změny a obnovy.

Jak se proměnit, a přitom zůstat sebou samým? A co to znamená na rovině společnosti jako celku? Z konzervativního hlediska by hlavní starostí mělo být zachování sociální soudržnosti, bez které se zpřetrhají křehké vazby vzájemné solidarity a důvěry, mimo jiné předpoklad toho, aby společnost byla schopna přijímat poznatky vědců – specifické, svým způsobem privilegované sociální skupiny – a odvozovat z nich rozumná řešení problémů, včetně těch klimatických.

Předpokladem sociální soudržnosti nejen v konzervativním pojetí je třídní kompromis. Jak k němu ale – kromě morálních apelů na spoluzodpovědnost za stav světa – přimět ty, jejichž bohatství je právě výsledkem třídní nekompromisnosti? Odvolejme se na konzervativní přísnost: dílčí skupinový zájem musí ustoupit zájmu celku, proto přece chodí „konzervy“ do politiky, nebo ne?

Dokud chováme naději, že se vhodnými reformami podaří nenásilně vyřešit nebo zmírnit klíčové problémy dneška, a tím předejít katastrofě, do té doby jsme všichni konzervativci. Kolik času však lidstvo ještě doopravdy má na sociálně-ekologickou reformaci? Na to odpoví až budoucí historiografie. Snad ji nebudou psát mimozemšťané.