Všichni jsme Karl Ove. Klára Vlasáková nad šestidílnou prózou Můj boj

Jak píše ve druhém díle nazvaném Zamilovaný muž: „Je to krize, cítil jsem to každou buňkou těla, cosi přesyceného, tučného se mi šířilo vědomím, přinejmenším proto, že jádrem vší té fikce, pravdivé nebo nepravdivé, je podobnost, a odstup, jejž si udržuje od skutečnosti, je konstantní. (…) Smyšlené nemá žádnou hodnotu, dokumentární nemá žádnou hodnotu. Jediné žánry, v nichž jsem ji stále ještě spatřoval, byly deníky a eseje, tedy literatura, v níž nejde o příběh, o ničem nepojednává, nýbrž je výrazem hlasu, vlastního hlasu jedné osobnosti, jednoho života, jednoho obličeje, pohledu, s nímž se člověk může střetnout. (…) Je-li fikce bezcenná, pak je takový i náš svět, protože skrze fikci ho teď nahlížíme.“

Tahle únava a hluboká nedůvěra ve fikci a její možnosti vytvořila dílo, které následně potkal fenomenální úspěch. Přitom je to tak obyčejné: hlavní hrdina Karl Ove často jen zamyšleně pokuřuje, vzpomíná na některé události a zážitky, snaží se psát, vycházet s rodinou a nějak to celé přežít. Co tedy mohlo čtenáře a čtenářky po celém světě tak pohltit? To, že je hlavní hrdina lůzr? (Přičemž čistě formálně je asi vhodné oddělovat Knausgårda coby autora od Karla Oveho coby postavy.) Nebo za tím stojí ochota odkrýt rodinná tajemství a propady, které by mnozí jiní přerámovali nebo úplně zamlčeli?

Na tohle se samozřejmě nedá jednoznačně odpovědět – a ostatně se nejedná ani o nijak pozoruhodnou otázku. Mnohem zajímavější je totiž zkoumat, čím se Můj boj vymyká či nevymyká hranicím literatury, jak ji známe a vnímáme.

V jistém smyslu poukazuje Můj boj na podobnost životních trajektorií střední třídy žijící na Západě. Karl Ove vyrůstá s rodiči a bratrem, studuje, zkouší psát, nachází si přítelkyni, má s ní děti, pokouší se o ně starat a zároveň pracovat – a je to všechno neskutečně únavné. Pro řadu z nás je tedy autorova zkušenost snadno napojitelná.

Ačkoli stojí za úvahu, zda by se takové dílo setkalo se stejným ohlasem, pokud by ho napsala žena. Tleskali by jí čtenáři za upřímné vylíčení ubíjející všednosti a starostí, anebo by kniha byla odmítnuta coby nezajímavá, do sebe zahleděná, či dokonce banální?

Knausgård rozebírá některé činnosti a detaily svého nijak zvlášť vybočujícího života na jednotlivá vlákna. Píše o dni, kdy se mu narodilo první dítě, ale taky o svých polucích, bolestivých zácpách, které měl jako kluk, nebo o tom, jak se prostě jen dívá ven z okna. Ačkoli to celé může působit jako nezacílený a nekontrolovaný proud autorových asociací, Knausgård text buduje pomocí krátkých příběhových oblouků a vědomě pracuje s literárními figurami, s prvky jako očekávání nebo napětí.

Co odlišuje Můj boj od mnoha jiných knih, které se snaží vylíčit všední život svých hrdinů, jsou určité znepokojivé spodní vrstvy, jež jsou přítomny napříč všemi díly. Občas mezi líčením vzpomínek z dětství, dnů po smrti otce nebo stavů opilosti probublá na povrch tíživé vědomí určité nahodilosti, zbytečnosti a taky lhostejnosti. Někdy je to všechno na chvíli potlačeno radostným obdobím, ale brzy je to zase zpátky. A tady autor dělá, co umí literatura ze všech druhů umění nejlépe – ohledává hrůzu, která není nutně navázána na nějaký konkrétní negativní prožitek nebo snad momentální posmutnělé rozpoložení; spíše jde o něco, co se za námi plíží celý život a co od sebe nelze odehnat.

Ztotožnění či alespoň čtenářská empatie, která je u takhle rozkošatělého díla zásadní, se tady tím pádem neodehrává jen v tom smyslu, že s autorem sdílíme jeho životní milníky. Zásadní je právě spisovatelova schopnost na několika místech zcela přesně vystihnout jisté nezformované temné pocity a tušení, kterým člověk mnohdy úplně nerozumí a připadá si kvůli nim vyčleněný, odtržený. Můj boj pak ukazuje, jak se autorovi přátelé, rodina, ale i on sám s tou hrůzou zoufale vyrovnávají. V tomto ohledu jsme všichni jako Karl Ove – střídavě se snažící, střídavě prohrávající. Už dlouho tu nebylo dílo tak originální, které přese všechnu skepsi, lhostejnost a zpochybňování vztahů mezi lidmi míří tak přesně na potřebu vzájemné solidarity.

K nejsilnějším pasážím z dosud do češtiny přeložených dílů patří ta, v níž Knausgård líčí období po smrti svého otce. Ten po několikaletém neúspěšném boji s alkoholismem náhle naprosto rezignuje. Zavře se spolu se svou matkou v jejím domě a zcela odmítá kontakt s vnějším světem. Dům se stane jakýmsi obrovským tlejícím objektem, kde všechno zapáchá a hnije. Postupné odcházení pak autor promítl do několika místností a jejich příběhů.

Zvlášť děsivý je moment, kdy Karl Ove spolu se svým bratrem sedí s jejich senilní babičkou, tedy matkou jejich otce, a zjišťují, že i ona je závislá na pití. Obraz zestárlé matky a syna, kteří se upíjejí v rozpadajícím se domě, je rozhodně něco, co se člověku vrací ještě dlouho po dočtení.

Takhle nějak by vlastně mohly vypadat autobiografie, kdyby se jejich autoři dokázali oprostit od nakašírovaných narativů o úspěchu, odměně po dlouhém snažení nebo o síle vůle, která všechno překoná. Ve světě Karla Oveho lidé vůli mají – ale obvykle to prostě nestačí. Název Můj boj (přiznaně provokativně odkazující ke knize Adolfa Hitlera) lze potom chápat v kontextu autorova zápasu o to zmocnit se svého života, který Karlu Ovemu podle jeho vlastních slov nikdy doopravdy nepatřil.

Nabízí se samozřejmě pochybnost, jestli všechna tahle skepse a pojmenování nepřekonatelného odstupu od lidí není taky určitá póza. Možná ano, ostatně Knausgård nikde netvrdí, že se snaží na svůj život podívat zvnějšku, bez nahromaděných předsudků, frustrací a jiných filtrů. V důsledku opravdu nejde o nic jiného než o osobní prožitky – není tady žádná opoziční interpretace, zpochybnění vlastní důvěryhodnosti nebo spolehlivosti paměti.

Sám autor v rozhovorech říká, že by některé pasáže dnes napsal jinak – vzpomínky na dané okamžiky se přeskupily, hledisko pootočilo. Tenhle motiv pohybu je tematizován i přímo v Mém boji: když přítel konfrontuje Karla Oveho s tím, že je obdivuhodné, jak se v jednom svém románu otevřel a co všechno ze svého života sdílel, Karl Ove nechápe. Takhle se to přece nestalo, tohle jsem nikdy netvrdil! Přítel si trvá na svém, ale Karl Ove není schopný napojit se na verzi svého bývalého já.

Knausgård ukazuje, že si můžeme ve vyprávění svých příběhů protiřečit, nebo sami sebe přímo popírat – a vždycky to bude správně. Pozice či kontext zde hrají roli jen implicitně, nejdůležitější je evokace daného prožitku, a ta je z podstaty vždycky opravdová. Neboli nic jako „pravdivé svědectví“ z odstupu neexistuje; nejzásadnější je, jak si danou věc v každý jeden okamžik pamatujeme, přičemž se taková vzpomínka neustále proměňuje.

Podstatné však je, že Knausgård tenhle princip nepoužívá, aby všechno zalil jednoznačnou zpětnou interpretací nebo aby Karla Oveho ukázal v co nejlepším světle. Neustálé ohledá vání prožitého slouží Knausgårdovi hlavně k tomu, aby upozornil na absenci nějakého jednotícího smyslu.

Tohle postmoderní odmítání velkých pravd je nicméně v kontrastu s tím, jak tradičně autor nahlíží lidskou přirozenost. V jedné pasáži tvrdí, že se rodíme rozdílní; to, co činí naše životy podobnější, jsou podmínky, do nichž se rodíme. A o těchto podmínkách má Knausgård jasnou, středostavovskou, západní představu. Ve svém zaměření sám na sebe spisovatel jiné perspektivy nepřipouští. Přesto se zdá, že i vývoj jednotlivých dílů (byť autor nepostupuje chronologicky, knihy jsou mnohdy rozkročeny mezi několik období a časově se překrývají) jeho vlastní předpoklad vyvrací.

Podmínky totiž Karla Oveho sice přibližují k drahám jeho vrstevníků, kteří mají rodiny, partnery a snaží se vydržet pod tíhou nutnosti postarat se o sebe a své blízké. Co však Knausgårda naopak vyděluje, je právě jeho ostrá, nepříjemná schopnost nahlížet své zkušenosti tak, že nepotlačuje to zasuté, hrůzné, těžko formulovatelné. Naopak to všechno ve svých textech vynáší na světlo – a (naštěstí) potom už mlčí v otázce, co si s tím dál počít.

Karl Ove Knausgård

Karl Ove Knausgård Můj boj 4

Karl Ove Knausgård Můj boj 4Tanec v temnotách

Karl Ove Knausgård Můj boj 4Tanec v temnotách Přeložila Klára Winklerová.

Odeon