Všichni jsme jeden celek. Klára Vlasáková nad filmem Charlieho Kaufmana Asi to ukončím

Na základě této otázky pracuje Kaufman ve svých dílech často s motivem dvojníka či alter ega (dvojče bezradného scenáristy v Adaptaci, které zažívá na rozdíl od svého bratra trpícího tvůrčím blokem takřka zázračné scenáristické úspěchy), zmnožování (herec John Malkovich v jedné scéně snímku V kůži Johna Malkoviche zjišťuje, že všichni kolem mají jeho tvář), či naopak děsivé jednotnosti (hrdinovi Anomalisy, vyhořelému motivátorovi, zní hlasy všech lidí stejně).

Výsledkem jsou filmy, kde jsou nejen časoprostor, ale i něco tak zdánlivě uzavřeného jako lidská identita prostupné – hranice nejsou definitivní a vzájemnou interakcí je lze neustále posouvat.

Dává tak vlastně perfektní smysl, že si teď Kaufman vybral k adaptaci právě knihu Kanaďana Iaina Reida, která letos vyšla v češtině v nakladatelství Leda pod názvem Asi to skončím (film na Netflixu pojmenovali o jedno písmeno jinak).

Reid ve svém románu, který by šel označit za psychologický thriller, líčí cestu mladého páru – bezejmenné hrdinky a jejího přítele Jakea – za jeho rodiči na venkov. Příběh vypráví žena a během cesty se seznamujeme s vývojem celého krátkého vztahu. Večeře je sice dost podivná, ale zase asi každý, kdo si vzpomíná na první návštěvu u rodičů svého partnera, chápe, že určitá míra bizarnosti, ústící někdy až do čirého surreálna, je tak nějak nevyhnutelná.

Syrovou, vyloženě hororovou atmosféru Reidova kniha nabírá až při cestě zpátky. Tehdy pár přijíždí k Jakeově bývalé střední škole, kde má muž pocit, že je někdo sleduje. Rozhodne se údajného provinilce vypátrat. Hrdinka zůstává zprvu osamocena, ale po chvíli svého partnera do velké, nepřehledné budovy následuje. A zde se začíná přesouvat vypravěčská perspektiva.

Spolu s tím, jak sílí hrdinčin pocit, že ji ve škole kdosi pozoruje, se ztrácí její samostatný pohled, nepřechází ale jednoduše na jiného aktéra, nýbrž je včleněn do širšího mnohohlasného proudu, který však ovládá jediná osoba.

Zatímco kniha má celkem jasné vyznění a zabývá se tématem rozdělené osobnosti, která si jednoduchý příběh o seznámení a večeři vybájila, film na to jde trochu jinak.

Kaufman už od počátku pečlivě buduje pocit, že je s párem něco divně. Hrdinka mluví o tom, že jsou s Jakem skutečně propojení a chovají k sobě vzácnou intenzivní náklonnost, ale nedokáže si vzpomenout, jak dlouho spolu chodí. Zároveň celý její monolog začíná (stejně jako v knize) konstatováním, že to „asi ukončí“. Hrdinku pak v úvodní sekvenci pozoruje z okna starý muž, z nějž coby diváci vidíme jen záda. Je tu od počátku určitá tíseň a smutek, co se zhoršujícím se počasím postupně sílí.

V průběhu samotné návštěvy se ve filmu (na rozdíl od knihy) mění řada podstatných věcí – od toho, co hrdinka studuje, po stáří Jakeových rodičů. Ti jako by volně prostupovali celým svým životem od mladé dospělosti po stáří a umírání.

„Lidé sami sebe vnímají jako body, které se pohybují v čase. Ale podle mě je to naopak. Stojíme pořád na místě a čas prochází námi – a fučí jako studený vítr,“ zazní tu později.

Během večeře však postavy žádnou z neobvyklostí konkrétněji nepojmenují ani nezdůvodní. Kaufman filmovými prostředky umocňuje, co je v knize jen zvolna naznačováno – tahle „realita“ se odehrává dle pravidel, která neznáme a která určuje někdo jiný.

V závěru, kdy čtenář knihy dochází k poznání, že celý děj – přítelkyně, cesta za rodiči, výprava do školy – byl jen představou zestárlého školníka Jakea, který to všechno chce skončit a vzít si život, přidává Kaufman navíc jeho mentálnímu vesmíru ohromující lesk a vážnost: ať už jde o baletní sekvenci, nebo děkovnou řeč, kterou zešedivělý Jake, v této chvíli už zřetelný protagonista příběhu, přednáší dojatému publiku, v němž jsou jak jeho rodiče, tak vybájená přítelkyně. To vše jsme nuceni brát skutečně vážně, a to nikoli ve smyslu, že jde o „realitu“, ale v tom, že si to zasluhuje důstojnost.

„Má cesta k cíli vedla přes fyzično, metafyzično, deziluzi a zase zpět,“ pronáší Jake – a právě tady se jeho „asi to ukončím“ změní na „určitě to ukončím“. To by se mohlo jevit jako tragické vyústění, jenže jak Jakeovi připomíná animovaná postava prasete: „Ty, já, myšlenky. Všichni jsme jeden celek.“

Pro mě osobně je prozatímním vrcholem Kaufmanovy tvorby Synekdocha, New York, ale Asi to ukončím se jistě řadí k nejsilnějším filmovým zážitkům letošního roku. Kaufman jako by tu shrnoval nejpodstatnější myšlenky a motivy předchozích děl. Na nikom z nás jedinců nezáleží – a to ne z nějakého nihilismu, ale proto, že nikdo z nás nemá pevné ohraničení ani určení. To může být představa v něčem zneklidňující, ale na druhou stranu značně úlevná, až osvobozující.

Autorka je spisovatelka.