Všichni dobří voliči Le Penové. Michel Houellebecq je v poslední knize politicky schematický, ale i jedinečný

Proti postmoderním fikčním a metafikčním hrátkám postavil Houellebecq ve své autorské metodě realismus a zájem o bezprostředně aktuální svět. Stejně tak ale i odlidštěný cynismus, který nechtěl realitu lakovat narůžovo a pokoušel se ji popisovat až se sebedestruktivní upřímností.

Spolu s jeho prózami se potom zrodil i frustrovaný, deprivovaný subjekt, který prožívá absolutní deziluzi ze společnosti a světa kolem sebe. Takový literární subjekt mluvil řadě čtenářů a čtenářek z duše.

Houellebecq knihu původně vydal v roce 1994 a asi není náhoda, že se její překlad dostal na český trh až se zpožděním deseti let, a to uprostřed neskutečně tupých a vyprázdněných nultých let nového milénia. Ať si totiž o devadesátých letech myslíme cokoliv, jejich česká varianta příliš nekorespondovala s mrtvolnou stagnací tehdejší francouzské reality, jak ji ve svém románovém debutu popisuje Houellebecq. Netrvalo to ale dlouho a ubíjející fádnost pozdního kapitalismu se zabydlela i u nás.

Ta fádnost zůstala hlavním tématem Houellebecqových knih v podstatě dodnes. Výjimkou není ani jeho nejnovější román Zničit, který na konci loňského roku vyšel česky v nakladatelství Odeon v překladu Alana Beguivina.

Hlavní postavou knihy je ministerský úředník Paul Raison, který pracuje jako poradce ministra hospodářství a financí Bruna Juga. Juge je odtažitý technokrat, za nímž jsou ovšem skvělé ekonomické výsledky a mluví se o něm jako o možném kandidátovi na prezidenta.

Jako čtenáři se do děje dostáváme v momentě, kdy neznámá diverzní skupina zveřejní na internetu video, v němž Jugovi někdo stíná hlavu gilotinou. Státní aparát včetně tajných služeb zachvátí panika. V dalším zkoumání se ovšem ukazuje, že video je jen dokonalou počítačovou simulací a že ministr je živ a zdráv. Pátrání po pachatelích může začít.

Román Zničit je pro Michela Houellebecqa v lecčem netypický. Předně je to autorova nejrozsáhlejší kniha. Má přes pět set stran, zatímco předchozí Serotonin i Podvolení měly zhruba poloviční rozsah.

V Podvolení Houellebecq do velké míry předjímal napětí mezi muslimskou a majoritní částí francouzské společnosti, které v realitě vyvrcholilo sérií teroristických útoků Islámského státu a výrazným posílením politického vlivu krajní pravice. V Serotoninu zase zachytil nespokojenost lidí z francouzských regionů a nižších vrstev, a částečně tak předpověděl vznik hnutí žlutých vest.

V aktuálním Zničit naproti tomu Houellebecq nic zásadního nepředpovídá. Snad jen unavené pokračování středové, macronovské politiky, ale také polidšťování aktivit francouzské krajní pravice. A k této humanizaci radikální pravice v nové knize sám výrazně přispívá.

Román začíná jako politický thriller o atentátech, hackerech, únosech a vysoké politice, ale tento motiv se ve skutečnosti nikam pořádně nerozvine. Působí to, jako by zde spojili síly Stieg Larsson s Danem Brownem, ale po pompézním úvodu a několika upocených stránkách jim došla šťáva a zabalili to. Pokud bychom nejnovější román měli soudit jen podle roviny politického thrilleru, nevyšel by z toho Houellebecq příliš dobře. Tato rovina totiž nepřináší žádnou významovou nadstavbu, a co je nejhorší, nemá ani zásadnější vliv na samotný děj knihy. Ve skutečnosti působí jen jako pompézní skořápka pro mnohem civilnější a střízlivější příběh.

Do politického thrilleru totiž celkem záhy vplouvá intimní rodinné mikrodrama, které je pro autora evidentně mnohem podstatnější. Paul Raison se dozvídá, že jeho otec prodělal mrtvici a bezvládně leží v nemocnici napojený na přístroje. Najednou se seznamujeme s poměrně pestrou Paulovou rodinou: s manželkou Prudence, pobožnou sestrou Cécile, urputným švagrem Hervém, se změkčilým bratrem Aurélienem i s nesnesitelně „woke“ švagrovou Indy.

Právě v těchto pasážích autor performuje to, co lze označit za polidšťování francouzské krajní pravice. Houellebecq zde předvádí až směšnou schematičnost, kterou ovšem nikdy nedemaskuje jako autorský vtip.

Do bezpodmínečné péče o nemohoucího otce se pustí především „obyčejní lidé“ Cécile a Hervé, otevření podporovatelé Marine Le Penové. U Hervého se dokonce zmiňují jeho konexe na radikálně pravicové aktivistické hnutí Generace identity. Tyto konexe ostatně přijdou vhod i během plánu na záchranu Paulova otce z osidel nemocniční péče, která ho podle všeho má přivést k postupnému úpadku a smrti za vydatné podpory představitelů zlovolných zaměstnaneckých odborů.

Suverénně nejzápornější postavou knihy je pak „woke“ novinářka Indy, která je karikaturou liberálně levicových tendencí uvnitř francouzské společnosti. Houellebecq ji ve svém vyprávění postupně ponižuje a porcuje na tisíce malých kousků. Neváhá pro to využít ani ty nejcyničtější vtipy. Když se Indy s rodinou zastaví za bezvládným Paulovým otcem v nemocnici, ten se vůbec poprvé od prodělané mrtvice pohne, a to jen proto, aby se od Indy pohrdavě odvrátil.

V příběhu se překvapivě objeví také pozitivní postava afrického původu. Zdravotní sestra Maryse se stane milovanou součástí rodiny, abychom se však o několik stránek později dozvěděli, že je křesťanka žijící na muslimském předměstí, jehož obyvateli samozřejmě pohrdá. O lidech z pařížských předměstí se ostatně Paul Raison vyjadřuje jako o lůze.

Míra politické schematičnosti příběhu jde v těchto pasážích pod úroveň Michela Houellebecqa a nemá bohužel žádné dobré vysvětlení.

Román Zničit ukazuje především nefunkční společenský systém, který neslouží v ničí prospěch, je plný nespravedlností a absurdit a víceméně nikdo v něm není spokojený. Zároveň se ale tomuto systému nikdo není schopný postavit a nikdo ho není schopný ani změnit k lepšímu. Je to společenské uspořádání, které jede na setrvačnost a generuje jen deziluzi a frustraci.

Za proaktivní sílu v románu můžeme považovat snad jen aktivisty krajní pravice, identitáře, voliče Le Penové, kteří dokážou vzít spravedlnost do vlastních rukou. Je to vidět například v pasážích o únosu Paulova otce z nemocnice. Ti v tomto případě překračují legalitu, aby vytrhli paralyzovaného muže ze chřtánu nefunkční a zbyrokratizované mašinérie státní zdravotní péče a zajistili mu důstojné stáří a smrt.

V souvislosti s Houellebecqem se často mluví o filosofické hloubce jeho knih, nesmlouvavých společenských analýzách nebo pronikavých předpovědích vývoje světa. Už méně se zmiňuje vypjatá, temná grotesknost jeho próz, která ale bývá paradoxně tou nejfunkčnější složkou jeho vyprávění.

Svou brutální nesmlouvavostí vůči panujícímu statu quo může v něčem připomenout temný humor Jaroslava Haška, který neúnavně odhaloval absurdní nabubřelost a iracionalitu poslední fáze habsburské monarchie. Pozdní kapitalismus francouzské společnosti je v Houellebecqových očích podobně nafoukaný, prázdný a směšný a tento pocit dokáže autor svým ostrým humorem přenést na čtenáře. Tam, kde jeho politická analýza selhává, nastupuje groteskní humor, který často naši současnost popisuje mnohem lépe.

Navzdory výše řečenému dokáže ale Houellebecq ve své údajně definitivně poslední knize čtenáře překvapit, a to především v poslední pětině textu. Ve Zničit totiž částečně narušuje svůj obvyklý autorský vzorec a smutné, vyčerpané, nefunkční manželství Paula a Prudence se postupem času začíná dávat do pořádku a později dokonce vzkvétá. Nad tímto rozkvětem se však klene neúprosný stín Paulovy smrti, který znovuobjevené partnerské štěstí trhá zase na kusy.

Houellebecq tak drží své čtenáře a čtenářky neustále ve střehu a nedovolí jim prožít happy end, i když je mu tentokrát asi nejblíž, co kdy byl.

Závěr knihy je překvapivě něžný, originální a nabízí melancholický, rezignovaný, ale i poklidně smířený postoj k blížící se smrti. Hlavní roli v tomto procesu hraje obnovená intimita dvou pozdních čtyřicátníků, v jejichž vzájemném vztahu se objevuje zneklidňující symbióza spokojeného milostného života s vědomím neodvratného konce.

Houellebecqův vypravěč jde tak daleko, že přichází se speciální definicí partnerského vztahu jako sféry „značně oddělené od dalších aspektů lidské existence“, do níž nemůže mít vnější pozorovatel nikdy relevantní vhled. A vztah Paula Raisona a Prudence je skutečně fascinujícím způsobem nepochopitelný. Pro vypravěče jsou prý rodina a manželství posledními pevnými body západního světa. Někdejší prorok mezilidského odcizení, prázdnoty a osamění nachází útěchu překvapivě tam, kde ji nikdy předtím najít nedokázal – v celkem obyčejném dlouhodobém partnerském vztahu.

Nejen nad závěrem knihy Zničit se klene metafyzická, kontemplativní moc smrti, ticha a klidu oproštěného od jakýchkoli tužeb a vůle. Se sugestivní silou se zjevuje třeba v momentě, kdy se Paul rozhlíží po poklidné krajině Haut Beaujolais, ale i když od doktorů s ledovým klidem přijímá jednu zdrcující diagnózu za druhou.

„Vždycky považoval svět za místo, na kterém by neměl být, ale které nespěchal opustit, jednoduše proto, že jiné neznal. Možná se měl narodit jako strom, případně želva, každopádně něco méně činorodého než člověk, s existencí nepodléhající tolika variacím.“

Přestože se román pomalu sune k nevyhnutelnému konci, Paul Raison se nedojímá nad svým údělem a přijímá své poslední dny jako prchavý a časově nutně omezený záchvěv spokojenosti a životního štěstí.

O takových prožitcích se mohlo postavám Houellebecqových předchozích knih jen zdát. Málokterý autor by dokázal takto protichůdné emoce udržet pohromadě, aniž by se z nich stala bezobsažná fraška. Houellebecqovi se to v samotném závěru románu Zničit podařilo, i když o celku knihy totéž říct rozhodně nemůžeme.