Všichni chceme mít význam. Juho Kuosmanen získal v Cannes Velkou cenu, teď míří do Varů

Ano, i skutečné vlaky.

Je pravda, že na papíře to znělo o dost jednodušeji, než to pak probíhalo v reálu. Zvuk jsme nahrávali pomocí skrytých mikrofonů, štáb byl velmi malý, všechno šlo zatraceně pomalu, v těch stísněných prostorech nebylo dost kyslíku a hrozně to tam smrdělo.

Taky nemáte moc možností, kam postavit kameru. Jako režisér jsem měl největší problém s tím, že do „kupé číslo šest“ se s herci vešel už jen kameraman a jeho asistent, takže jsem musel herce poprvé v životě sledovat pouze na monitoru. Obvykle stojím vedle kamery a sleduju situaci s živými lidmi. Na monitoru vidíte jen povrch, z lidí se stanou předměty, režírujete obraz…

Ale nakonec jsem každému ze štábu vděčný, že jsme to natočili takhle intimně. Myslím, že jsme dokázali zachytit něco zvláštního. Skutečný život. Rozhodli jsme se natáčet v opravdovém jedoucím vlaku, stejně jako u Olliho Mäkiho jsem chtěl do filmu dostat co nejvíce reálného světa.

Už ani nevím. V noci jsme spali v hotelu, podnikali jsme pouze dlouhé denní výlety. Naplánovali nám speciální trasu, měli jsme k dispozici vlak o čtyřech vagonech. Šlo o typ, který v Rusku stále jezdí, byť mu dochází životnost. Náš jídelní vůz ji dokonce už překročil. Navíc jsem den před začátkem natáčení zjistil, že nám tenhle vagon chybí, najednou nebyl v depu. Náš ruský produkční mě ale ubezpečil, že i když nikdo neví, kam a proč zmizel, ať se nestrachuju, že tu zítra zase bude. A byl.

Když děláte film, hlavním úkolem je pokaždé najít, o čem doopravdy je. Nebo o čem je nejvíc. Scénář obvykle vypráví o spoustě věcí a vy na tuhle otázku dlouho nemáte přesnou odpověď. Proto nesnáším, když už před natáčením musíte mít připravené dobré vysvětlení, abyste přesvědčili ty, co vám mají pomoct s financováním. Filmování je otevřený a variabilní proces. Míříte k něčemu zvláštnímu, co se jen leskne v dálce. Dlouho to zůstává záhadou, ale když vytrváte, začnete nacházet něco, co s vámi rezonuje. Je to vlastně nevědomý proces. Teprve když je film hotový, můžete pochopit, co vás přimělo ho natočit.

U Kupé č. 6 je přijetí určitě hlavní téma. Nejde ale jen o přijetí druhého, ještě důležitější je přijetí sebe sama. Finka Laura by na začátku ráda byla jako její ruská milenka Irina, civilizovaná intelektuálka z Moskvy. Proto ve vlaku předstírá, že studuje v Moskvě archeologii. Na konci příběhu jí ale dojde, že se více než Irině podobá tomu obyčejnému Rusovi Ljohovi, kterého ve vlaku potkala. Že je neohrabaná, nekonzistentní, osamělá. A pochopí, že musí přestat hrát roli.

Ruský dělník Ljoha je určitě jiný, z jiného světa, zároveň ale funguje jako zrcadlo, kterému se Laura snaží vyhnout. Takže je to příběh o setkání s cizincem i o ponoru do svého vlastního já, o pokusu pochopit, kdo jsem, a přijmout to. Tato dvě témata se nevylučují, protože když potkáte někoho nového, dostanete šanci k restartu: můžete předstírat, že jste někdo, kým byste chtěli být. Anebo šanci se otevřít, být autentický a naučit se o sobě něco nového.

To je takový ukradený sen. Více než samotné starověké obrazy v kamenech ji přitahuje fakt, že Irina o nich tvrdí, že by je měla vidět. Na ten výlet se vydá, přestože Irina nakonec nejede: podle mě ji chce potěšit, chce být schopná říct, že je viděla a že byly skvělé.

Petroglyfy symbolizují věčnost, trvalou stopu minulosti. Laura se pokouší ve svém životě najít něco stálého, unikavé momenty se snaží zachytit svou videokamerou. Sbírá v ní vzpomínky a svým způsobem v nich chce zůstat. Jenže když žijete takhle, ony momenty naopak hned ztrácíte, protože v nich nejste zcela přítomní.

Laura si musí uvědomit, že záleží hlavně na tom nestálém. Že život není nic víc než série mizejících okamžiků, a pokud se ženeme za něčím věčným, můžeme přijít o to, co máme. Petroglyfy jsou totiž jen studené kameny, přes ně spojení s nikým nenavážete.

Zároveň reprezentují i strach ze smrti. Nechceme navždy zmizet, chceme, aby si nás někdo pamatoval. Proto lidé vyřezávají všude možně na cestách nápisy, aby někde zanechali důkaz své existence. To, co Laura a Ljoha zažijí na své cestě, zanechá hlubokou stopu v nich obou.

Kupé č. 6 je můj petroglyf, který bude existovat doufám dlouho po mém odchodu. Snad jen k tomu, aby řekl, že jsme tu byli a tohle natočili a dobře se u toho bavili.

Bál jsem se tu knihu zfilmovat, nechtěl jsem s ní být srovnáván. Ve Finsku vyhrála hlavní literární cenu, její autorka Rosa Liksomová je naše spisovatelská superstar.

Moje manželka Kupé č. 6 četla v roce 2011, když vyšlo. Zahlédl jsem obálku a zeptal se jí, jestli by z toho šel udělat film. Řekla mi: proč ne, je to zajímavý příběh. To byl, ale románový, rozbíhal se do mnoha směrů. Ve filmu se můžete vydat jen jedním z nich.

Když jsem si román přečetl, měl jsem pocit, že je na adaptaci příliš těžký. Ale postupem času a s mou krátkou pamětí se mi většina té knihy z hlavy vypařila a já si začal zase myslet, že by zfilmovat šla. Tak jsem si ji přečetl znovu a opět si řekl, že to nejde. Teprve když jsem Rosu potkal na jedné akci a ona mi pověděla, že si s tím příběhem můžu dělat, co chci, rozhodl jsem se definitivně.

Castingovému režisérovi jsme samozřejmě nejdříve dali popis, který odpovídá prvnímu dojmu, jaký z postav máte. V případě Ljohy tedy starší ruský opilec, drzý, sprostý. Vybraní herci si ale spolu nikdy nesedli, uvěřil bych jim začátek té cesty, ale ne její konec. Seidi Haarlaová s Jurou Borisovem působili naopak od prvního pohledu jako dvojčata. Později mi došlo, že jsme byli hloupí, když jsme se snažili najít co nejodlišnější představitele. Ten příběh totiž vypráví o dvou podobných duších, které se potkají, jenom na začátku oba hrají, že jsou někým jiným. Ona hraje roli finské studentky, trochu arogantní intelektuálky, on roli ruského dělníka. Na začátku předstírají, na konci jsou pravdiví.

Když obsazujete role ve filmu, nemůžete úplně uniknout tomu, kým herci doopravdy jsou. Ve filmu vždycky vidíme něco zevnitř každého herce. Takže jsme vybrali osoby, které to spojení měly, a pak jen musely na začátku zahrát odstup. Na konci vidíme pravdu jejich postav, a tu zahrát nejde. Autenticitu nelze předstírat. Na začátku se díváme na Lauru a Ljohu; když spolu na konci zápasí ve sněhu, je to už Seidi a Jura. Aspoň pro mě v tom okamžiku nehrají, ale jsou, jako by se fikce změnila v dokument.

Snažil jsem se vyhnout politickému rámci a na historický vztah Finska a Ruska jsem moc nemyslel. Více jsem se zaměřil na genderové aspekty. Proto jsme nejdřív obsadili Seidi, která je starší než postava v knize. Chtěl jsem, aby byla její hrdinka silnější. Jurij je zase mladší než Seidi. Bez toho by mezi nimi nemohlo dojít k onomu spojení, nebylo by možné dosáhnout závěrečné rovnováhy.

Se starším Rusem a mladou cizinkou by navíc všechno působilo hrozivěji. Ve scénáři jsme s tím měli problém: lidé, kteří ho četli, mi často říkali, že prvních šedesát stran čekali, kdy ji znásilní. Což bylo špatně, tohle napětí jsem ve filmu nechtěl.

I kvůli různým filmům máme dopředu nadefinované představy o mužských a ženských postavách, a když se díváme na nový snímek, máme už nějaká očekávání. Přitom ženy, které vidíme ve filmech, skutečným ženám obvykle neodpovídají. Snažím se to ve svých snímcích vybalancovat. Mě vychovala matka a mé první zaměstnání u filmu byl asistent zvuku na natáčení televizního seriálu, který produkovala žena a napsaly dvě ženy. Já jsem tedy odjakživa obklopen schopnými ženami. Nejde mi o politický vzkaz, je to má zkušenost.

Když se cítíte nejistě, chcete si přivlastnit silnější roli a být součástí něčeho většího. Ljoha se snaží zapadnout do ruské machistické kultury, ale sám takový není. Díky setkání s Laurou může tuhle roli opustit, nemusí se snažit být tím, co si o něm myslí ostatní.

Tyto emoce spojené s identitou mají i politickou úroveň, protože spousta našich politických rozhodnutí, o nichž si myslíme, jak jsou racionální, vlastně vychází z emocí. Když ve Finsku lidé říkají „mějme rozum“, znamená to spíš „nechceme naštvat ty u moci, takže nebudeme rozbíjet zavedenou hierarchii“. Měli bychom více vnímat, jak se cítíme, a zamyslet se, proč volíme, koho volíme. Lidé dnes nevolí někoho, protože si myslí, že je to dobrý nápad, ale protože mají vztek nebo se cítí zahanbeni.

Ve filmu se snažím taky ukázat naši potřebu něco znamenat. Všichni chceme mít význam. Ljoha pracuje po továrnách, nejspíš je sirotek, žije bez cíle. A Laura mu na konci dá šanci na význam. Potřebuje od něj pomoct, což je nejvíc, co můžete někomu dát. Pocit, že na něm záleží. Voliče pravicových populistů máme často za idioty, ale i oni jen touží po významu, a jakmile se stanou součástí širšího hnutí, ten význam najednou dostanou. Populisté tuhle potřebu zneužívají. Pokud by lidé měli pocit, že na nich záleží, neměli by potřebu populisty volit.