Článek
Čím tě tohle téma inspirovalo?
Vlastně mě inspirovala jedna konkrétní sebevražda, o které jsem slyšela, teprve ta mě dovedla k zájmu o téma obecně. Mám to tak asi většinou – že mě inspiruje konkrétní jednotlivost, z níž se až potom vyklube širší téma. Na začátku, v té chvíli vnuknutí, nikdy nevím, proč se tím chci zabývat, až při psaní přicházím na to, o co mi jde, co je za tím.
Sebevraždy mě zajímají z mnoha důvodů. Je to jednak něco, co je v protikladu k našemu primárnímu pudu sebezáchovy, jakási vůle nežít, neexistovat, pud sebezničení, který se v určitý klíčový okamžik projeví jako silnější. Je to cosi temného v nás. A jde zde vlastně o tu nejzásadnější existenciální otázku: být, či nebýt.
Onen konkrétní případ, o němž jsem mluvila, je zároveň v knize, vtírá se do ní průběžně, stejně jako se mi do hlavy vtíral několik let. Pořád se mi vracel obraz toho, co se stalo, kousek po kousku, a při tom jsem myslela na dívku, která se zabila. A uvědomila jsem si, že když o ní přemýšlím, nejvíc času trávím přemítáním, zda se to nemělo stát, nebo zda se přesně tohle stát muselo. Zkoušela jsem si představit, co těsně před tím, než dojde k tomu nárazu, výstřelu, skoku, ten člověk potřebuje. Co potřebovala tahle holka? Zachránit? Přežít? Chytit za ruku? Mít to rychle za sebou? Co cítila? Strach? Úlevu? Bolest? Nic?
Při přípravě knížky ses setkala i s psychologem Martinem Peškem, který se věnuje pozůstalým po sebevrazích. Co ses od něj dozvěděla? Jak se v Česku s tímhle tématem vyrovnáváme?
Chtěla jsem si promluvit s odborníkem, zjistit, v čem je specifický proces smiřování se se ztrátou blízkého, který si dobrovolně vezme život. Věděla jsem, že u nás existují skupinové terapie pro pozůstalé – dokonce i rozdělené podle toho, jakým způsobem váš blízký zemřel nebo v jakém vztahu s vámi byl; skupina pro pozůstalé po sebevrazích ovšem vznikla teprve nedávno. Založil ji právě Martin Pešek z iniciativy Luctus – psychosociální péče o pozůstalé. Potvrdil mi mou domněnku, že sebevražda je stále tabuizované téma, o čemž svědčí právě i to, že nabídka psychosociální poradenské péče pro pozůstalé po sebevrazích u nás není vůbec běžná jako v jiných zemích.
Taky třeba víme, jaké množství lidí zemře ročně při autonehodách, píše se o tom, pořádají se různé kampaně, je zde snaha o prevenci. Ale už málokdo ví, že trojnásobek lidí si dobrovolně vezme život. A k tomu je tu odhadovaný další desetinásobek lidí, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusí. Nadto máme rovněž smrtelné nehody, které si člověk způsobí sám a u nichž se nedá s určitostí říct, jestli za nimi nebyl záměr.
A co tedy na to společnost?
Velké stigma ze samotných sebevrahů, kteří jsou stále obecně chápáni jako šílenci nebo sobci, když tady klidně nechali svou rodinu, přechází na pozůstalé – ti obvykle ani nepřiznávají, jak jejich blízký zemřel. Zkrátka když na veřejnosti řeknete „moje matka zemřela na rakovinu“, a „moje matka si podřezala ve vaně žíly“, okolí bude reagovat odlišně a vytvoří si o vás odlišné představy. Nechci generalizovat, ale u řady lidí kolem rozhodně převládnou předsudky, nepochopení.
To nemá být nějaké mé pohoršení nad společností, smrt je těžké téma, neumíme o něm mluvit. U sebevražd je to ještě zesílené, protože je přece nějak divné, nepřirozené, když si někdo sám vezme život.
Lucie Faulerová: Smrtholka
Člověk, který nechce existovat, ale zároveň lze jeho čin ještě odvrátit, se bojí, případně se stydí říct si o pomoc. A člověk, který se s jeho ztrátou má následně vyrovnávat, se stydí z podobného důvodu – z obavy z nepřijetí nebo odsudku. Navíc pro pozůstalé po sebevrazích je obtížnější se o pomoc přihlásit, sami si skupinovou terapii nevyhledají a nepřijdou na ni, pokud jim není přímo nabídnutá například na soukromé terapii psychologem.
Existují statistiky, co lidi k sebevraždám vede? Do jaké míry jsou to důvody zdravotní, rodinné a tak dále, a do jaké míry důvody řekněme „filosofické“, tedy že člověk jaksi nenachází smysl života?
Důvody bývají nejednoznačné a je to hrozně individuální, je prakticky nemožné nashromáždit přesná data, protože to nejpodstatnější, co byste se mohli dozvědět, by vám řekli jen ti, co už vám nic říct nemůžou. Hlubší vhled do motivace sebevražedného jednání odborníkům poskytují především ti, kteří pokus o sebevraždu přežili.
Někoho přiměje k úvahám o konci života špatná rodinná situace, rozchod nebo úmrtí blízkého člověka, jiného onemocnění, chronická bolest nebo nadužívání návykových látek, motivací bývá i zadluženost… Duševní potíže jsou časté, ale nejsou pravidlem.
Přesný procentuální poměr jsem nikde nedohledala, ani si nemyslím, že se to dá jednoznačně určit, protože mi přijde, že s trápením přichází obvykle lavinový efekt. Když se začne bortit jedna část vašeho života, přidruží se k ní postupně další; určit prvopočátek už pak nemusí být možné. Onen „filosofický“ důvod, který zmiňuješ, může být potom do určité míry součástí všech těch vyjmenovaných faktorů. Podle mě na konci toho musí být téměř vždy něco jako, že smysl života není.
K nahlédnutí takového uvažování mi pomohly hlavně knihy od Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku a Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camuse – oba absurditu života a další témata kolem základní otázky po smyslu, zda žít, či nežít, rozebírají velmi zajímavě a komplexně. Přijde mi, že o odebrání si vlastního života uvažovali oproti většinové společnosti přesně naopak. Zatímco lidé mají tendenci spíše porozumět tomu, že si někdo vezme život z objektivních důvodů, jako je například nevyléčitelná nemoc, a deprese jim jako reálný důvod „nestačí“, filosofové se na to dovedou podívat spíš tak, že člověk, který pochopí absurditu a limity života, „ví víc“ než ostatní a dobrovolně se života vzdát je důkazem největší vnitřní svobody a moudrosti.
Ostatně hlavním hrdinkám tvé prózy se „objektivně“ neděje nic tak bezvýchodného…
Ono je hrozně relativní, co lze a nelze překonat, to je právě to, proč se sebevrahové a sebevraždy setkávají s nepochopením okolí. Co jeden zvládne v pohodě, druhý zvládnout nemusí. Každý z nás si určitě vybaví nějaký okamžik nebo i delší období, kdy se cítil jako v kobce, kdy mu přišlo nemožné, že mu ještě někdy bude dobře. No a když si potom představíte, že už byste se tak cítili trvale a nic nepomáhalo, pravděpodobně by vás to k myšlenkám všechno skončit dovedlo taky.
Ve Smrtholce jsou i scény z různých ezoterických kurzů, kde se pročišťují čakry, ohýbají lžičky působením aury a podobně. Během přípravy na knížku jsi pár takových akcí navštívila. Proč bylo zrovna tohle téma pro Smrtholku důležité?
Já jsem všechny ty semináře navštěvovala s trochu bizarním potěšením účastnit se něčeho, pro co bych normálně, bez psaní knížky jako motivace, neměla odvahu.
Fascinuje mě, kolik existuje speciálních terapií, metod a návodů, které slibují niterné sebepoznání a s tím zpravidla i žádoucí vnitřní přeprogramování. Z motivačních příruček jsou bestsellery, frčí různé šamanské techniky, osobní koučové, meditace všech druhů, barev i názvů a ezoworkshopy slibující objevení vnitřní síly.
Říkám si, odkud se bere ta snaha najít cestu k sobě skrze všemožné univerzální techniky. Nechci stavět vyjmenované příklady na stejnou úroveň, nejde mi teď o to, která filosofie je smysluplnější a která méně. Pokud něco z toho člověku skutečně pomáhá a jiným neubližuje, je podle mě stejně relevantní a funkční víra v Boha, víra v archanděly i prožití vlastního porodu při holotropním dýchání. Určité nebezpečí ale vidím v tom, že pocit, že něco opravdu zabralo, může být sebeklam – a ve chvíli skutečné osobní krize se nám pak tohle nové nastavení zhroutí jako domeček z karet.
Lucie Faulerová
Ale o tom teď nechci polemizovat, jde mi čistě o rozsah nabídky a poptávky. Co to o čem vypovídá? Co to znamená? Že nám konečně došlo, že je potřeba poznat sami sebe, abychom mohli šťastně žít? Nebo že se tak trochu plácáme a nevíme, jak žít, a proto k životu hledáme nějaký návod? Ke všemu v době plné možností, hojnosti a dostupnosti. Není to paradox? Nikdo nám nediktuje, jak žít, ale my to stejně nevíme? Znamená to, že čím víc volnosti máme, tím víc unikáme sami sobě? Nebo je to naopak tak, že se sebou zabýváme až příliš?
Jak to tedy s těmi ezoworkshopy je?
Nejpodstatnější mi vždycky přijde, jaká je výchozí myšlenka besedovaného tématu a kdo besedu vede. Můžete narazit na vzdělaného člověka, který pracuje s terapeutickými metodami, ale zároveň je otevřený čemusi vyššímu. Na tom nemusí být nic závadného. Na druhém konci jsou ale ortodoxní pomatenci, kteří patlají mytologii s křesťanstvím, Jungem, vesmírnými lidmi, buddhismem, fyzikou a selským rozumem. Vyberou, co se v dané chvíli hodí, a sem tam do toho bouchnou něco, co zní vlastně vědecky. V kombinaci s rétorickým a manipulátorským nadáním se to může zvrhnout v kázání dogmatu, které si lidé nechají vnuknout. Takhle nějak hádám vznikají sekty.
No a pak jsou zde různé ezověci, které mě svádí dělat si z nich legraci, aniž bych se ale chtěla vysmívat lidem, kteří tomu věří…
Ono – ve finále je to všechno, když to hodně zjednoduším, hledání téhož. Projev takového hledání může působit směšně, nesmyslně nebo bizarně, ale člověk by si měl asi taky položit otázku, jestli to jeho hledání je o něco lepší nebo funkčnější jen proto, že si vybral jinou cestu.
