Článek
V Jeruzalémě jste se pohyboval především v ortodoxní židovské komunitě. Dokážete ale říct, jak tam vypadá kontakt běžných Izraelců a Palestinců na denní bázi?
Ten kontakt tam je, ale není příliš silný. Arabské obyvatelstvo je hodně najímáno k práci, zvláště ve stavebnictví, a probíhá i obchodní kontakt mezi izraelskými a palestinskými firmami. Zároveň jsou ovšem v Jeruzalémě čtvrti, kde nepotkáte žádného arabského obyvatele ani pracovníka. V průmyslovém městě Haifa je ten kontakt mnohem bližší.
Vy osobně znáte nějakého Palestince?
Ne. Já žil v Jeruzalémě kvůli studiu, takže jsem trávil většinu času v učebnách a knihovnách. Jednou jsme jeli na výlet do palestinského města Nábulus. To bylo hned druhý den po mém příletu do Izraele a bylo mi 22 let, takže mě zaujala hlavně ta exotická stránka. Šlo to rychle, přijeli jsme, viděli, něco nakoupili a zase jeli zpátky – prostě školní výlet.
Zaujalo mě, že v rámci ortodoxního židovství existuje skupina Neturej Karta, která se vymezuje vůči sionismu a prosazuje vznik dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny. Co si o nich myslíte?
Nesouhlasím s nimi všeobecně, i v mnoha věcech týkajících se židovského právního systému. Nejsem s nimi v kontaktu, protože oni se ani nepokoušejí se mnou nějaký kontakt navázat. Až to udělají, můžeme se spolu bavit a v některých otázkách třeba najdeme společnou řeč, ale některá témata ani nebudeme otevírat, protože víme, že se neshodneme.
Izraelský spisovatel Etgar Keret nedávno řekl, že židovství je kultura soucitu a skepse a umění debatovat patří k židovskému vzdělání – tyto hodnoty prý ale v současné izraelské společnosti nachází čím dál míň.
S první částí toho výroku souhlasím, ale co se týče současného Izraele, nevím. Žil jsem v určité části společnosti a měl jsem štěstí, že mě tito lidé přijali a dovolili mi, abych se stal jedním z nich – to není samozřejmé, protože izraelská společnost je poměrně uzavřená vůči cizincům.
Právě proto byste mohl umět posoudit, jestli se ta část společnosti, která vás přijala, v posledních letech radikalizuje, jak naznačuje nejen Etgar Keret.
Aby člověk dokázal pochopit vlastní otázku, musí ji napřed opravdu poznat. Pan profesor Bodak, který mě učil fyziku, mi vyprávěl tento příběh: Byl jeden stroj, jenž dokázal odpovědět na každou otázku; člověk vždycky přišel, zeptal se a stroj mu odpověděl: Tato otázka není relevantní. Proč? Protože člověk, aby se mohl ptát, musí napřed něco znát. Když se ptáte na radikalizaci, musíte o ní něco vědět. Takže – co tím myslíte, radikalizovala? Jakým směrem?
Řekněme, že se vůdčí proud izraelské společnosti uzavírá diskusi s názorovými oponenty. Třeba s těmi, kteří říkají, že bombardování Gazy a výstavba osad na palestinských územích jsou špatné.
Izrael je jediná demokratická země v regionu. Izraelská společnost je mnohovrstevnatá, existuje v ní spousta názorů a každý má právo projevit svůj názor, aniž by byl perzekvován. Můžete říct cokoli, i když musíte být připravený na to, že ti, kdo s vámi nesouhlasí, vás napadnou – ale pouze slovně.
Když v roce 2002 izraelská armáda zabila osm palestinských civilistů, zvedla se proti tomu v Izraeli vlna protestů. Dnes nic takového nevidíme...
Podívejte se, Izrael nechce civilní oběti na žádné straně. Když už jste zmínil právě těch osm mrtvých civilistů – tolik mých spolužáků, patnáctiletých kluků, zemřelo v roce 2008 v mojí škole. Arabský atentátník je dobíjel pistolí ve školní knihovně. Vaše otázka by měla směřovat i na druhou stranu tohoto konfliktu.
Kdyby tu proti mně seděl příznivce hnutí Hamas, zeptal bych se ho. Každopádně podle zpráv OSN během posledních měsíců izraelská armáda v Gaze zabila asi 2000 lidí.
To je smutné.
V jednom nedávném interview jste řekl, že muslimští představitelé v Gaze „naaranžují kečup, přivedou reportéry“...
To byl vizuální příklad, nemyslel jsem tím, že to s kečupem se opravdu stává. Byla to metafora zneužívání sdělovacích prostředků, toho, že se v Gaze některé věci sehrávají pro zahraniční média.
Dále jste prohlásil: „Že se muslimové navzájem zabíjejí, to je kultura daného regionu.“ Nebo: „Islámský svět nevnímá hodnotu člověka. Židovský svět ano.“ Nevytváříte z celého konfliktu poněkud uměle náboženský problém?
Na to nemůžu odpovědět.
Snaží se dnešní představitelé judaismu o mezináboženský dialog, tak jako například katolická církev?
Mezináboženský dialog existuje, otázka je, na jaké úrovni. Co se týče věrouky, tam žádný dialog určitě není možný. Co se týče vzájemné solidarity, tak tam samozřejmě ano. Já jako rabín, duchovní židovské obce, nemám v rámci svého působení takové věci „v popisu práce“. Ale Židovská obec v Praze a jednotlivé spolky se o mezináboženské i mezikulturní aktivity snaží. Každý měsíc probíhá Diskuse v Maiselovce, teď byly tématem právě současné turbulentní události na Blízkém východě a pozváni byli i čeští arabisté. Ale znovu opakuji, že rabín ze své funkce není iniciátorem ani realizátorem podobných aktivit.
Nedávno Izrael oznámil zábor asi 400 hektarů půdy na západním břehu Jordánu, což je podle organizace Peace Now největší zábor půdy na okupovaném území za posledních 30 let. Považujete výstavbu osad za překážku v mírovém procesu?
Na to vám neodpovím, to není důležité pro mou práci pražského rabína.
A nemáte pocit, že podobnými akcemi si Izrael vychovává novou generaci nepřátel?
Vytvářet nepřátele si bohužel Izrael bude, ať udělá cokoli. Mír musejí chtít obě strany.
Jaké by podle vás bylo nejlepší řešení celého konfliktu?
Jako duchovní člověk vám můžu říct jedině to, že řešení je věřit v Boha a jít přímou cestou. Ale je otázka, co ta přímá cesta znamená...
