Vrátilo to lidem do rukou moc. Novinářka Pavla Holcová o figurách kolem vraždy Jána Kuciaka

Příběh okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové má tolik rovin a zápletek, že mu myslím prospělo, že ho vypráví někdo, kdo má odstup. Slovenský dokumentarista by asi mnohem víc řešil třeba docela kontroverzní postavu Daniela Lipšice, jeho údajný vztah s Alenou Zsuzsovou, obžalovanou z podílu na Jánově vraždě, nebo to, že když kandidoval na prokurátora, byl v podmínce za zabití člověka. Přitom ve filmu je výhradně jako advokát poškozené rodiny. Kdyby to točil Slovák, asi by se na Lipšice soustředil víc, a film by se tak odklonil od svého hlavního sdělení.

Slovensko je malá země a zejména v Bratislavě se opravdu zná každý s každým. Ale i tak je zrovna Kočner myslím specifický, protože o nikom jiném se nedá říct, že by byl zapleten prakticky v každém skandálu na Slovensku za posledních třicet let. Zároveň svou moc a konexe rád dával najevo. Jistě jsou mezi Slováky i vlivnější lidé, než byl před svým uvězněním Kočner, ale nejsou tak vidět.

Asi by se to dalo připodobnit k někdejší skupině kolem mafiána Františka Mrázka. Slovensko je ale na tom hůř. Přece jen u nás nikdy nezatkli tolik soudců najednou. Problém je, že se na Slovensku nikdy nerozvinula dostatečná ústavně-politicko-institucionální tradice. Hodně z těch, kteří měli vliv a mohli nastavit laťku morálky a vnímání věcí veřejných vysoko, ze Slovenska odešlo. Stejně jako z něj odcházejí mladí vysokoškoláci, kteří pro sebe doma nevidí perspektivu.

Když v Rusku Jelcina střídal Putin, taky všichni jásali. Po Mečiarovi přišel Fico a postupně se nechal zkorumpovat vlastní mocí. Byl u vesla s krátkou přestávkou dvanáct let. Jeho pozice byla neotřesitelná, dosadil na důležité posty své lidi. S kým vycházel, ten se měl dobře. Na oponenty posílal policejní vyšetřovatele. Volby prohrál až v atmosféře po vraždě Jána Kuciaka, aby ho vystřídal další politický podnikatel – Igor Matovič.

Nejsem politoložka a nevím, co by se muselo stát, aby Slovensko z téhle cesty uhnulo. Jediné, co jsem vypozorovala, je, že okamžik změny je pokaždé ozdravný. Naruší vybudované klientelistické vazby a chvíli trvá, než nová vláda zase zformuje nové.

Buran. Ve světě organizovaného zločinu patří lidé jako on k nejhorším. Je to ten typ, co parkuje své naleštěné luxusní auto na místech pro invalidy a nosí značková trička s velkým logem, aby bylo vidět, že na to má. Zároveň ale bývají tito burani často postradatelní. O opravdových špičkách organizovaného zločinu nevíte. Může to být nějaký děda, co okopává rajčata. Kočner nebyl hlavní šéf, byl součástí systému, uzlový bod sítě, a dokázal toho výborně využívat. Uměl být žoviální, přátelský, rychle navazoval styky, vyměňoval službičku za protislužbičku.

Na Slovensku pořád platí, že když se v rodině vyskytne problém, první otázka je, koho známe, kdo nám pomůže. A Kočner znal všude někoho, dokázal lidem pomoct. A to i od policejního vyšetřování, případně od soudního rozhodnutí.

Platilo taky, že pro zbytek toho systému bylo výhodné mít svého Kočnera, který přitahuje pozornost a testuje, co ještě projde a co už ne.

Je pravomocně odsouzený, dostal devatenáct let. Paradoxně za padělání směnek, finanční přečin, co se mu ani nepodařilo dotáhnout do konce. Zároveň má před sebou další soudní projednávání ohledně vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové spojené s přípravou vraždy dvou prokurátorů a zmíněného Daniela Lipšice. Začali mluvit další lidé. Nemyslím, že se z vězení někdy dostane.

Ony struktury ale nezasáhlo tolik uvěznění Kočnera jako to, že se po vraždě Jána a Martiny probudila novinářská obec i slovenská veřejnost. Celý systém se podařilo dopodrobna popsat, včetně toho, jak si šlo objednat rozsudek za kabelku nebo parfém. Ukázalo se, jak je zlo primitivní. A to ten systém položilo.

Rozhodně. Ta vražda slovenskou společnost emancipovala. Lidem došlo, že když něco chtějí změnit, musejí za to bojovat. A že lze nakonec uspět. Vrátilo to lidem do rukou moc.

Částečná hierarchie tam fungovala, ale nebylo to zdaleka vše koordinované a řízené. Co už dnes lze říct, je, že součástí té struktury a vlastně nejsilnější organizovanou zločineckou skupinou na Slovensku byla policie. Z velké části ji měl úkolovat Norbert Bödör, nitranský oligarcha s vazbami na Ficův Smer. Infikovaná byla většina policejního top managementu. A do toho systému patřila i významná část justice. Soudci se přes esemesky ptali Kočnera, jak mají rozhodnout. Na soudech se toho dalo spousta „zařídit“, a to nejen ve sporech týkajících se hospodářské kriminality, ale i ve věcech typu svěření dítěte do péče.

Na Slovensku devadesátých let absolutní novinářská hvězda! Měl kontakty do podsvětí nebo na tajné služby. V době zmíněného únosu prezidentova syna měl informace jako nikdo jiný. Právě tehdy se seznámil s Kočnerem. Nakonec začal ještě jako novinář pro tajnou službu pracovat. Když to vyšlo najevo, z novin ho vyhodili. Později se živil sledováním lidí za peníze, což je vlastně docela podřadná práce. Pokoušel se vzkřísit novinářskou kariéru, napsal knihu. A nakonec se stal Kočnerovým důvěrníkem.

Jenže po Kočnerově zatčení, když viděl, jaká je ve společnosti atmosféra a že jemu samotnému jde o krk, si řekl dost, naložil auto Kočnerovými věcmi, včetně jeho dvou mobilů, a odevzdal je na policii, čímž svého šéfa definitivně položil. Peter Tóth je i pro mě fascinující postava, které popravdě moc nerozumím.

Pořád obrovský, přes všechny kauzy, které se o ni otřely. Je otázka, jestli přežije odchod svého klíčového muže Jaroslava Haščáka, který byl poměrně spektakulárně zadržen policií a následně zase propuštěn. Slovenskou veřejnost dost znejistila zejména zpráva, kterou Haščákovi poslal Kočner těsně před Jánovou vraždou, že už pracuje „na odjebaní čuráka“. Haščák mu odpověděl, že si to povědí osobně. Tuhle konverzaci se pak ani jednomu z nich nepodařilo úplně vysvětlit.

O Pentě se dlouho mluvilo jako o jednom z utajovaných sponzorů Smeru. Na nahrávce tajných služeb hlas podobný Ficovi mluví o Pentě jako o hlavním hybateli slovenského dění, který má svými penězi vliv na politická rozhodnutí o privatizacích či novelách zákonů.

Byl to boží člověk, v tom původním významu slova: byl pokorný, vstřícný, hodný. Jestli někdo mezi mými kolegy nikdy neudělal žádný přešlap, kompromis mezi morálkou a prací, byl to on.

Jeho texty bývaly hodně složité, editoři z nich šíleli, ale on je potřeboval napsat tak, aby případně obstály u soudu. A ty texty jsou i zpětně neprůstřelné. Spousta toho navíc začíná dávat skutečný smysl až teď, kdy se k nám dostal obsah takzvané Kočnerovy knižnice. Je mi líto, že Ján nemá šanci vidět, že měl celou dobu pravdu a že Kočnerovy zločinné obchody pochopil správně.

Nemám pro to jiné vysvětlení. Dlouho jsem přemýšlela, jestli to nemohla být Alena Zsuzsová, Kočnerova blízká přítelkyně, kdo si smrt Kuciaka objednal a kdo ji chtěl dát Kočnerovi jako dárek. Jenže ona na to neměla finanční prostředky. Navíc vykonanou vraždu i ty připravované nic jiného než Kočner nespojuje.

Kočner si byl dlouho jistý, že je nedotknutelný, měl na výplatní pásce policisty i prokurátory. Jenže když začaly vycházet Jánovy texty, například o podvodech s DPH, začal na tyto lidi vznikat tlak. Nějaký mladý novinář to všechno dopodrobna popisuje, a vy nic neděláte! A jim to nebylo jedno. Ján tím začal přímo ohrožovat nejen Kočnerovo podnikání, ale i jeho způsob života. Chytili se toho další novináři. A Kočner znejistěl. Podle Petera Tótha chtěl zavraždit jednoho novináře, aby umlčel všechny ostatní.

Média určitě pomohla Kočnera vytvořit. On s nimi taky uměl pracovat. Zval si televizní štáby do své honosné vily. A ze strany médií nepřicházela absolutně žádná konfrontace. Ve všech těch reportážích o tom, jak si užívá dovolenou na luxusní jachtě, nebylo ani slovo o tom, jak si na tu jachtu vydělal.

Souvisí to s tou základní otázkou, která se týká médií a žurnalistiky, jestli mají média čtenáře vychovávat, nebo jim naopak vycházet vstříc, a hlavně je bavit. Když vidíme, v jakém stavu dnes média jsou, mohlo by nám snad dojít, že čtenář nemá být ten, kdo je formuje, že je to cesta do pekla.