Vize důležitější než jazyk. Japonec Hirokazu Koreeda natočil film ve Francii

Především proto, že jsem měl to štěstí potkat zahraniční herce a štáb, kteří se mnou chtěli pracovat. Tu jiskru ve mně zažehla francouzská herečka Juliette Binocheová. V roce 2011 přijela do Japonska, to už jsme se nějakou dobu znali, a navrhla, že bychom spolu měli něco natočit. Z onoho návrhu tento film vzešel, chtěl bych proto Juliette za její smělost vyjádřit vděčnost a úctu.

Já sice nejsem žádný velký cinefil, ale její filmy jsem viděl snad všechny: od Paraplíček ze Cherbourgu po ty nejnovější. Těšit se tak úspěšné a dlouhé kariéře je mimořádná věc, v Japonsku byste podobnou herečku nenašli. Ona je z každého úhlu pohledu neuvěřitelná, obdivuju ji a bez ní bych asi na natáčení filmu ve Francii nekývl. Fakt, že teď do její filmografie, která je stejně prestižní jako celá historie francouzské kinematografie, patří i můj snímek, ve mně vyvolává pýchu i obavy.

V jeho srdci stojí divadelní hra, kterou jsem začal psát v roce 2003 a která vypráví o jedné noci v šatně divadelní herečky na konci kariéry. Hru jsem pak přetvořil do scénáře o filmové star a její dceři, která se svých hereckých snů vzdala. Během přepisování jsem se několikrát ptal Catherine, která hraje onu hvězdu, i Juliette na povahu herectví. Obě scénář obohatily, přivedly ho k životu. Jestli Pravdou proudí vítr radosti a volnosti, ačkoliv se odehrává převážně uvnitř jednoho rodinného domu, je to díky šarmu a laskavosti obou hereček.

Ano, byť sama Catherine tvrdí, že její osobnost se od té Fabienniny naprosto liší, nejen tím, že Catherine má se svou dcerou skvělý vztah. Také byste ji prý nikdy ne nachytali, jak nosí boty nebo kabát s leopardím vzorem, ty podle ní patří „na venkov“.

O Catherine se říká, že je náladová, ale když jsem se radil s Françoisem Ozonem, který ji režíroval ve filmech 8 žen nebo Profesionální manželka, řekl mi, ať se nebojím a jdu do toho. Ubezpečil mě, že Catherine se vždy snaží, jak nejlépe umí, aby dopomohla ke vzniku dobrého umění. Sám jsem pak zjistil, že měl pravdu. Nikdy si nestěžovala na žádnou z mých ustavičných změn ve scénáři, neustále si udržovala radost z hraní. Na place vystupovala optimisticky, roztomile, rošťácky a celý štáb rychle propadl jejímu kouzlu.

Nejspíš ji vykazují i režiséři. Určitě jsou herci jako Fabienne, která na otázku své dcery, jestli má radši film, nebo sebe, odpoví, že má ráda filmy, ve kterých hraje. Ale také existují herci, kteří dokážou film vidět z odstupu, nejen skrze svůj výkon – a mezi ně patří právě Catherine. Nekontroluje si na monitoru své scény. Chce vidět ostatní, aby pochopila, co se ve filmu děje. Na její žádost jsem jí poslal hrubý sestřih třetiny Pravdy, aby porozuměla mému rytmu a přizpůsobila mu své herectví.

Chtěl jsem to, co hlavní hrdinka zažívá na konci života, přenést do krajiny Paříže na konci léta. Doufám, že si diváci všimnou, jak se zeleň Fabienniny zahrady jemně mění s příchodem zimy, a tak doprovází a zbarvuje vztah matky a dcery.

Ústřední vztah se pak odráží také ve snímku, který Fabienne ve filmu natáčí a v němž hraje naopak dceru ženy, jež žije ve vesmíru a navštěvuje Zemi jen jednou za několik let, protože nechce umřít a „ve vesmíru se nestárne“. Ten příběh pochází od čínsko-amerického sci-fi spisovatele Kena Liua, autora slavné povídky Papírový zvěřinec.

Ano, napsal jsem ho celý sám a následně nechal přeložit. Což se neobešlo bez problémů. Jsem zvyklý psát stručně, bez podmětů a časových určení, hodně toho nechávám záměrně otevřeného. Francouzština na to ale není vhodný jazyk. Takže jsem scénář musel s překladatelkou projít větu po větě a doplnit, kdo říká co a kdy.

Samozřejmě o nějakých věcech jsme se bavit museli. Ale někdy můžete mluvit jedním jazykem, ovšem když nevyznáváte podobné hodnoty, vede to stejně k frustraci. Herec Ethan Hawke mi během natáčení řekl, že na place není důležité sdílet řeč, nýbrž sdílet vizi filmu, který chcete natočit. Jeho slova mi pomohla, abych zůstal věrný sám sobě, aniž bych u toho ztratil sebedůvěru. Když jsem chtěl k práci herců nebo štábu něco dodat, napsal jsem jim dopis. To dělám i jindy, tentokrát jsem jich jen napsal o něco víc.

Obtížně. Už natáčení bylo plné výzev, ale střih byl ještě mnohem náročnější. I na to mě upozornil François Ozon, který jeden svůj film dělal zčásti v němčině, a zase měl pravdu. U střihu jsem proto využil stejnou tlumočnici jako na place. Požádal jsem ji, aby připravila titulky k natočeným scénám, a stříhal jsem podle nich. Ani tak jsem si nebyl jistý, kde přesně střihnout. Ale protože ona byla u filmu celou dobu, mohl jsem se s ní radit. Říkala mi třeba, kde mám přidat ještě slovo, aby dialog nevyzněl divně, a podobně.

Poslouchal jsem hudbu několika současných skladatelů a on mě prostě zaujal nejvíc. Ve filmu figuruje postava Fabienniny vnučky, která dům své babičky vnímá jako zoologickou zahradu. Fabienne je pro ni jako pávice, děda lev, babiččin manžel medvěd. A právě na tomhle konceptu jsme postavili i hudební složku.

Nikdy ve filmu nehrála, ale přirozeně si na place našla své místo a odkryla svou osobnost a energii. Tak jako v případě většiny dětských postav v mých filmech i tady pozorujeme jejíma očima střety mezi mírně ochromenými muži a ženami uvězněnými ve své minulosti. Chtěl jsem film, který nebude pouze vážný, ale i radostný, kde bude vedle sebe existovat drama i komedie, jako v životě. Proto doufám, že chemie mezi dospělými herci a pobaveným pohledem dítěte dokáže nastavit ten správný tón vyprávění.

Co tvoří rodinu rodinou? Pravda, nebo lži? A zvolili byste raději krutou pravdu, nebo laskavou lež? Tyto otázky jsem si během natáčení nepřestával pokládat a doufám, že diváci se na ně pokusí najít každý svou vlastní odpověď.