Článek
V úvodní kapitole své knihy zkoumáte počátek náboženství u prvních lidí. Ale co když půjdeme ještě dál? Co si myslíte třeba o „dešťových tancích“ šimpanzů? Může v nich být něco protonáboženského?
Víme, že nejranější projevy čehokoli, co může být nazýváno vírou nebo porozuměním nadpřirozenu, mají u neandrtálců a paleolitických lidí co dělat se smrtí a rituály s ní spojenými. A není těžké si představit, že stejné kognitivní procesy, které u nich vedly k pohřbívání mrtvých nebo k pojetí smrti jako přechodu do jiné existence, se můžou projevit i u zvířat.
Ostatně mnoho z nejnovějších výzkumů kognitivního procesu, jehož prostřednictvím vzniká náboženský prožitek, se uskutečnilo na primátech, ale i na slonech, kteří jsou známí svým ritualistickým chováním ve vztahu k mrtvým.
Náboženské impulsy existují v mozku – takže u každého živočišného druhu s mozkem, který je takových myšlenek schopen, bychom měli předpokládat, že takové myšlenky má.
Počátky náboženství vysvětlujete poznatky kognitivní vědy. Co si myslíte o opačných teoriích? Třeba že za vznikem náboženství stála fascinace ze setkání s přírodními jevy či snaha zmírnit strach z nich.
Někdo taky říká, že náboženství vzniklo jako prostředek k posílení soudržnosti v primitivních společnostech. Problém většiny těchto teorií je, že jsou jen funkčním vysvětlením toho, co náboženství dělá. Může náboženství posilovat soudržnost? Ano, může. Může náboženství zmírňovat úzkost nebo strach z tajemnosti vesmíru? Samozřejmě. Ale je tohle to, proč náboženství vzniklo?
Důvod, proč se nyní spoléháme na kognitivní vysvětlení, nemá mnoho co dělat s nějakými evolučními výhodami, které nám jako druhu mělo náboženství dát. Náboženství bylo nakonec spíš evoluční nevýhodou, vzhledem k úsilí, času, energii a zdrojům, které do něj byly a jsou vkládány. Jediné vysvětlení tedy je, že je víra funkce našich mozků. Neboli takto jsme vytvoření. Což nás samozřejmě vede k otázce proč. Většina kognitivních vědců by řekla, že je to prostě náhoda. Ale podle mě je srovnatelně dobré vysvětlení, zvláště pro věřícího člověka, že jsme určení prožívat svět i mimo materiální realitu, v jeho transcendenci.
V knize píšete, že pořád nevíme to nejdůležitější – kde se vzala lidská duše, nebo tedy lidská představa o duši…
Nejlepší vědecká odpověď, jakou jsem slyšel, zní takto: protože lidské bytosti nejsou schopny prožít nevědomí, myšlenka duše vznikla jako vědomé vysvětlení, co se děje po konci vědomí. Zase – je to dobré vysvětlení, nedá se prokázat ani vyvrátit. Já k tomu můžu říct jen to, že víra v duši je univerzální. Existuje ve všech národech všech kultur. Je to něco, s čím se rodíme, ne něco, čemu se naučíme – můžeme se to maximálně odnaučit. A víra v duši je úplně první lidská víra. Dokonce i předtím, než jsme jako živočišný druh vůbec existovali, věřili naši předkové v duši. Někdy je možná pravdivá ta nejjednodušší odpověď: věříme v duši, protože ji máme.
V kapitole věnované bibli se věnujete skrytému polyteismu Starého zákona, včetně teze, že židé zavedli monoteismus, aby si racionalizovali porážku od Babyloňanů. Promiňte naivní otázku, ale – vědí o tom judaistické a křesťanské autority?
Je jisté, že byli přinejmenším dva rozdílní bohové, které Izraelité uctívali. Rabíni, kněží nebo mniši jsou pastýři svých komunit, nejsou to vědci, takže velká většina z nich o tom pravděpodobně neví a mnoho věřících, židů i křesťanů, taková informace může zmást a uvést do rozpaků. Na druhou stranu je to ale nejzákladnější poznatek biblických studií, který se studenti učí v prvním týdnu studia. Takže na tom není nic kontroverzního a většina religionistů by nad touto kapitolou mé knihy jen pokrčila rameny.
Vy jste se narodil jako muslim, pak jste konvertoval ke křesťanství, a nakonec jste se vrátil k islámu…
Muslimem jsem se narodil, byla to součást mé kultury, identity. Má rodina nebyla příliš nábožensky založená, a když jsme opustili Írán a začali žít v USA, nepraktikovali jsme náboženství vůbec. Já jsem ale žíznil po duchovnosti a jako mladík jsem ji našel v evangelické církvi. Důvod, proč jsem následně odešel, má hodně společného s hlavní tezí mé knihy. My lidé o Bohu logicky přemýšlíme v lidských pojmech. Ale křesťanství jde ještě za tyto pojmy a tvrdí, že Bůh je doslova lidská bytost. A to se vždycky sráželo s mou představou o tom, co Bůh je. Takže jsem hledal dál a došel k islámské tradici súfismu, jež mě naučila vnímat Boha coby základní tvůrčí prvek vesmíru. A taky vnímat sám sebe v těsném propojení s touto tvůrčí silou. To ve mně vyvolalo jinou duchovnost a hodně to ovlivnilo mou vědeckou práci i život.
Zažívá dnes islám krizi hodnot?
Neřekl bych, že je islám v krizi hodnot, naopak, podle mě v něm probíhá reformace – s katastrofálními průvodními jevy. Spor o to, kdo bude mít autoritu definovat víru. Ve velké části arabského světa nastala srážka mezi tradičními islámskými institucemi, co si chtějí ponechat monopol na poselství muslimské víry, který mají už čtrnáct století, a mezi jednotlivci, kteří chtějí islám vykládat po svém – někdy s mírumilovnými, někdy s násilnými pohnutkami.
Jak se ta srážka ve světě islámu vyvine?
Budoucnost můžete předpovídat tak, že se podíváte do minulosti, na ostatní celosvětová náboženství, která podobným konfliktem institucí s jednotlivci prošla. Často se náboženství rozpadlo do různých směrů, schizmat. Když se jednotlivci, kteří si víru chtějí definovat po svém, nepřestanou hlásit o slovo a když budou využívat existující komunikační technologie a vysílat své reinterpretace do světa, lidé se k nim budou přidávat a islám se může dál tříštit. Ale to je v pořádku – potřebujeme přijmout mnohost způsobů, jimiž lze být muslimem. Čím víc takových nových směrů bude, tím lépe.
Reza Aslan
Ano, může to s sebou nést konflikty a násilí ze strany těch, kdo věří, že mají jediní pravdu a všichni ostatní se mýlí, ale může to zároveň vést k lepšímu pochopení diverzity a relativity. Tímhle směrem se podle mě islám bude ubírat.
Jednou jste řekl, že v Evropě dnes můžeme pozorovat, jak se lidé, kteří mají problém s nalezením vlastní identity, ať etnické, nebo národnostní, čím dál silněji identifikují v opozici ke snadno dosažitelnému jinému – tedy islámu. Proč má tolik lidí potíž najít vlastní identitu?
Protože experiment sekulárního nacionalismu ustoupil vlně globalismu. Podívejte se na Evropskou unii, na myšlenku, že by se lidé měli definovat primárně jako Evropané, ne jako Britové, Němci, Portugalci či Poláci. Mají být členy větší kontinentální identity, s jednotným rodným listem, pasem i měnou, jednou vládou v Bruselu. Není překvapivé, že to vede ke krizi identity. V ní mají kořeny brexit i vzestup pravicového ultranacionalismu a autoritářství… No a nejjednodušší cestou, jak sám sebe definovat, je vymezit se proti někomu druhému; to se samozřejmě netýká jen Evropanů, to je jedna z lidských charakteristik. A ten druhý je nejčastěji někdo, kdo vypadá nebo se chová jinak – bývali to židé, teď jsou to muslimové.
A jak to podle vás bude dál?
To, co dnes sledujeme, včetně oživení nacionalismu, je očekávatelná reakce těch, kteří se cítí odstrčení, přehlížení. Globalizaci ale zastavit nelze. Masová migrace je fakt, podobně jako mizení hranic. Občas extrémní reakce nacionalismu, jakou vidíme v celém západním světě, není nic trvalého. Je to dočasná odpověď, která nakonec poleví. Budoucí svět bude mít míň hranic, bude propojenější.
V závěru své knihy se přikláníte k panteismu, píšete, že Bůh je všude a každý z nás je Bůh. Jaký je pak rozdíl mezi tvrzeními „Bůh je všechno“ a „Bůh je nic“?
Jestli máte na mysli, jaký je rozdíl mezi panteismem a řekněme buddhistickým konceptem prázdnoty – tedy že všechno je jedním, a ta jedna věc je prázdnota, nicota, a tudíž všechno je jen iluze –, tak panteismus je jen druhá strana tohoto konceptu. Všechno je jedním, a ta jedna věc je Bůh.
Pro mě osobně je tento prožitek transcendence, tváří v tvář stvoření, světu i vesmíru, hluboce duchovní. Boha vnímám jako podstatu všech věcí. Stvoření a Stvořitele jako nerozdílné entity. Došel jsem k tomu prostřednictvím súfismu, ale je to pohled, který jde nad rámec jakéhokoli náboženství nebo hnutí. Jak píšu v knize, je to první víra našich prapředků a já ji chci znovu vyzdvihnout na světlo a vytvořit alternativní způsob života ve víře, který ale nebude svázaný s žádnou konkrétní doktrínou, teologií či náboženskou nálepkou.
Ano, panteismus není cesta pro každého, ale je to hluboká a smysluplná forma duchovnosti, která se může stát alternativou v době, kdy jsou lidé čím dál více unaveni tradičními náboženstvími.
