Článek
V Salonu nedávno vyšel rozhovor se sexuologem Ivem Procházkou o HIV a AIDS. Při vzpomínce na osmdesátá léta uvedl: „Odborné znalosti jsme tehdy měli, ale k veřejnosti se informace příliš nepouštěly. Hanka Malinová udělala spoustu práce mezi prostitutkami, ale nikde jsme se o tom nedočetli. To se změnilo až po revoluci…“ Jak na tu dobu vzpomínáte?
Zas bych to tolik nedramatizovala. Napsala jsem knihu Sociální patologie II, stála tři koruny a já už ji snad ani nemám. Sepsala jsem tam zkušenosti ze zahraničí a ze situace v Československu. Tenkrát jsem měla možnost navštívit diagnostické ústavy a mluvit s mladýma holkama, které se živily sexuální prací pod socialistickým příkrovem.
Zároveň mi bylo jasné, že jakmile se otevřou hranice, otevře se i trh s nabídkou sexuálních služeb. Jeho nástup po osmdesátém devátém přibrzdilo to, že ještě rok existoval zákon o příživnictví, takže se ženy nemohly vyvázat ze svých pracovních poměrů a jít si naplno stoupnout na ulici. Případ HIV jsem měla poprvé až v devadesátém čtvrtém, a to byl gay, co jezdil do Vídně.
Často to bývá tak, že napřed přijde syfilida. To je signál, že se něco děje. Takže k nám po roce devadesát začala od východu postupovat vlna syfilidy. Bývalo to tak čtyřicet případů ročně a měly ji tenkrát povětšinou Rusky nebo Ukrajinky.
Chtěly se přes Československo dostat do Německa?
Ne, zůstávaly tady: pro ně jsme byli semi-promised country, země zpola zaslíbená. Jakžtakž se tu domluvily a ceny za sex byly obdobné. Němci sem rádi jezdili, obzvlášť do příhraničních oblastí, takže ženy měly dost zákazníků – v jistém smyslu to pro ně bylo pohodlnější než na Západě.
Činnost naší organizace se plně rozvinula ke konci devadesátých let a my začali častěji testovat mimo jiné i na HIV, hlavně v klubech, ale taky na ulici. Majitelé klubů se HIV hrozně báli, takže byli rádi, když jsme přijeli a všechny včetně jich samotných vyšetřili, protože vztahy v takovém sexklubu bývaly všelijaké. Většina HIV pozitivních Rusek a Ukrajinek to do stala přes drogy, injekční aplikací. Doma měly přístup k levným drogám, jenže nevěděly, kdo měl tu buchnu před nimi, a prevence nebyla v té době veškerá žádná.
V roce 2000 jsem na konferenci o AIDS v Durbanu mluvila s ukrajinským náměstkem ministra zdravotnictví o tom, že se u nás množí případy syfilidy u jejich žen a že musí začít s prevencí. „To není možné, u nás to nemohly chytit, to dostaly u vás.“ Jasně, za tři měsíce – což byla délka turistického víza – měly rozvinutou syfilidu.
Dnes mají na Ukrajině v přepočtu na milión obyvatel desetkrát víc HIV pozitivních než my a konečně uznávají, že je to problém. My máme tři tisíce a mohli bychom mít analogicky třicet tisíc. Když je na rozhodujícím místě hňup, je to neštěstí pro všechny.
Český sexbyznys je tedy z hlediska HIV a AIDS relativně bezpečný?
Šíření HIV mezi ženami se nám v podstatě podařilo zastavit nebo aspoň velmi zmírnit. Aktuální roční přírůstek nakažených je dvacet čtyři. Teď jsem byla v Zimbabwe, kde máme projekt. Zimbabwanů je jako nás, a když jsem tohle číslo řekla zimbabwské kolegyni, jenom vyvalila oči a nevěřícně opakovala: „Twenty four, twenty four…?“
Ale existují tu samozřejmě další choroby, ať už syfilis, nebo hepatitida C, které jsou také velmi závažné a mohou končit smrtí. Hlavně hepatitidu C má na svědomí drogová scéna. I drogy se však ze sexbyznysu pomalu vytrácejí, protože ten přestává být šedou zónou a víc se profiluje jako standardní obchod. Že by někdo holkám platil drogami, to už je pryč. Taky zákazníci nestojí o nějaké zneužité trosky…
Vaše organizace kromě jiného usiluje o ženský empowerment. Jak si to představit v kontextu sexuálního průmyslu?
Muži, ať si to uvědomují, nebo ne, chtějí oplodňovat. To je biologická danost. Takže i když všichni vědí o rizicích nechráněného styku, skoro každý to chce bez kondomu. S požadavkem na nechráněný sex se setkalo 97 procent našich klientek. A 27 procent uvedlo, že byl na nich nechráněný styk vynucen. Před deseti lety jsem byla v Bělorusku, kde proběhl velký výzkum mezi řidiči kamiónů. Byl tam třeba případ, kdy chtěl muž orální sex bez kondomu, i když mu holka říkala, že je HIV pozitivní. To jsou s prominutím paka. To je bungee jumping s naříznutými popruhy. Doma mají ženu, děti, ale někteří chlapi jako by měli vypnutý pud sebezáchovy, jako by neuměli žít bez nějakého vzrůša. Holky se tomu musí umět postavit, nastavit si pravidla a trvat na nich. Hodně žen se taky setkává s ponižováním. Překvapivá spousta chlapů nechodí za holkama kvůli sexu, ale upevnit si sebevědomí tím, že je budou urážet.
Rozkoš bez rizika nabízí klientkám i dluhové poradenství. Jakou roli hrají dluhy, respektive exekuce v motivaci při vstupu do sexuálního byznysu?
Peníze jsou vždycky až na prvním místě. Málokterou to vydrží bavit opravdu dlouhodobě. Je zajímavé, že to vychází podobně jako u narkomanů: po sedmi letech je to buď konečná, nebo se z toho člověk vyhrabe… Exekuce konkrétně jsme nezkoumaly, ale máme dost klientek s osobním bankrotem. Snažíme se s nimi dělat první kroky k nápravě, především vyřešit nedoplatek zdravotního pojištění. Ty ostatní věci bývají složité. Není vzácností, že žena svým tělem splácí dluhy za manželovo „podnikání“. Nebo si on něco koupí na splátky, které nesplácí, a dluh se uvalí na ni. Nebo manžel někomu půjčí… Že by ženy doplácely na vlastní dluhy, není až tak časté. Nicméně převládající scénář je, že žena zůstane sama s dětmi a jinak je neumí uživit. Více než polovina sexuálních pracovnic jsou matky samoživitelky.
Roste počet žen v nouzi, které vnímají prostituci jako svou poslední záchranu?
Čím dál více se prostituci věnují ženy ze střední třídy. Říkají: „Nikdy bych si nepředstavila, že tohle budu dělat, ale nevidím jinou možnost.“ Nebo nastoupí do sexbyznysu později, po čtyřicítce: manžel odešel a dítě studuje a potřebuje peníze. Nebo to mladá holka zkusí při škole, protože ne každý má rodiče, kteří mohou studujícím poskytnout finanční zázemí. Pro některé je to úplně pragmatická volba, radši jdou na pár hodin týdně na privát než za kasu do supermarketu. A peníze opravdu začnou téct – ale netečou dlouho. Roli hraje okoukanost, ženy si neuvědomují, že peníze, které vydělají první rok, už nebudou mít druhý třetí šestý. Navíc sexbyznys už není tím, čím býval, klienti tlačí na nižší ceny a taky jich není tolik – devadesátá léta jsou pryč.
A jsou ženy schopny takto dluhy splatit?
Pokud se na ně nikdo nepřisaje, k čemuž ale mívají sklony, tak ano. Zjistila jsem, že ženám se lépe plní materiální cíle: koupím si byt, vybavím si butik a pak s tím seknu, než cíle jako dokončím školu.
Existují dva celospolečenské přístupy k prostituci. Radikálně feministický, který vnímá prostituci jako násilí na ženách a chce ji vymýtit kriminalizováním zákazníků, tak je to třeba ve Švédsku. Druhý je pragmatický – jde o byznys, tak to berou například v Nizozemsku. Jaký je váš názor?
To je složité. Švédský model je trochu kontraproduktivní. Někteří zákazníci si díky němu sice uvědomili, že ženu prostituce ponižuje. A nabídka se skutečně zmenšila. Na druhou stranu tam teď jezdí české holky a vydělají si pětkrát tolik než u nás – všechno se dál odehrává pod pokličkou. Je to jako prohibice v Americe. A poptávka vždycky bude.
Hana Malinová
My v Rozkoši bez rizika bereme prostituci jako způsob obživy a vím, že některé klientky by legalizaci uvítaly, protože by to nějak oddělilo ty, které chodí na prohlídky a berou to jako své řemeslo, od příležitostných černých pasažérek. Zároveň ale mají šílený strach ze stigmatizace. Ke coming outu se u nás odhodlalo jen pár žen; naše společnost umí být hodně krutá a nejsme tolerantní. Říct s dítětem ve školce, že jsem sexuální pracovnice, no zkuste si to představit. Ale podobné je to i se zákazníky. Česká doména jsou proto priváty.
A jak bývá pod svícnem tma – ve třetím patře nad naší kanceláří jsme taky měli privát a roky jsme o tom nevěděli. V tomhle baráku je patnáct advokátních kanceláří, oficiálně, ale víte jak – tam zapadne chlap, za půl hodiny vyjde a kdo ví, co se za těmi dveřmi ve skutečnosti dělo.
Takže podle vás se nejedná o obchod s lidmi?
Ty ženy to dělají dobrovolně. Respektive se souhlasem. Obchod s lidmi je, když s tím dotyčná nesouhlasí. A těch, co to dělají bez souhlasu, je dnes už strašně málo. Je pořád sakra rozdíl, když vás někdo odvleče například z diskotéky a přiváže v klubu za nohu ke stolu, nebo když se tam přijdete sama zeptat, jestli vás vezmou, protože nemáte na nájem.
Není civilizovanější cestou posílit sociální systém?
Dostávají ženy stále za stejnou práci méně peněz? Jsou ženy pořád ve špatně placených oborech? Tak vidíte. Nevypadá to. On vydělává několik desítek tisíc, na dítě dá exmanželce pět tisíc a má pocit, že je fakt dobrej. Muži často vůbec nemají představu, kolik dítě reálně stojí, jak je těžké uživit dvě děti z jednoho platu, zvlášť když je průměrný plat devětadvacet a pro ženy čtyřiadvacet tisíc hrubého. Proč neprošlo zálohované výživné? Protože o tom rozhodují chlapi. Kolik máme poslankyň? Je z toho cítit macho culture: Proč by stát měl nějakým ženským něco platit? Jenže ty děti jsou naše budoucnost!
