Veřejnoprávní tevoluce. Jan Štern o České televizi

Zatímco u fevoluce šlo o odstranění korupce, která prorostla jako rakovina do fotbalových struktur a ovládla fotbalové dění, a o nastolení férových podmínek i dodržování pravidel, veřejnoprávní televize je prorostlá rakovinou maloměšťáckého vkusu, divácké podbízivosti, umělecké průměrnosti, duchovní vyprahlosti a tvůrčí nesvobody.

Politikům a radním, které poslanci posílají do Rady ČT, aby ji kontrolovali, tato skutečnost příliš nevadí. Českou televizi vnímají primárně jako nástroj ovlivňování a propagandy, a tudíž je zajímá vlastně jen zpravodajství a aktuální publicistika. Neberou ČT jako kulturní či vzdělávací instituci. Počítají, kolik času ve vysílání dostali spolustraníci a kolik konkurenti. Česká televize se v očích politiků zredukovala na ČT24, na Události, Události, komentáře či Otázky Václava Moravce. „Zbytek“, na který jde ale většina koncesionářských poplatků, je pod jejich rozlišovací schopnost.

Politici po televizní krizi v roce 2000 pochopili, že žádná strana nemůže veřejnoprávní televizi ovládnout zcela, a dohodli se na modelu obsazování Rady ČT dle aktuálních poměrů ve sněmovně.

Podobný poměr je pak zachováván, i co se týká času na obrazovce. ČT24 dává stranám prostor ve svém vysílání, vysílá jejich tiskové konference, zve politiky do pořadů aktuální publicistiky, takže mají zajištěno své místo ve veřejném prostoru.

Zpravodajství ČT nicméně i za těchto podmínek zůstává víceméně objektivní.

Celé to má jiný neblahý důsledek: v ČT existuje jen jeden typ diskusních pořadů, který je založen na dominantní účasti politiků. Přitom všichni víme, že politici říkají jen to, co je pro ně výhodné, nikdy ne celou pravdu. To je jejich podstatou a není na tom nic špatného. Ale špatně je postavit na politicích všechny diskusní pořady, protože diváci se z nich, co se týče věcné podstaty problémů, moc nedozvědí. Naopak ty věčné hádky je jen zmatou, unaví a znechutí.

Chybějí diskusní pořady s hosty, kteří jsou nezávislí a mají expertizu nutnou pro věcně relevantní názory na danou problematiku. Hosty, kteří nepotřebují divákovi dokazovat, jak jsou skvělí a jejich oponent příšerný.

Na hlavním kanále ČT1 je dominantním programovým segmentem hraná tvorba. Krimi seriál v pondělí, rodinný seriál v pátek a televizní filmy nebo minisérie v neděli, velmi často opět krimi.

Když v roce 2011 nastoupilo dnešní vedení ČT, nastolilo sympatický koncept hrané tvorby založený na filmovější podobě, než byly dosavadní televizní inscenace. Televize oslovila řadu filmových režisérů a i samotná hraná tvorba inspirovaná tzv. quality tv začala mít obsahově vyšší ambice. Výsledkem byla řada seriálů a minisérií – Cirkus Bukowski, Rédl, Metanol, Most!, Svět pod hlavou, České století či Vzteklina.

Jenže Česká televize tento koncept postupně opustila a přešla k hrané tvorbě, která je k nerozeznání od seriálů a minisérií na komerčních televizích. Kvůli tomu valná část hrané tvorby – finančně nejnáročnější segment programu, až jedna třetina rozpočtu celé televizní tvorby – ztratila svůj veřejnoprávní význam a finance do ní vložené jsou v podstatě ztracené.

Mezi dalšími pořady pak převažuje laciná zábava, pořady o vaření, lifestylové magazíny nebo cestopisy, které mají minimální přidanou hodnotu. ČT1 v dnešní podobě tak plní vzdělávací, kulturní, natož umělecký účel jenom z velmi malé části.

Jeden z klíčových programových expertů televize před časem prohlásil, že seriály jsou jen zábava. Toto platí pro komerci, ale ve veřejnoprávní televizi musí být na nejdražší televizní produkt náročnější kritéria. Vedle zábavnosti musí mít hraná tvorba přidanou hodnotu v umělecké kvalitě, závažnosti tématu nebo kritickém způsobu nahlížení skutečnosti.

Je třeba přestat vyrábět jak na běžícím pásu jeden prostoduchý krimi seriál za druhým. I krimi má být hlavně způsobem, jak atraktivně ztvárnit daleko závažnější problémy skrývající se za pouhým detektivním dějem. Je třeba nasměrovat hranou tvorbu hlavně k současným společenským, osobním a morálním problémům. Čirou zábavu nechme komerčním stanicím.

Kanál ČT2 byl kdysi chloubou veřejnoprávní televize. Původní velké dokumenty, aktuální malé dokumenty, světová umělecká filmová tvorba, kritická publicistika a inteligentní diskusní pořady.

Jenže kvůli zajištění co největší sledovanosti byl kulturní a vzdělávací koncept opuštěn a nastoupily westerny, staré divácké filmy (Angelika, Delon, Belmondo), stokrát reprízované komedie (Funès), komerční dokumenty o éře nacismu (Hitlerovy děti, Hitlerovy ženy). Toho, co se svého času uvádělo jako hlavní důvod existence veřejnoprávní televize, se ČT pod diktátem sledovanosti prostě zbavila.

Je třeba obnovit kulturní a vzdělávací kanál ČT2 v plné šíři a bohatosti. Je třeba obnovit pravidelné týdenní okno původního dokumentu, vrátit na ČT2 alternativní zábavu typu Česká soda a Dvaadvacítka, systematicky vysílat současnou evropskou a světovou uměleckou filmovou i dokumentární tvorbu. Je třeba začít vyrábět široké spektrum pořadů kriticky reflektujících politické, ekonomické, společenské a kulturní dění v kontextu hlavních světových myšlenkových trendů.

Kanál ČT2 je službou pro ty diváky, kteří se nechtějí jen bavit, ale kteří od veřejnoprávní televize očekávají, že se něco nového dozvědí, že si doplní vzdělání, že jim bude umožněno stát se součástí společenského myšlenkového a kulturního pohybu.

ČT2 musí být silný svébytný televizní kanál, fungující na vzájemné synergii kvalitních pořadů, která k televizi přitáhne společenství přemýšlejících diváků. Likvidace původního kulturního kanálu ČT2 se občas zdůvodňuje existencí večerního ČT art. Jenže na ČT art se dívá naprosto zanedbatelné množství diváků, protože u něj právě nefunguje synergie plnohodnotného kanálu. ČT art je Potěmkinovou vesnicí kultury v televizi. Není větší degradace jinak kvalitních pořadů, než když se dají jako doplněk na dětský kanál.

Znepokojující jsou rovněž poměry uvnitř televize. I když formálně je v ČT zaveden producentský systém založený na samostatném a odpovědném rozhodování producentů, v praxi všechny důležité programové záležitosti přímo řídí vedení televize. V případě drahých projektů, jako jsou seriály nebo televizní filmy, je to svým způsobem pochopitelné, ale například u dokumentů je to nepřijatelné.

V ČT platí praxe, že dokumenty ve fázi námětu procházejí tzv. pitchingem, kdy úzké programové vedení na základě námětu určuje, který dokument se (ne)bude točit.

To je vlastně cenzura, za niž by se nemusel stydět ani komunistický systém kdysi v uplatňovaný v Československé televizi. To musí skončit.

V oblasti dokumentů má platit právo producenta vyrábět takové dokumenty, pro něž se on rozhodne. Filmoví tvůrci a dokumentaristé se se svými projekty mohou obrátit na široké spektrum producentů, kteří mají osobitý vkus, a tím se uplatní i jejich svoboda tvorby. A hlavně se zruší panující diktát jediného správného vkusu a názoru, který je dnes největší nemocí veřejnoprávní televize.

Neznamená to zrušit schvalovací projekce, aby se do vysílání nedostaly věci porušující zákon nebo zcela nekvalitní produkty. Stejně tak má být zachována koordinační funkce pro vedení ČT, aby se projekty nedublovaly. Jinak by ale za to, co se odvysílá, měl nést plnou odpovědnost producent. Skrze důsledně prosazovaný producentský systém se uplatní svoboda tvorby pro filmaře i dokumentaristy.

Celý problém veřejnoprávní televize začal požadavkem Rady ČT na dosažení určitého podílu televize na trhu. Management ČT byl a je hodnocen a honorován hlavně podle toho, zda kýženého cíle dosáhl. To ho vedlo k rozhodnutí destruovat kulturní kanál ČT2 se záměrem co nejlevněji na něm dosáhnout maximální sledovanosti. Tak se tam ocitly levné produkty, které ale nějakého diváka „udělají“. Podobně se hraná tvorba na ČT1 přeorientovala na všechny možné variace krimi seriálů a detektivek.

Snaha o sledovanost je zejména na kanálu ČT1 pochopitelná a odůvodnitelná, protože koncesionáři televize musejí mít možnost sledovat jak pořady pro všechny, tak pořady pro publikum s určitými nároky. Nicméně tato snaha se nesmí proměnit v honbu za sledovaností tak, jak se tomu děje dnes.

I ve vysílání ČT najdeme občas velmi kvalitní produkty, ale v úhrnu televize při plnění veřejné služby selhává. Proto mluvím o nutnosti provést tevoluci v organizaci a řízení její programové tvorby. ČT tentokrát není ohrožená co do své nezávislosti, jako tomu bylo při televizní krizi v roce 2000; je ohrožená zevnitř vlastní neschopností systematicky a cíleně vyrábět pořady s přidanou kulturní a vzdělávací hodnotou.