Velká kniha o naději. Ondřej Slačálek recenzuje Václava Bělohradského

O Bělohradského esejích se nepíše snadno. Nastavují měřítko příliš vysoko – už jen svým jazykem. Autor dokáže i v přímé konfrontaci s global English („tím nejpokrytečtějším ze všech jazyků“) rozvíjet češtinu jako krásnou řeč. Zároveň až do dna využívá, čemu se někdy říká „definiční moc“ – vymezení situace výzvou „nazvěme“ něco nějakým novým nebo rekontextualizovaným slovem je častým momentem jeho úvah.

Když chtěl před lety Petr Zídek hodnotu Bělohradského esejů snížit, přirovnal je k videoklipům – prý obsahují přerývané, přeskakující myšlení. Bělohradský skutečně patří k filosofům, kteří do krajnosti testují možnosti rétoriky. Ne vždy doříkává, jsou chvíle, kdy víc evokuje – a tím nutí k myšlení své čtenáře.

Někdy jako by skoro ustupoval do role zprostředkovatele, moderátora, dávajícího slovo tu známému filosofovi či umělci, tu novináři, aktivistovi, blogerovi nebo třeba Zdeňku Adamcovi, mladému muži, který v roce 2003 zopakoval čin Jana Palacha a dopis na rozloučenou zakončil slovy, jež Bělohradský dvakrát zopakuje: „Prosím, neudělejte ze mě blázna.“ (Přesně toho z něj posléze média udělala.) Jindy nás Bělohradský zve k surfování mezi obrazy jednotlivých autorů nebo i k divadlu vytváření vlastních pojmů.

Některé z nich mohou působit až jako forma odstrašení: když před sebou čtenář vidí slovo logodegradabilita, má sklon vzít nohy na ramena. Udělal by ale chybu. Bělohradský se svými neologismy je možná Vladimírem Holanem české filosofie, je ale celkem laskavým Vladimírem Holanem, který své termíny vysvětluje a čtenáře textem vlídně provází.

Konkrétně pojem logodegradabilita, vytvořený analogií k biodegradabilitě, rozložitelnosti biologického odpadu, je přesvědčivou metaforou optimistického popisu liberálnědemokratického veřejného prostoru, kde by se v důsledku různých veřejných užití rozumu měl postupně rozkládat jakýkoli příliš ostrý nárok do vyargumentovaných požadavků smysluplných dílčích změn.

Tento pojem a představa, kterou zachycuje, tvoří jednu z os Bělohradského knihy. Její autor přesvědčivě ukazuje současnou krizi logodegradability. Ta dnes totiž čelí nejen útokům identitářských populistů jako Trump či Kaczyński (Bělohradský jejich pozici vystihuje v působivé zkratce, když říká, že ztracenou a patrně už nedosažitelnou suverenitu státu nad ekonomikou nahrazují snahou o suverenitu „národa“ nad kulturou – tato snaha přitom ničí smysl kultury jako místa odstupu od každé identity). Neméně destruktivní je pro logodegradabilitu i běžná povaha „obrany liberální demokracie před populismem“, která se snaží vyloučit z politiky hlas velké masy občanů.

Bělohradský tak dnes zděšeně pozoruje, jak se „antipolitika“, kterou po desítky let popisoval spíše jako lokální českou chorobu, stala charakteristikou obou stran konfliktu „populistů“ a „antipopulistů“ v celém západním světě.

Ale nároky na uměřenost a akceptaci vždy nutně jen dílčích vítězství a spolu s nimi dílčích proher nedokážou zvládat nejen obě strany účastníků „zápasu o liberální demokracii“. Jsou z povahy věci nepřijatelné i pro ty, kdo berou vážně nastávající klimatickou a jiné ekologické katastrofy. Jejich kritika, kterou Bělohradský považuje za legitimní, zároveň nemůže nebýt obnovou „apokalyptického tónu v politice“, před nímž autor naopak vždy varoval. V antropocénu jde o všechno.

Václav Bělohradský se snaží vyhnout především třem formám žvástu. První nazývá hospodským, ale hned dodává, že je vlastní i mnoha akademikům: jde o paušální odmítnutí „poměrů“. „Systém“ lze odmítnout tak snadno, jak jednoduché je najít si důvod k instantnímu pobouření. To pak zároveň přináší úlevný pocit umístění se „nad“ realitu, přinejmenším „morálně“.

Paušální odmítnutí lze snadno zaměnit s radikální kritikou. Je ale opakem kritiky coby rozlišujícího posuzování na základě smysluplných kritérií. Kritika nachází jasná a ostrá slova pro popsání krize. Hospodský a akademický žvást v krizi už dopředu lamentuje nad katastrofou.

Oproti přezíravému paušálnímu odmítnutí skutečnosti se Bělohradský snaží vedle tvrdé kritiky formulovat i důvody k optimismu. Jeho realismus neznamená nutně přijímání každé nové reality, jak přijde, ale otevřenost k jejím možnostem a schopnost dát jim příležitost. Raději se pošpinit realitou než být „čistý“ „nad“ ní – a mimo ni.

Právě otevřenost k zavrhovaným možnostem je, domnívám se, zdrojem Bělohradského postojů, a to i těch, které je těžké následovat – jako když byl takto otevřený vůči Klausovi, Zemanovi a Babišovi nebo když dnes píše o Číně.

Tím se dostáváme k druhému žvástu, kterému Bělohradský oponuje: nazvěme jej establishmentový. Na mnoha místech knihy popisuje splynutí legitimity s mocí a chuť vylučovat nositele jiných postojů a hledisek z legitimní diskuse, případně rovnou – Bělohradský tu následuje Carla Schmitta – z legitimního lidství.

Liberalismus, který zdůrazňuje pluralitu a respekt, snad chtěl být vůči tomuto pokušení imunní. Bělohradský nicméně přesvědčivě dokumentuje, jak moc se to současnému reálnému liberalismu nepodařilo. Ať už jde o diskurz „liberální demokracie“ stojící proti „populismu“, o agresi vůči alternativní mládeži a jejím hodnotám nebo o mezinárodně politická témata „hybridních hrozeb“ či studené války s Čínou, ve všech Bělohradský identifikuje podobný vzorec: „naše“ moc si nárokuje plnou legitimitu, což druhé nechává plně nelegitimní, neuznané a nepřijaté a za hranicemi diskuse, případně i lidskosti.

I to je cesta, o níž nevím, zda ji mohu s Bělohradským jít bez výhrad. Zejména na mezinárodní úrovni mi připadá jeho soustředění se na americký unilateralismus jako stálé zaklesnutí v boji, který už spíše skončil. Irák a Afghánistán měly být doklady americké síly a převahy, ale staly se smutně výmluvnými svědectvími amerických mezí a pádu.

Potřebujeme myslet multipolární svět i s jeho problémy a rozpory. Čína jistě nemůže být vylučována z lidskosti – jaký status ale dáváme Číňanům, když za jejich legitimní reprezentanty pokládáme režim provozující koncentrační tábory? Lze nechat bez protestu čínské špehovací infrastruktury, které se od amerických liší hlavně tím, že nemají své Assange a Snowdeny, anebo o nich nevíme, a že jsou plošně zaměřeny proti vlastnímu obyvatelstvu?

Bělohradský píše, že „ideologie lidských práv není než současným převlekem euroamerického rasismu“, protože totálně delegitimizuje oponenty Západu. Před patnácti dvaceti lety bych mu bez výhrad přitakal. I dnes si uvědomuji, že je v tom hodně pravdy. Jenže lidská práva jsou také zdrojem ochrany člověka a jeho důstojnosti, bez nich by byly těžko myslitelné třeba klimatické žaloby chránící lidská práva dnešních mladých a budoucích generací. Lze tleskat těmto žalobám v západní Evropě, jak činí Bělohradský na jiném místě knihy, a zároveň mlčky akceptovat, že pro většinu světové populace nemají lidská práva žádný význam? Není takový odpor k „ideologii lidských práv“ stejně eurocentricky arogantní jako sama tato ideologie?

Je třeba říct, že v knize jde Bělohradský za rámec některých svých, podle mě vůči Číně příliš nekritických esejů. Když končí formulací „Evropa se musí vrátit ke své historické roli být kulturním i politickým korektivem spasitelského sebeobrazu velkých států – nejen USA, ale i Ruska a Číny“, lze to jen podepsat.

Otázka je, zda Evropa najde vnitřní sílu tuto roli sehrát a nezůstane pouze klubkem svářících se, ale podobně sobeckých více či méně bohatých zemí, usilujících především o to udržet si globální privilegovanou pozici.

Třetím žvástem, jemuž se Bělohradský vzpouzí, je víra v experty. Jeho nevěrectví je radikálně kritické, ale ne zabedněné, s jakým jsme byli konfrontováni v islamofobních či antiočkovacích kampaních. Pozoruhodným aspektem knihy je přitom to, že její velkou část rozvinul autor v debatě s právníky a právní vědou. Právě právníkům Bělohradský ukazuje, jak se „hyperlegalita“ stává zdrojem nepřezkoumatelné a depolitizující moci, jak snadno se může stát služkou „planetární oligarchie“ i jak tím popře smysl práva a politiky.

Paralelní debatu vede Bělohradský se squattery z Kliniky, kteří se v jeho knize nejednou objeví: jako by představovali opačný pól v nerovnováze mezi legitimitou a legalitou.

Řekl bych, že právě odpor vůči trojímu žvástu (katastrofickému, establishmentovému a expertokratickému) vede Bělohradského k formulaci hlavní myšlenky knihy. Je neintuitivní. Většinová intelektuální móda se přehoupla od adorování internetu jako možného základu pro novou, lepší demokracii (jak si ho pamatujeme z přelomu devadesátých a nultých let) do současného zděšení a morální paniky z moci „sítí“ a „platforem“ destruujících politické systémy celých zemí, ale i kognitivní schopnosti a psychické zdraví celých generací. Fobie ze sociálních sítí oživuje starou fobii intelektuálů z „davu“ a „masy“.

Bělohradský odvrácenou tvář sítí a platforem vidí, odmítá ale katastrofismus. V nástupu nových, situačních, žádnou ideologií nesvázaných a neustále se měnících většin vidí také naději. Odmítá strach z lidu, demofobii. Chce prozkoumat možnosti, které zpochybnění tradičních jistot demokracie přináší. Proto vítá tekutá množství, vystupující na sítích a někdy také na náměstích, jako zdroj nového pojetí demokracie, ne jako ohrožení pojetí starého, které bychom měli podle panikářů liberální demokracie bránit (a přehlížet přitom všechny jeho problémy).

To, co Antonio Negri a Paolo Virno nazývají v návaznosti na Spinozu multituda, označuje Bělohradský řeckým slovem pléthos. Moc neukotvených a vždy znovu skládaných většin nabízí podle něj naději na spravedlivější řešení různých planetárních problémů než soupeření oligarchických peněz v periodickém marketingovém festivalu zvaném volby.

Tato naděje přitom není jenom politická, ale také filosofická. Je opřena nejen o představu, že „části jsou víc než celek“ (jakýkoli pokus o reprezentaci celku musí skončit redukováním bohatství částí). Její optimismus je založen i na tom, že představy o reprezentaci celku definitivně selhaly a staly se filosofickou veteší. Hegela jako filosofa celku a Historie, autora obdivujícího se imperiální velikosti, nahradil Spinoza, filosof imanence a tvořivosti různých multitud.

Rád bych Bělohradského naději sdílel. Brání mi v tom dvě věci. První souvisí s pojetím jeho knihy. Ta je strhujícím souborem kritických esejů, ale hlubší popis pléthokracie se v ní objevuje vlastně až v závěru, jinak vyvstává spíš imanentně z autorovy kritiky. Bělohradský toto téma v knize inspirativně otevřel, ale neuzavřel, lze jen doufat, že k němu ještě řekne víc.

Druhou překážkou je úvaha nad celkem. Ten se jistě rozpadl do mnoha fragmentů a většina pokusů jej reprezentovat působí absurdně a domýšlivě; nevolá ale věk antropocénu po uchopení celku ještě víc a palčivěji než jiné doby?

Že potřebujeme společnou správu světa (a že právě to musí spojit též současné Spojené státy se současnou Čínou), jasně píše i Bělohradský. Lze ale myslet takovou správu bez nějaké reprezentace celku?

Bude to jistě jinak pojatý celek, snad založený na úctě k bohatství svých částí. Snad bude jedna z cest k tomuto celku i nějaká nová demokracie nestabilních množství. Těžko ale bude cestou jedinou; už jen protože možnosti konstituce takových množství zdaleka nejsou rovné, závisejí na různých podobách kulturního, ekonomického i sociálního kapitálu, na schopnosti přitáhnout pozornost (a někdy s ní také manipulovat).

Kdyby měla být cesta ke globálnímu zvládání klimatické krize hlavně pléthokratická, mohla by snadno vést k posílení stávajících nerovností v globálních privilegiích a moci.