Vedro je tady. Sloupek Štefana Švece

Psaním o jaru si Vaculík každopádně situaci ulehčoval. Na jaře se příroda probouzí, všechno pučí, mláďátka se batolí, míza vzlíná do stromů i do fejetonistů a texty se píšou samy. Psát každý rok fejetony o vedrech by bylo těžší.

Letní parna jsou na rozdíl od jarního bobtnání obdobím umrtvujícím. Člověku ani zvěři se nechce dělat vůbec nic, přirozený letní stav je rozplácnout se jak přejetá žába někam do stínu a čumět. I mozek pracuje cca na sedm procent a jeho jediným cílem je registrovat přilétající komáry a snažit se je zasáhnout malátnou rukou.

Vedra tak nějak automaticky připomínají Afriku, kolébku lidstva. Vzduch se v nich tetelí, zvuky se nesou do daleka a vůně jsou výraznější. Ve vedrech se vracíme do časů prvních lidí, kteří v době kamenné lehávali na afrických pláních a ovívali se rozpaženou vakoveverkou (nebo něčím podobným, vakoveverky jsou z Austrálie, představte si náhodně chyceného netopýra třeba, nebo minislona s velkými plandavými oušky).

Yuval Noah Harari píše ve své knížce Sapiens, že lidé doby kamenné pracovali dvě až tři hodiny denně. To jim stačilo na jídlo, bydlení i ošacení. Zbytek dne odpočívali, bavili se, věnovali se poznávání světa a věcí za světem. Země byla plodná a štědrá. Podle Harariho byli tehdy lidé taky nejchytřejší, nejšikovnější a nejvšestrannější. Všichni ovládali spoustu různých oborů, znali všechny druhy rostlin nebo brouků, a dokonce věděli, jak chutnají. Orientovali se podle hvězd, uměli šít, vydělávat kůže, pracovat se dřevem a lovit. Pak vymysleli zemědělství, městské státy, začali se specializovat a dneska z toho máme telemarketéry a SQL experty.

Z jedné strany jsme jako lidstvo upadli, může se zdát. Pracujeme o dost víc než dvě hodiny denně, všestranní nejsme, a jak chutnají brouci, většinou nevíme. Na druhou stranu bych s Afrikou doby kamenné neměnil. Jsem vděčný, že mám naději dočkat se osmdesátky, že porod není nutně život ohrožující zážitek a že mě v bytovce neloví lvi. A že vedra jsou u nás (zatím) jen občas.