Článek
Dvanáctiletá hrdinka vašeho filmu Nina si v zahradním domku vytváří svůj vlastní svět. Taky jste ho jako dítě měl?
Měl ho asi každý, často složený z různého haraburdí. Dítě dokáže z malých, křehkých, snadno přehlédnutelných věcí vybudovat něco kouzelného. Nina ale hlavně hledá útočiště. V plechovém domku na zahradě si vytvořila svou malou utopii. Dítě má vždy radost, když si může postavit něco svého, a ona to potřebuje dvojnásob, protože se svět její rodiny rozpadá a Nina se jako každý v podobné situaci ocitá uprostřed toho rozpadu. To je naše základní situace. Zkoumám sobecké chování dospělých očima dvanáctiletého dítěte.
Z jakého důvodu jste se rozhodl natočit sociální drama zrovna o rozpadu rodiny?
Protože se to neustále děje všude kolem nás. Lidé, kteří se milovali, ale začali si ubližovat – to je přece smutné, ne? Svým způsobem je to pro mě generační téma, jsem ve věku, kdy mají lidé už dospělé děti, a to bývá ten moment, kdy od sebe odcházejí. Často jde o velmi hraniční situace. Mám štěstí, že moje vlastní rodina funguje, ale ne vždy to bylo úplně jednoduché. Takže jsem se tím filmem chtěl zamyslet, co může být na rodině krásné, že to mohou být právě děti, které nám vracejí jemnost.
Proč se podle vás dnes rodiny rozpadají tak často?
Nejsme dost odolní. Hodně si věci zjednodušujeme, nemáme výdrž a ze vztahů často utíkáme až příliš rychle a snadno. Nedokážeme si projít složitějšími obdobími, nevíme, jak se chovat v krizových situacích. Chceme se mít dobře jakoby za každou cenu. Byl bych rád, kdyby lidé dokázali více odpouštět těm, s nimiž žijí. A kdyby se třeba ve vztahu dokázali zamilovat podruhé.
Z filmu Nina (režie Juraj Lehotský, 2017)
Zároveň jsem v Nině chtěl ukázat, že jsou dnes lidé zkrátka frustrovaní. Ze své práce, z hypoték, které musí splácet, z činností, do nichž se musí nutit, protože je nebaví. A s tím, jak se pod různými tlaky drolí jejich vlastní vnitřní svět, ztrácejí schopnost hrát pozitivní roli ve světech svých blízkých.
Ve filmu je scéna, kdy matka na Ninu křičí něco ve smyslu, jestli si uvědomuje, že má na situaci také svůj díl viny. Je dítě vždy jen obětí?
Na to je těžká odpověď. Náš film je i o neschopnosti komunikovat. V krizových fázích vztahu se totiž obvykle mlčí. V Nině jsou vlastně nevinní všichni, všichni mají někde v sobě lásku, ale nejsou schopni spolu mluvit, takže dochází k fatálním nedorozuměním. A všechny tyto mechanismy se samozřejmě přepisují i na dítě.
Jaká z toho vede cesta?
Nemohu dávat obecné návody, a ani v Nině jsme nechtěli moralizovat. Je třeba si připustit, že někdy to holt skončí špatně. Často je to až tragédie, co lidmi zatřese a nějak je probudí. Neznamená to, že si odpustí, ale alespoň mohou spatřit sami sebe a svou situaci jasněji. Tragédie nebo její hrozba může mít očistnou funkci. Když se máme až příliš dobře, a to se zde v Evropě máme, vnitřně lenivíme.
Nina je závodní plavkyně, a třebaže je váš film velmi realistický, scény v bazénu mají nejen zvláštní dynamiku, ale jsou i poetické…
Chtěl jsem konfrontovat realismus příběhu s něčím lyrickým, snovým. A bazén a podvodní svět mi k tomu poskytly příležitost; koneckonců voda je jeden ze základních symbolů podvědomí. A je také symbolem očisty. Rovněž jsem chtěl ukázat jistou zarputilost a bojovnost malé Niny, že si za něčím dokáže jít. Chce závodit, chce vyhrávat, ale cítíme, že ve skutečnosti bojuje za něco jiného, chce zvítězit nad tím, co se děje v její rodině. Jinak vodu mám jako filmař rád, poskytuje obvykle nějaké dějové možnosti, je vizuálně zajímavá a ještě se s ní pojí všechny ty symbolické významy.
Jak si vůbec vybíráte témata?
Žiji nějakou fázi života – a podvědomě o ní asi chci vyprávět. Když jsem točil dokument Slepé lásky, sám jsem byl v období, že jsem si chtěl najít dívku, zamilovat se, a otázky, které jsem si kladl, se pak přenesly i do filmu, zajímalo mě, jak se může zamilovat slepec a zda je to stejné jako v případě kohokoliv jiného. Poté se mi narodil syn a mně došlo, jak velké téma dětství je, že je to celé zázrak – a tak jsem z toho udělal film Zázrak. A nyní jsem zase dál, mám děti ve věku devět a šest let a vnímám, jak čas letí a jak mohou lidé propásnout to nejkrásnější období života.
Mluvili jsme o tom, proč si děti vytvářejí vlastní světy. Ale jsme v Karlových Varech na filmovém festivalu, kde se člověk ocitá v desítkách různých světů. Proč si tedy vlastní světy vytvářejí filmaři?
Mě osobně velmi baví možnost vytvořit nový život – nové lidi a vztahy mezi nimi. A jsem nadšený, když mám potom pocit, jako by se ty věci skutečně staly, nebo když si na vlastní postavy za týden vzpomenu jako na někoho, s kým jsem se reálně potkal. Dřív jsem se věnoval hlavně dokumentu, to je samozřejmě pěkná věc, ale zjistil jsem, že má mnohá omezení. Někdy je těžké zpracovat určité téma, protože velmi rychle narazíte na etické otázky. Buď můžete natočit dobrý film, ale hrozí, že někomu ublížíte. Nebo neublížíte nikomu, ale váš dokument nebude za moc stát. To pro mě byl zásadní problém. Vyřešil jsem ho tak, že jsem začal dělat hrané snímky, u nichž se ale snažím o co nejdokumentárnější přístup a výraz…
Co chystáte dál?
Rád bych natočil drama, ale zároveň bych do něj chtěl dostat víc komiky, víc lehkosti. V poslední době je mi velmi blízké, když jsou filmy vážné, mají téma, ale zároveň se u nich můžeme smát. Chtěl bych, aby můj další snímek obsáhl celé to rozpětí mezi smíchem a slzami. Proto se mi v poslední době líbil třeba Toni Erdmann. Humor by měl žít v něčem vážném.
