Ve vědě nejde o hotová fakta. Tereza Stöckelová o klimatické i koronavirové krizi

Nemyslím, že by byla věda více slyšet. Naopak by se dalo říct, že její hlas spolu s rozpadem ustavených hierarchií a autorit ve společnosti oslabil. Ve vztahu ke klimatické změně ale nepochybně zesílil konsenzus ve vědecké obci. Dramaticky se zvýšil objem poznatků – především co se týče komplexní provázanosti jednotlivých jevů a procesů.

Pomohla tomu i institucionalizace klimatické vědy coby svébytného oboru, která vedla k větší spolupráci napříč obory a povědomí, že na tento typ otázek a problémů potřebujeme spíš nereduktivní vědu, která se snaží popasovat s komplexitou světa jinak, než že ji zjednoduší do laboratorních podmínek. Planetu více chápeme jako komplexní systém, který coby lidstvo neřídíme, ale jsme jeho součástí a masivně ho cíleně i nezamýšleně ovlivňujeme.

To hodně souvisí s tím, že se zintenzivnily změny na lokální úrovni, jež registrujeme ve svém každodenním životě, jako jsou problémy s vodou v Česku či naposledy požáry v Kalifornii. Vědcům i klimatickému hnutí se přitom stále přesvědčivěji daří tyto neblahé jevy propojovat s globální klimatickou změnou a jako takové prosazovat v politické a veřejné diskusi.

Druhým klíčovým faktorem jsou nově vznikající technologie, které představují reálnou alternativu fosilních paliv. Roste tím počet tržních aktérů, kteří ústup od fosilních paliv prosazují, a to v určitých rozhodujících kontextech nejspíš s větším efektem, než jaký mají hlasy vědců a klimatického hnutí.

Je otázka, do jaké míry lze tyto dvě krize srovnávat. Koronavirus nás určitě donutil zabývat se tématy udržitelnosti a každodenního fungování v dramaticky jiném režimu, než na jaký jsme byli zvyklí. Zjistili jsme díky němu, že jiný svět je možný a může se nám rychle „přihodit“, aniž bychom se pro něj rozhodli. A taky to, že se vlastně dovedeme dost rychle přizpůsobit.

Z hlediska naléhavosti se ale covidová krize dá porovnávat spíše s onou hořící Kalifornií. Jde o náhlý, nouzový stav, nikoli o plíživou a kolísavou změnu, jak je tomu u projevů změn klimatu nejčastěji. V případě akutní nouze je schopna se rychle mobilizovat řada aktérů napříč společností. Zároveň je ale zřejmé, že potřebujeme především robustní, a rovněž rychle reagující sdílenou veřejnou infrastrukturu.

To, co mi přijde důležité ve vztahu ke klimatu i ke koroně, je diferencovat. Neupínat se na kontrast mezi veřejným a soukromým sektorem – je potřeba opatrně rozlišovat napříč těmito sektory a vytvářet příčné koalice. Technologie a inovace, díky nimž budeme moci přejít na nízkouhlíkovou ekonomiku, vznikají právě v takové spolupráci.

V Česku se často hlásá, že bohatství vytváří soukromý sektor, zatímco veřejný ho jen přerozděluje. To je nesmysl. Empirické studie ukazují, že vývoj těch nejzásadnějších technologií byl vždy umožněn různými typy dotací a veřejných investic. Kreativita v soukromém sektoru je možná díky tomu, že dostává veřejnou podporu, kterou je u nás v Evropě v první řadě samotné veřejné, více či méně bezplatné školství.

Jistěže existují různé typy logik a různé časové horizonty, které vedou k výrazně jiným způsobům správy světa. Ale nemyslím si, že jednu logiku zastává soukromý a jinou veřejný sektor, respektive že je příliš plodné to takto vnímat.

Často pracuju s přístupy Bruna Latoura, který dlouhodobě ukazuje, jak je pojem společnost pro sociální vědu i širší politickou diskusi zavádějící. Místo toho mluví o kolektivu, který zahrnuje nejen lidi, ale taky zvířata, architekturu či technologie – a to jako činitele, kteří aktivně vytvářejí a přetvářejí skutečnost a nejsou jen nástroji v rukou lidí. Ještě přesnější je, že jednání vzniká vždy z propojení lidského a nelidského, které nemáme nikdy plně pod kontrolou.

Když budeme uvažovat třeba o udržitelném zemědělství, potřebujeme obsáhnout složitou a různorodou spleť lidí, organismů, nástrojů, chemických sloučenin, což jsou poznatky a praxe existující napříč sociálními, přírodními či zemědělskými obory. Metabolismus tohoto kolektivu pak je, nebo není udržitelný – nejde jen o lidskou společnost.

Doufám, že ano. Ale zároveň ve veřejném prostoru stále slyším spoustu hlasů, které to rámují protichůdně. Vezměte si příklad Ladislava Duška, ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky, který v kontextu koronavirové krize opakovaně mluví o jakési Přírodě tam venku, která náhle vpadla do naší lidské společnosti. To, že je něco nové, ovšem neznamená, že jde o něco vnějšího.

Objevení, pohyb a proměny koronaviru souvisejí s podobou světa, tak jak ho v posledních desetiletích utváříme. Planetární mikrobiologie je ovlivňována dlouhodobým lidským působením v různých ekosystémech, urbanizací, dramatickým nárůstem přepravy zboží, bezprecedentním globálním turismem.

Evoluční biolog Jaroslav Flegr tvrdí, že se v kontextu současné pandemie koronavirus přizpůsobuje našemu chování velmi rychle, v řádech týdnů, takže ho sami silně utváříme tím, jaké podmínky si – a tím i viru – nastavujeme. Ale i kdyby to nebylo tak rychlé, koevoluce lidí a mikrobiálního světa je klíčový aspekt vývoje, který rozrušuje hranici mezi společností a přírodou, tak jak ji kreslí moderní myšlení. Viry žijí v nás a skrze nás, my žijeme i díky virům a bakteriím. A někdy kvůli nim umíráme.

Důležité přitom je, že tato koevoluce je vždy situovaná. Antropoložka Margaret Locková v té souvislosti zavedla pojem lokální biologie. Když studovala odlišné projevy ženské menopauzy v Severní Americe a v Japonsku, nepřičetla je jednoduše „kulturním“ odlišnostem. Analyzovala je jako výsledky odlišné dynamiky biosociální diferenciace jdoucí napříč biologií a kulturou, které v tomto případě zahrnovaly různé způsoby života a zacházení s tělem, včetně lékařských intervencí, stravy nebo podob setkávání se s ostatními. Později pak, v kontextu sílící globalizace, začala mluvit o situovaných biologiích, které mohou být rozrůzněné, ale nejsou vázány na určité území.

V obou případech jde o planetární (hyper)objekt, což ale neznamená, že je všude stejný. A to nejenom kulturně, ale právě i biosociálně či geosociálně. Některé projevy, jakož i postupy a typy řešení jsou sdílené, jiné lokalizované.

Prvotní reakce na koronavirus byla velmi modernistická – rychlé stáhnutí se do ulit národních států. V první vlně to asi ani nemohlo proběhnout jinak. Teď je obrovská výzva pro svět, jak budeme v období „druhé vlny“ schopni rozvinout vzájemnou spolupráci. Trumpovská Amerika v tom určitě lídrem nebude, od babišovského Česka bych čekala aspoň to, že nebude sypat do kooperace písek. S ohledem na zvládání planetárního objektu je koronavirová krize určitou politickou laboratoří té klimatické.

V prvních týdnech koronavirové krize, kdy všichni takzvaně poslouchali epidemiology, to tak určitě bylo. Postupem času se ale začalo ozývat stále více jiných hlasů ve vědě i mimo ni, což je úplně v pořádku, mnohost je nevyhnutelná. Jako společnost bychom si měli zvykat, že i věda je proces, že je pluralitní a nejde o hotová fakta. Musíme se naučit vztahovat k vědě „v akci“, k nejistotě poznání, jež souvisí s mezioborovostí, multiplicitou a proměnlivostí světa.

Potíž tedy není v tom, že by mluvčí prezentovali třebas i protichůdné poznatky, ale že řada z těchto mluvčích zaštiťujících se lékařskou či přírodovědnou odborností prezentuje své teze a závěry s jistotou, aniž by uvedli, čím a jak pevně je mají podložené.

Problém českého veřejného prostoru je navíc v tom, že nedokážeme myslet za polaritu politické versus expertní rozhodnutí. Chybí nám relevantní mechanismy, jak tyto aspekty spojovat. Potřebujeme rozvinout takový rozhodovací systém, který by reflektoval hybridní povahu záležitostí, s nimiž se potýkáme, a zároveň zahrnul širší občanskou veřejnost.

To je podstata často vzývané „znalostní společnosti“. Bez alespoň základní obeznámenosti široké veřejnosti s vývojem odborné debaty, s jejími poznatky i nejistotami, nelze epidemii v demokracii dlouhodobě zvládat. Princip politické reprezentace nestačí, je potřeba veřejná participace na stanovování priorit a konkrétních řešení. „Hlas veřejnosti“ je důležitý, v tom má Andrej Babiš svým způsobem pravdu, nikoli ovšem v podobě výkřiků pochytaných na Facebooku.

V kontextu covidu-19 by bylo žádoucí rozvinout formáty občanských konferencí či dílen, kde by se zástupkyně a zástupci veřejnosti mohli na základě aktuálně dostupných – provizorních a nejistých – poznatků od epidemiologů, lékařů, technologů, ale taky sociologů, ekonomů či etiků vyjadřovat k plánovaným opatřením a kde by následně probíhala v zásadě (bio)politická debata, která by měla za cíl dospět k tomu, jaké formy života a smrti s virem jsou pro nás kolektivně přijatelné a jaké ne. Výsledky by byly vstupem pro vládní rozhodování a parlamentní politiku.

I toto by měl být pilíř „chytré karantény“. Potřebujeme sociální epidemiologii, která bere v úvahu dynamiku nejen viru, ale i složitého biosociálního kolektivu, ve kterém se epidemie rozvíjí.

Přestože postavu Grety Thunbergové považuju za velmi důležitou, heslo adorující vědce jako téměř kazatele pravdy je naivní, až nebezpečné. Ano, měli bychom poslouchat vědce – stejně jako umělce, filosofy, zemědělce, obyvatele severních Čech i Amazonie… Před pluralitou názorů, scénářů a realit nelze do vědy utéct.

Na klimatickém výzkumu a taky na různých projektech vývoje alternativních zdrojů energie či zemědělských praktik je naopak sympatické, že poměrně hodně rozvíjejí spolupráci, jež jde za rámec akademické půdy. Jde o kooperaci s místními komunitami, nevládními organizacemi, start-upy, ale třeba i umělci. Lidé podpoří takovou verzi budoucnosti, do které mohou mluvit, na kterou si mohou sáhnout. Změna směrem k nefosilní a celkově ekologicky udržitelnější společnosti je změnou techno-sociální.

Jsem přesvědčená, že k ní musí patřit i přehodnocení životních standardů, které jsou dnes v naší části světa hrozivě vysoké, a k tomu potřebujeme spíše než vědce poslouchat – ve smyslu nechat na sebe působit – kumštýře, ptáky či papeže.

Myslím, že dobrý prototyp toho, jak by měla věda v tomto století vypadat, představuje právě klimatologie. Je radikálně mezioborová a snaží se nacházet způsoby teoretizace i měření, které jsou schopné brát v úvahu komplexitu světa. Navíc je svým způsobem angažovaná – připouští, že věda není nezaujatým pozorovatelem světa, ale že do něj zasahuje a za tyto zásahy má odpovědnost, a musí tak být v daleko užším styku s různými stranami, kterých se výzkum dotýká, nikoli zaštiťovat se jakousi vnější, hotovou Přírodou.

Obecně bych proto považovala za důležité, aby studující přírodovědných a technických oborů absolvovali kurzy, které je budou učit přemýšlet v sociologických a politických souvislostech toho, co dělají, a aby vědci skládali účty nikoli jen grantové agentuře, ale v širší a otevřenější veřejné rozpravě.