Vás přece miluji víc než hesla! Komu psal Jaroslav Hašek milostné dopisy?

Korespondence s jeho pozdější ženou Jarmilou Mayerovou nám ale Haška ukazuje z jiného úhlu: jako něžného, láskyplného člověka měkkého srdce. Patří k zásluhám předního znalce Haškova díla Radko Pytlíka, že nám vydáním korespondence Lidský profil Jaroslava Haška tuto jeho stránku přiblížil. Adresátka Haškových milostných dopisů ji ale rozpoznala už při prvním setkání, když si do deníku zapsala: „Vypadá jako vagabund, ale má takový příjemný výraz tváře.“

Tehdy ještě netušila, že žít v napětí mezi těmito dvěma protikladnými stránkami Haškovy osobnosti se stane jejím osudem.

S dvaadvacetiletým Jaroslavem se Jarmila seznámila někdy na počátku roku 1906. V rámci skupinky žákyň školy Ženského výrobního spolku, kterým Hašek dělal společnost, mu o čtyři roky mladší, vtipná a o literaturu se zajímající Jarmila rychle padla do oka. A Jaroslav se hned zalíbil i jí.

Její rodiče ovšem tuto sympatii pro v Praze vykřičeného vagabunda nesdíleli. Jeho fejetony a humoresky sice v novinách četli rádi, ale že by se tenhle člověk bez stálého zaměstnání, věčně vysedávající v pražských hospodách a k tomu ještě anarchista měl stát manželem jejich dobře vychované dcery, nepřipadalo v úvahu.

Dosud poslušná dívka si ale lásku ke svému Jarouškovi, jak mu říkala, k překvapení rodičů nedala vymluvit. V této situaci nezbylo mladým milencům než se setkávat tajně, například na starém židovském hřbitově. Jako dobrá skrýš fungovaly i kurzy ruštiny v Ústřední dělnické škole, kde se Hašek stal Jarmiliným učitelem; do ruštiny tu musela velmi často překládat větu Učitel miluje svého žáka.

Rodičům však ani tyto tajné schůzky neušly a dceru v létě poslali do Libáně u Jičína, místa dostatečně vzdáleného od Prahy i od Haška. Tajná setkávání proto nahradila pošta.

V dopisech do Libáně Hašek neustále Jarmilu, Jarmu, jak jí říkával, ujišťoval o své lásce. Ale zdálo se mu, že ona její hloubku stále ještě nepochopila. Také chválil styl jejích dopisů: „Zkrátka těším se na Vás i na Vaše psaní, pište brzy a pěkně. Máte dobrý sloh.“

Po prázdninách se – zřejmě po nějaké hádce u Mayerů – cesty obou milenců skoro na půl roku rozešly. Jarmila rozchodem trpěla, ale za zády rodičů se s Haškem dál stýkat nechtěla. Když se však jistý pán pokusil pomluvami o Haškovi vloudit do její přízně, odpověděla mu rázně: „Je to příliš hluboký a uzavřený charakter, než by svoje přednosti každému, kdo jde kolem, prezentoval jako na talíři.“

Daleko od Jarmily se tehdy Hašek rozhodl s dalšími anarchisty rozbít v Dlouhé Třebové schůzi klerikálů a v dopise Jarmile uvažoval, jestli mají jejich řečníka, doktora Myslivce, hodit do řeky před schůzí, při schůzi, nebo až po schůzi. A své psaní skončil holdem své milované: „Drahá Jarmo! Úspěch můj je úspěchem Vaším. Ku Vašim nohám kladu dr. Myslivce a líbám Vás přitom v duchu.“ Jak Jarmila na tento způsob vyznání reagovala, není známo.

Haška ovšem jeho anarchistické „rejdy“, jak to nazývali Mayerovi, mezitím přivedly do vězení. A lze si představit, jaká bouřka se tehdy na Jarmilinu hlavu doma snesla. Její otec už ale pochopil, že proti lásce zákazy nepomohou. A stanovil podmínky, za kterých se Jarmila s Haškem smí stýkat. Překvapivě pokorný dopis, který po Haškově setkání s jejím otcem Jarmila dostala, byl tak určen spíš jejím rodičům než jí. A Hašek jej pravděpodobně také poslal poštou, aby se jim dostal do rukou, a ne jako obvykle po nějakém poslu:

„Drahá Jarmilo! Nemyslete si, že chci rušit klid ve Vaší domácnosti. Vážím si zcela mínění Vašeho pana otce, kterému vyhovím, aby nebylo u Vás doma nějakých výstupů. Přestanu působit v anarchistickém hnutí a budu pracovat jedině v literatuře, popřípadě vstoupím do redakcí listů, s jejichž programem Váš pan otec souhlasí. Pak mně nebude moci nikdo říct, že Vám zakazuje se mnou mluvit. Nechci, abyste, miláčku, trpěla nějak pro mne a abych Vaší ctěné rodině působil nějaké hořké chvilky. Mám tu naději, že když opustím anarchistické hnutí, nebude ani Vaše paní matka ničeho namítat, abych s Vámi chodil. Vás přece miluji víc než nějaká hesla!“

Co Hašek slíbil, se také snažil naplnit: „A já budu pracovat, poněvadž jedině prací mohu si Tě vydobýt. Dřív rytíři přemáhali draky, chtěli-li dobýt princezen, a dnes jeden smutný rytíř zabije svou lehkomyslnost a lenost.“

Odejít z redakce anarchistického časopisu Komuna bylo snadné. Ale najít stálé místo, což byla druhá podmínka Jarmilina otce, bylo daleko obtížnější a přivedlo to Haška na práh zoufalství. Jeho burleskní fejetony a humoresky mu v redakcích trhali z ruky, ale zaměstnat ho? Na to byl pro ně bonviván příliš nejistá investice.

Kromě hledání místa se Hašek také snažil odložit svůj neuspořádaný vzhled a lépe se oblékat. Jarmila mu v tom možná až příliš pilně pomáhala. Její vliv vedl ale také k tomu, že Hašek víc psal, byl spolehlivější, omezil své túry pražskými hospodami a vyhýbal se konfliktům s policií. Jeho produktivita stoupla do té míry, že měl často v jeden den příspěvky hned v několika novinách.

Stejně tak pomáhal Hašek své Jarmile, podporoval například její literární talent: „Máš schopnost hezky psát, a tak piš zase něco. A pak to dáme někam. Víš, u Tebe to lehčeji začne než se mnou. Jakmile ženská píše, hned ji všude u nás tisknou, hned objevují talent. A tak proč bys to nevyužitkovala, když píšeš notabene hezky. Prozatím líbám mou spisovatelku, mého Miláčka, mé Slunce, mou drahou rekonvalescentku.“

Za pár dní pak Jarmile šťastně hlásí, že její příspěvek vyšel u Karla Ločáka, vydavatele hned tří zábavních časopisů: „Byl jsem dnes u Ločáka, toho zloděje a lumpa, zdali mizera nevydal už nové číslo. Číslo vyjde zítra a budeš tam mít příspěvek. To, co ti otiskl, je hezčí než moje, tak mám radost.“

Přese všechno se však konflikt s rodiči stále nedařilo zažehnat. I proto, že se Haškovi pořád nepovedlo najít zaměstnání: „Miláčku, nezlobíš se, že ještě nemám místo? Dostanu ho jistě, a že něco teď dělám, snad vidíš. (…) Zdá se mi pořád o Tobě velice hezky, krásně a rozkošně. A jsi vždy ke mně tolik roztomilá a něžná. Viď budeš, a nebudeš po mně házet hrnci. Leda od případu k případu.“

Jarmila následně vážně onemocní a rodiče ji opět pošlou na zotavenou do Libáně. Mezi Prahou a Libání znovu putují dopisy plné touhy, aby se nakonec Jaroslav vydal – v nové košili s moderním vestovým pásem – za svou milou osobně. Jejich láska dosáhne v Jarmilině vyhnanství vrcholu. Stanou se mužem a ženou a slovo Libáň šifrou jejich štěstí.

„Jak mně bylo, miláčku Jarmilo, když jsme spolu chodili v Libáni? Jak jsem Tě vzal na klín a jak jsme spolu šli tou zelení stromů a zlatem polí, lučinami za teplých dnů, kdy květiny voněly a kdy to všechno bylo tak krásné, že málem bych se stal básníkem.“

V roce 1909 se Haškovi konečně podaří získat pevné zaměstnání v redakci časopisu Svět zvířat a Jarmila se smí po čtyřech letech čekání a boje stát oficiálně jeho nevěstou.

Hašek si jistě přál udělat Jarmilu šťastnou – a s ní i sebe. Nicméně věděl, že toho kvůli své povaze nebude schopen a Jarmila s ním bude nakonec nešťastná: „Ale beze mne také nebudete šťastná, protože beze mne nemůžete žít, ubohé děvče. Smiřte se s tím, vezměte si mne, snad aspoň chvíli budeme spolu šťastni, aspoň rok nebo dva, mám Vás tak rád a bolí mne nad Vámi srdce, ale nemusíte si mne vzít, můj chudáčku.“

Jejich manželství bylo přes toto Haškovo varování se vší slávou uzavřeno 23. května 1910 v chrámu svaté Ludmily na Vinohradech. Navzdory Jarmilinu otěhotnění pak vydrželo sotva dva roky. Po krátkém období štěstí to Haška začalo znovu táhnout k jeho hospodským kumpánům a toulkám a před Jarmilinýma očima se pomalu z manžela měnil zpět ve vagabunda.

Právě v posledních měsících jejich spolužití Hašek Jarmile ze škrábanice na kusu papíru, který málem skončil v uhláku, nadiktoval dvě věty: „Idiot u kompanie“ a „Nechal se z blbosti prohlásit za služby neschopného“, poznámky k povídce Dobrý voják Švejk, zárodku jeho nesmrtelného románu.

Hašek se na dítě těšil, ale když se narodilo, Jarmilu opustil, byť ne bez pocitu osobního selhání.

Osm let o něm Jarmila nevěděla. Poté se s ním ale setkala znovu: „Po všech novinových zprávách, že byl zabit v Rusku, stál po osmi létech Hašek zase přede mnou. Byl zestárlý, prošedlý, tlustý, ale jeho čelo bylo stále krásné, vysoké, nos rovný a hezká ústa sevřená trpkou ironií. ‚Můj život je taková zatracená křivka,‘ řekl mi.“

Ke zpustlému, za svůj vzhled se stydícímu Haškovi se Jarmila zachovala velkoryse: „přehlédla“, že se z Ruska vrátil s jinou ženou, a umožnila mu kontakt s tehdy devítiletým Ríšou. Jestliže Jaroslav Hašek a Jarmila Mayerová v Libáni v roce 1908 prožili vrchol své lásky, teď jim bylo dopřáno její smířlivé babí léto: „Vzpomínám tolik mnoho na Tebe a věř mně, že Tě miluji víc než před naší svatbou. Je to taková krásná pohádka srdce, máj na stará kolena. A přitom je to tak strašná tragédie.“

Za svou příslušnost k Rudé armádě zažíval Hašek v Praze kritiku i výsměch, měl těžkosti s úřady, na krku obvinění z bigamie a řada starých přátel s ním nechtěla nic mít. Už proto pro něj Jarmilino přátelství bylo důležité. Necítil se také zdráv a šlo mu v podstatě jen o dvě věci: dokončit Osudy dobrého vojáka Švejka a setkávat se se synem.

Při výletech do pražského okolí, které s Jarmilou a Ríšou podnikali, nevystupoval jako jeho otec, nýbrž jako redaktor Tribuny. Hašek a Jarmila tím chtěli vyloučit, že by se Ríša za svého zpustlého tatínka mohl stydět. Nicméně když vyšel první díl Švejka, rozjel se Hašek do Krušných hor, kde byl právě Ríša na prázdninách, přinesl mu darem jeden exemplář, řekl mu, že je jeho otcem, a pak se s ním vypravil na třídenní vandrování tamními lesy.

Jarmila Hašková ve svých vzpomínkách zase líčí, jak si při procházkách podél Vltavy vzájemně četli ze svých prací a některé příspěvky psali dokonce spolu. Protože měli stejné iniciály J. H., byly pak některé Jarmiliny texty připisovány Haškovi.

Od Haška se pro svou vlastní literární práci mnoho naučila. Za to mu byla vděčná a otevřeně to přiznávala: „Jako kamarád mi dal, co mi nedovedl dát jako muž: pevný základ k literární tvorbě.“

V srpnu 1921 krátké babí léto lásky Jarmily a Jaroslava Haškových skončilo. Hašek cítí, že mu nezbývá mnoho času, a odchází dopsat Švejka do Lipnice nad Sázavou, kde v pouhých třiceti devíti letech, právě před sto lety, umírá.

Jarmila svého muže přežila o osm let. Po Haškově smrti se stala uznávanou autorkou humoresek a fejetonů, publikovala je v novinách a několik jejich sbírek vydala i knižně. Česká literární věda vyzdvihuje na jejích textech sociální citlivost, smířlivou ironii, pozorovací talent, znalost faktů, upřímnost a vřelou bezprostřednost způsobu vyprávění.

Jako příklad pro její nehaškovský přístup k tematice války může posloužit ukázka z jejího fejetonu o slavném Remarquově románu Na západní frontě klid:

„Vedle v pokoji chodí Ríša sem tam a učí se češtině. Učí se nahlas. Je mu sedmnáct a půl roku. Je to můj syn. Tak chodívali před válkou jiní a učili se. Sklapli učebnice a šli do pole. Tomu, který psal knihu, která leží přede mnou, bylo tenkrát také osmnáct let. A to je ta největší hrůza té knihy, že není jenom svědectvím toho, co bylo, že je také ukázkou toho, co by zase mohlo býti. Zase jsou tu osmnáctiletí jinoši, zase jsou tu továrny na munici, na letadla, na děla. Zase jsou nové plyny, nové zbraně. Tady, tam, všude… Mé čtyři bratry zanesla válka daleko od domova. Maminka pořád plakala. Ríšovi bylo tenkrát pět let. Přitulil se jednou k babičce a zeptal se: Má nepřítel také maminku, která pro něj pláče?“

Podobnou větu bychom ve Švejkovi hledali marně. Vyrůstá ze stejné empatie, s níž Jarmila v Haškovi už při prvním setkání rozpoznala hluboce citlivého a zároveň zraněného člověka s čistou duší, který se směje, aby nemusel plakat. A protože to poznala, nemohla mu svou lásku vypovědět.

Jako protipól nevázaného, dionýského charakteru Haškova představovala ona ve svém sklonu k míře a harmonii typ apollinský. A právě takového, rozpory nedotčeného, ale rozpory cítícího, bezúhonného, všechno dávajícího člověka Hašek instinktivně potřeboval. Jako životní oporu víc než jako manželku.

„Nevěděla jsem, co dělal těch dlouhých osm let, věděla jsem jen, že jeho humor vyzrál utrpením, že svého Švejka zaplatil osmi lety života. (…) Naučila jsem se muže, kterého jsem kdysi milovala pro jeho krásnou radost ze života, obdivovat pro jeho umění.“

Jarmila Mayerová a Jaroslav Hašek patří do řady velkých milostných párů v dějinách moderní literatury, ale jako pár tragický.