Článek
Šindelkovy popisy zimní krajiny jsou naprosto úchvatné – je to styl strohý, na kost oholený, chvílemi až mccarthyovsky sugestivní, věty jako chirurgické řezy. Ve druhé polovině knihy i klukova putování, když se dostáváme blíže k tomu „Ostravsku“, k nákladním vlakům a obrovským temným továrnám, rozjíždí Šindelka dokonalou tour de force, která člověku připomene to nejlepší ze Stalkera bratří Strugackých. Chvílemi to má až kyberpunkovou atmosféru, čtenářka ve mně jásala. To by nás ovšem nemělo překvapovat, Šindelka psát umí, už nám to nejednou dokázal.
Tato chvála není tak velká proto, aby méně bolela kritika, jež bude následovat – řemeslně je tato kniha opravdu skvělá.
Marek Šindelka
„Nic tady nežije,“ dozvídáme se již na stránce dva. „I v lidech život ustal. Zkazil se zevnitř a odumřel. Vším prosákla apatie.“ Evropa, to je podle autora „chladný nepřátelský kontinent“, to jsou „koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště – a především ploty“. Nelidská krajina, parodie lesa a tak dál, refrén, který se tu variuje, ale nikdy se podstatně nezmění.
Šindelka nám předkládá velmi jasný, přehledný, nekomplikovaný příběh o dobru a o zlu, kde zlo má až nebezpečně navrch. Evropané tu přijímají od uprchlíků peníze, aby je pak polomrtvé vyhodili někde kousek za hranicí; když můžou, kopnou si do bezbranného, poplivou ho a pohaní; jedou do bývalých válečných zón, aby se vyfotili s kaluží krve; nebo se panicky třesou na svém malém zápraží při pohledu na ušmudlanou dětskou tvář a volají policii. Nebohého uprchlíka parta ošklivých evropských výrostků mučí jako „ptáka se zlomeným křídlem“. Konec je pak samozřejmě otevřený, protože to hle je kvalitní literatura.
Šindelka nedávno pro TV Beskyd prohlásil, že zajímavější než o minulosti mu připadá psát o současnosti, jelikož u ní nelze tak snadno rozeznat, co je dobro a co zlo. A pak napíše tohle…
Co se týče reálií, Šindelka ví, že moc neví, a tak se jim většinou vyhýbá. Pokud tak náhodou neudělá, jako třeba ve scéně, kde Palestinec jakože „pobaví“ spolucestující ve vlaku, výsledek je tristní. I to mlžení mě ovšem přivádělo do rozpaků. V jedné chvíli kluk hlesne: Bůh je veliký, ale rybu pak zabije klackem. Krom toho jednoho zvolání do nebes jako by Boha vůbec neznal. Je to celé hezky česky trampské a ateistické: prodíráme se přírodou, sněhem kolem rybníků a chatek, jakože nám jde o život, ale neuvažujeme o tom, vztah k duchovnu už jsme dávno ztratili, vnímáme a pořád dokola sledujeme jenom své tělo, své fyzické pochody. Není to směšné, promítat si něco takového do lidí z blízkovýchodních zemí?
Taky rodina – východní rodina je přece velká, to jsou pouta, která si my možná už jen stěží umíme představit, ale tam jsou pořád živá. Šindelka rodiče šikovně zabije ve válce a ponechává dva bratry, to se mu hodí; ale ten všudypřítomný individualismus je přece evropský, tak si to my představujeme z tepla svých pohodlných domovů, nad šálkem čaje.
Na webu Literární.cz se u ukázky z tohoto románu píše, že „na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí“. Vůbec ne. Fakt vůbec ne.
A psát k tomu z pohledu uprchlíka, to si Šindelka vybral příliš velké sousto. Je milé, že je zjevně na straně utlačovaných, ale o jejich kultuře ani mentalitě nic neví. Zdá se mi, že se nad tím ani moc nezamýšlel. A když se nad tím zamyslím já, přijde mi to od něj prostě arogantní. Nekonkrétnost či některá zobecnění by se asi daly vysvětlit tím, že je celý text třeba jedna velká metafora. Pak ovšem opravdu nevím – metafora čeho?
Co víc – na mysl mi během čtení vytanula Olivie Žižková a její slavná píseň. Bude to možná zpočátku vypadat absurdně, ale srovnejme si tyto dva umělce. Vybrali si oba ke zpracování uprchlickou krizi, téma, o němž věděli, že přitáhne pozornost, a oba jej zpracovali černobíle, byť z opačných úhlů. Oba ze své pozice oslovují své publikum, oba si účelově vybrali skupinu lidí plných nenávisti jako reprezentativní, akorát on ukázal na Evropany a ona na blízkovýchodní národy. Žižkovou jsme hodili na pranýř – ne proto, že je její písnička z hudebního hlediska odpad, ale že je nemorální. Jenže neměli bychom pak stejné kritice podrobit i Šindelku? Nebo je extrémní jednostrannost jím nabízeného obrazu vykoupena vysokou uměleckou kvalitou? Nebo nedej bože tím, že stojí na „správné“ straně?
Srovnávám nesrovnatelné, protože Žižková vybízí k nesnášenlivosti? Ale co doopravdy dělá Šindelka? Schválně jsem si znovu poslechla Žižkové písničku a podruhé přečetla Šindelkův text. Podtrženo a sečteno: Evropo, dýchej kontra Uprchlíku, dýchej. Nepřijde mi, že by si Šindelka dal se svou tvorbou o moc víc intelektuální námahy než Žižkové supr textař. Jakž takž se o tom dá uvažovat v závěru, ale ten je zase psán hodně okatě na efekt.
Pořád se mi vybavuje věta Jiřího Mejstříka z jednoho nedávného pořadu Českého rozhlasu: „Současná uprchlická krize ukazuje, jak hluboká je koroze vnímání utrpení druhých.“
Šindelkovi Evropané, co stavějí ploty či hledí do mobilů, jsou toho jistě zářným příkladem. Zdá se mi ovšem, že Šindelka sám taky. To, co si nahodil v předešlé knížce Mapa Anny, si tady procvičuje na uprchlících, prostě jen dál zkoumá otázku tělesnosti a dál si cizeluje styl, to je celé. Pro mě je to málo, a navíc mi to opravdu přijde jaksi nemorální.
Jinak ano, píše vytříbeně, a o knize se tak jako tak jistě bude hodně mluvit – takže si ji přečtěte.
Marek Šindelka
Marek Šindelka Únava materiálu
Odeon
Marek Šindelka: Únava materiálu
