Článek
Mysleli jsme si, že lidé jako jediní dokážou používat nástroje, než Jane Goodallová přišla na to, že šimpanzi to dovedou taky. Co tedy tvoří hlavní rozdíl mezi člověkem a zvířetem?
Šimpanzi dokážou jako nástroje používat lehce upravené klacíky a neopracované kameny. Protože tuto schopnost mají všichni lidoopi i člověk, dá se předpokládat, že nástroje používal už náš společný předek. Šimpanzi zvládají rozpoznat rozdíly mezi tvary a velikostí klacíků a zvolit ten nejvhodnější – tuto vlastnost mají mimochodem také vrány a další ptáci. Ale žádné divoké zvíře se nedovede podívat na skálu, uvědomit si, že uvnitř té skály se skrývá jiný, užitečnější tvar, opracovat ji pomocí kamene, dřeva nebo kosti a pak ještě tu informaci sdílet s ostatními členy tlupy.
A přesně to jsme dokázali my před dvěma až třemi milióny let, na samém počátku rodové linie člověka. Výroba a používání kamenných nástrojů vyžadují velmi mnoho informací, spolupráce a kreativity – tehdy se člověk začal odlišovat od zvířat.
Když zmiňujete kreativitu – co šimpanzí malby, které analyzoval například Roger Fouts?
Před lety jsem zkoumal skupinu šimpanzů ovládajících znakovou řeč. Jedna ze samic jménem Washoe malovala vodovkami a kreslila tužkou, měla specifický způsob uspořádávání motivů. Roger Fouts, který s ní pracoval nejdéle, tvrdil, že to, co ona a někteří další šimpanzi dělají, je svébytný druh umění – ty malby byly energické a jakoby v pohybu. Není tedy sporu o tom, že některá zvířata v zajetí dokážou po patřičném tréninku a s patřičným vybavením tvořit obrazy, které působí na lidské estetické vnímání.
V divočině něco podobného dělají ptáci. Lemčíci, žijící v Austrálii a na Nové Guineji, tráví hodně času něčím, čemu by se dalo říkat umění. Samečci budují „výstavy“, aby přivábili samičky. Sbírají světlé a lesknoucí se objekty a aranžují je kolem svých pozemních hnízd velice složitým a spletitým způsobem. Když samička přiletí, provádějí navíc kolem své „expozice“ zvláštní tanec. Celé to představení připadá lidskému oku umělecké – a v ideálním světě lemčíků to jistě přijde umělecké i jejich samičkám.
Poslední výzkumy navíc dokazují, že lemčíci dovedou pracovat s perspektivou, vytvořit optickou iluzi, díky níž se objekty zdají větší nebo menší, vzdálenější nebo bližší, než skutečně jsou.
Samec a samička lemčíka hedvábného
Člověk nachází estetické potěšení i při pohledu na barevné peří některých ptáků, případně na vzory na srsti některých savců. A zdá se, že podobné estetické cítění mají i zvířata.
Ve své poslední knížce píšete, že je to kreativita, co pohání lidskou evoluci. Zmiňujete však také „temnou stránku lidské kreativity“.
Schopnost spolupracovat, tvořit a uskutečňovat nápady není vždycky prospěšná všem. Válka a mír jsou dvě strany mince lidské kreativity. Tytéž schopnosti umožňují lidstvu přežít i vytvářet nové formy konfliktů a destrukce. Ve válce nevítězí nejnásilnější a nejagresivnější armáda, ale taková, která dokáže nejefektivněji spolupracovat a je tvůrčí například v dehumanizaci nepřítele.
Ovšem zkameněliny a archeologické nálezy, společně s komparativními výzkumy opičí a lidské biologie, vyvracejí teorie o hluboké zakořeněnosti válečnictví a organizovaného násilí. Zdá se, že způsobilost k válce vychází ze způsobilosti k míru, z naší schopnosti inovovat, překonávat překážky a zvládat výzvy, které před nás svět klade.
Lidská přirozenost tedy není určována agresivitou?
Dnes víme, že agresivita není pevný, samostatný znak, takže sama o sobě nemůže být upřednostňována evolučním procesem a nemůže tvořit základ lidské zkušenosti. Desítky let výzkumů šimpanzů, kteří dokážou být velice agresivní i velice mírumilovní, ukazují na proměnlivost chování našich společných předků. Válka je běžnou součástí dnešní lidské zkušenosti, ale archeologické výzkumy dokládají, že není ústřední částí našeho evolučního dědictví a že se objevila vlastně relativně nedávno. Známe oblasti mozku ovlivňující běžnou agresivitu a víme, že naše geny nerozhodují o normativním vyjádření agrese.
Takže kupříkladu současné napětí v západních společnostech nevychází z naší přirozené agresivity a potřeby mít nepřítele?
Ne, není příliš dokladů pro to, že by lidskou evoluci poháněly konflikty mezi skupinami. Tím ovšem netvrdím, že vývoj silnějších a větších skupin a skupinová identita nejsou hlavní faktory v lidské zkušenosti posledních řekněme deseti tisíc let. V současnosti se víc než kdy dřív naše identita a národnostní politika proplétá s komplexními historickými fenomény, jako jsou náboženství nebo etnicita, a to velmi znesnadňuje spolupráci mezi jednotlivými skupinami. Nemyslím si, že je v naší „přirozenosti“ přemýšlet binárně, tedy ve dvou protikladných pólech, ale zároveň je to sílící schéma dnešního světa.
Když se v historické perspektivě podíváme, jak stoupala role odlišování jedinců uvnitř skupiny, jak se vyvíjely klany a rody, vidíme zároveň vývoj příběhů, které je měly držet pohromadě. A samozřejmě víra ve společný příběh odděluje jednu skupinu od druhé. Toto byl podle mě klíčový okamžik v lidských dějinách. Institucionalizace rozdílů mezi jedinci ve skupině a mezi skupinami navzájem znamenala zrod koordinovaného násilí a válek.
Čím víc skupiny rostly, tím složitější a impozantnější se stávala spolupráce ve stavitelství, zemědělství, obchodu či vojenství. Růst bohatství jedněch způsoboval závist druhých a stával se důvodem k ozbrojeným konfliktům.
Po většinu dějin bylo zabíjení mezi lidmi poměrně vzácné, nejčastěji probíhalo v rámci osobní msty, bojů o partnerky nebo domácích hádek. Ale vývoj klanů a větších politických entit poskytl podnět a zároveň i ospravedlnění meziskupinových útoků, aniž by bylo třeba útok konkretizovat na jednotlivce. Provedli jsme duševní obrat, dehumanizovali jsme celé skupiny lidí, a dokázali tak o nich uvažovat jako o nepřátelích. Tuto schopnost jsme postupně vybrousili k dokonalosti. Není to naše „přirozenost“, ale součást našich schopností.
Mohli bychom se tedy do budoucna obejít bez válek?
Zašli jsme příliš daleko na cestě nerovnosti a nemůžeme se vrátit v čase a změnit sociální realitu. Nepoměr v držení moci, zdrojů a přístupu k nim – což jsou všechno produkty lidské kreativity – je příliš velký, než abychom dnes dokázali znovuvytvořit rovný, spravedlivý systém, což by byla jediná možnost, jak odstranit podněty k velkým násilným konfliktům. Na druhou stranu je ovšem hodně způsobů omezování nerovností a uspořádání společností, které jsme ještě nevyzkoušeli.
Naši předkové žili životy založené na kreativitě a spolupráci – tohle dědictví nesmíme promarnit. Před dvěma milióny let naši malí, nazí, bezbranní předci s pomocí klacků a kamenů zdolali takřka nemožné cíle, a to jenom proto, že měli jeden druhého a svou kreativitu. Stejně jako my.
Jaké způsoby „omezování nerovností“ máte konkrétně na mysli?
Máme důkazy, že snížení rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími vede ke snížení společenského napětí a k poklesu násilí. Pomáhá podpora školství, zdravotnictví a zaměstnanosti. Vidíme, že propojené ekonomické a politické systémy, zvláště s integrovanou sítí sociální podpory, snižují riziko válek – to je případ Evropské unie. Na druhou stranu také vidíme ohrožení tohoto systému měnící se demografií a nestabilitou v ostatních částech světa.
Jsem opatrný optimista. Lidstvo si vedlo tak dobře po tak dlouhou dobu, a když se nám povede vytvořit z 21. století prospěšnou, kreativní dobu, tak příběhy, které si o nás budou vyprávět naši potomci, budou zdůrazňovat naši tvořivost a spolupráci, ne naše chyby a nejednotnost.
