Válka v hotelu George. Spisovatel Igor Malijevský píše z Ukrajiny

Teď sedíme v opravdovém rakousko-uherském hotelu, kolem nějž historie jen uctivě procházela a on ji nezaujatě sledoval. Sedíme ve dvojpokojovém apartmánu s krbem a čekáme, zda nám někdo nepřijde říct, že je to omyl. A za chvíli se opravdu ozve nesmělé zaklepání.

Hotel stojí na vodě, konkrétně na stavidle, které regulovalo tok řeky Poltvy, tam, kde bývala hospoda Pod Třemi háky, v níž prý nocoval Casanova na jedné ze svých cest. Hospoda ale zmizela, stejně jako řeka. Místo hospody dnes stojí hotel George, i když v 19. století se jeho předchůdce jmenoval jinak. A místo řeky je tu dnes prospekt Svobody. I ten se dřív jmenoval jinak. Hotel stojí na vodě, a je tak ideálním hotelem do dnešní doby, naším pevně plujícím bodem v divokém proudu dějin.

Hotel je živý organismus, a ať už v něm bydlíte sám, anebo s někým, stáváte se součástí celé rodiny, která ho vytváří. Teď mluvím o opravdovém hotelu, kde ještě mají pokoje dva balkony, aby poskytly párům chvilku na vydechnutí, velkou litinovou vanu, obrovské mosazné kohoutky, které míří do prázdna, a staré rozvrzané parkety, prostě kde se ozve nesmělé zaklepání a pokojská vám na uvítanou přinese skleničku vína a zákusek jako teď nám. Určitě to nebyl nápad pokojské, ta je plachá. Byl to nápad někoho jiného, byl to nápad hotelu George.

Přemýšlím, jestli je to vzájemné, jestli nás má George také rád, nebo dokonce raději než jiné hosty, kteří tu přespávali. Nosil George do pokoje zákusky i Balzakovi? A co třeba takový Leonid Iljič Brežněv, který možná spal v mé posteli? Také si s ním vrchní povídal o jeho fotoaparátu a dějinách fotografie?

Jsme trochu zmatení a zmatení lidé bývají podezíraví. Možná má hotel špatné svědomí, možná se stydí za svého předchůdce, i když se dodnes hlásí k jeho slavným hostům. Ale nehlásí se už k jeho jménu. Ruský hotel, to zní opravdu příliš osudově, mohlo by se tak říkat polovině Evropy, ve které se Rusko ubytovalo, vychlastalo bar, zdemolovalo inventář, a když ho konečně vyhodili, propadalo hysterické sebelítosti a odmítalo platit. Ne, v tom názvu byste nehledali secesní rakousko-uherský hotel, který dodnes, když přijde řeč na minulost, stydlivě klopí oči.

Ve válečných dobách je hotel klíčovou institucí, relativní jistotou v jinak nejistých časech. Ztráta jistot je hlavním atributem války. Ale v hotelu George chytíte wi-fi i během bombardování. Mezi nálety se tu servíruje vybraná kuchyně a generátory zajišťují oběh tepla i elektrického proudu. Stejně tak léty vytříbené chování personálu navozuje pocit bezčasí, které je ve válce tak cenné. Teprve když válka obsadí i centrální hotel, dochází ke skutečnému rozpadu civilizačních struktur a definitivnímu zániku kultury na postiženém místě. K tomu je ale ve Lvově zatím daleko.

A tak s Georgem hrajeme láskyplné hry a přemítáme, zda číšník porušil pravidla dopolední prohibice a přinesl nám k snídani skleničku sektu ze své dobré vůle, nebo je jen nástrojem vyšší lásky hotelu George, který nás spolu s několika novináři, pár chlapíky v maskáčích a tuctem rodin z Donbasu, co se teď ztraceně potulují po dlouhých chodbách v teplácích a žabkách, přijal mezi své.

Vyjdeme na balkon. Před námi dosud svobodné město plné dosud svobodných lidí. Prší a před hotelem hraje nějaký chlápek na saxofon Down by the Riverside.

A už to začalo a já běžím po schodech dolů, kolem krbové místnosti, kolem zrcadel na schodišti, protože v takovém hotelu je třeba neustále kontrolovat svůj zevnějšek, je to jeden z jazyků, kterými hotel mluví. A zevnějšek jsem právě dost zanedbal, protože jsem vyběhl mokrý z koupelny a také zip a pásek ještě nejsou úplně na svém místě, košile nedopnutá, utíkám po schodech, protože hotel George, do kterého jsem se zamiloval, mi připravil snídani a já o ni nechci přijít.

Ne že by George šikanoval své milované hosty tím, že by zavíral v devět hodin ráno restauraci, to by ho Balzac hnal, v devět hodin se teprve pozvolna vstává a člověk se ladí do nového dne, ale přece jen, hotel má svá pravidla a těch se drží. Například že během vzdušného poplachu se jídelna zavírá.

Zde však na sebe narážejí dva druhy lásky k bližnímu, k hostu, protože na jednu stranu si hotel upřímně přeje, aby host přežil, ale na druhou stranu představa, že bude svého hosta vyhánět od snídaně, je prostě úplně mimo mísu.

A tak všichni, kdo stihnou doběhnout do restaurace před zvukem sirény nebo během něj, jsou vpuštěni a mohou v klidu snídat, jak dlouho budou chtít, a kdyby do restaurace spadla bomba, číšník by pouze oprášil stůl a vyměnil zbylým hostům chladnoucí kávu s úlomky zdiva za čerstvou. Noví hosté ale už vpuštěni nejsou, protože je velký rozdíl mezi nevpuštěním na snídani, které je za výjimečných okolností možné, a vyhnáním od snídaně, které je nepřípustné z podstaty vesmíru.

Naše aplikace naštěstí hlásí poplach s minutovým předstihem, a tak dobíhám včas, dopínám si košili a vrchní o mě zavadí nepatrně káravým pohledem. Takhle se samozřejmě na snídani nechodí. Stydím se a za zvuku sirény si na talíř nabírám salámy a brynzu a vařenou červenou řepu a syrník a zeleninu.

Číšníci nenápadně pozorují hosty, aby zakročili a přispěchali na pomoc, kdykoli to bude třeba, protože patří k noblese jejich povolání, že i ty nejmenší problémy hosta jsou především jejich vlastními problémy a čím rychleji je vezmou na svá bedra, tím rychleji bude svět zase v pořádku, a tak když mi dojde pečivo, přinese mi vrchní číšník pan Roman košíček, a ještě se omlouvá: „Víte, kolega tu teď není, tak nám to všechno trvá déle.“

A nejmladší číšník už zavírá vstup do restaurace, aby uchránil hosty před rozbombardováním, když se kolem něj ještě elegantně protáhne moje Olha, která se zatím stačila nalíčit a načesat a obléct do šatů, a číšník o ni zavadí pochvalným pohledem. Tak to má být, snídaně je obřad a vzhled hostů je jazykem, kterému hotel George rozumí.

Z letecké základny v ruském Achtubinsku vzlétly čtyři stroje MiG-31K, venku silně prší a tichý jazz, který hraje v našem hotelu k snídani, dnes jen stěží soutěží se zvukem sirény a dramatickým tremolem dešťových kapek na proskleném stropě jídelny.

Skutečný zážitek je to jen poprvé, tak jako v mnoha jiných životních situacích. Vůbec první vzdušný poplach na Ukrajině mě zastihl v muzeu Loňského, které nemá s minulým rokem žádnou přímou souvislost. Muzeum se jmenuje podle ulice, jež zmizela stejně jako řeka Poltva. Jméno polského plukovníka Eliasze Jana Łąckého, který zahnal Turky od Lvova, tak zůstalo otištěné už jen do pochmurné neorenesanční budovy rakousko-uherského četnictva.

Ta sloužila jako vyšetřovna, vazební věznice a vězení zaměřené na politické zločiny v podstatě nepřetržitě od svého vzniku. Protože řeky mizí, ulice mizí, lidé mizí, ale mučírny a kati zůstávají, jen nenápadně přecházejí po visutých lávkách moci z epochy do epochy jako pěšáci dědičného hříchu.

V roce 1939 vystřídala čtvrté oddělení Úřadu hlavního velitele státní policie Polské republiky poprvé sovětská NKVD, která zde pobyla dva roky a při svém odchodu popravila na dvoře budovy za jediný den tisíc politických vězňů, především z ukrajinské inteligence. Následně se v budově na tři roky usídlilo gestapo se stejnou agendou, než se do osvobozené věznice mohlo znovu vítězně vrátit NKVD, které tady pod značkou KGB sídlilo až do rozpadu Sovětského svazu.

Luštím popisky z tabulí v prvním patře, prohlížím si zachovalou fotokomoru a pak ještě jednu temnou komoru: celu smrti, bez okna. Z nedalekého kostela prosakují stěnami věznice liturgické zpěvy, k nimž se postupně přidává naléhavá píseň sirén, můj první protivzdušný poplach. Hoši z NKVD by se už zase rádi vrátili do kanceláří.

Aby bylo jasno: rozdíl mezi poplachem a bombardováním je asi tak velký jako mezi mrakem a zásahem blesku. Poplach je každodenní realita, vyhlašuje se při každém startu ruských bombardérů, při každé podezřelé aktivitě ruských ponorek a lodí. Teprve když je potvrzený odpal střely, začíná odpočítávání. Běžné ruské střely letí na západní Ukrajinu dlouho, v řádu desítek minut až několika hodin. Na mapě je můžete sledovat jako blížící se dešťovou přeháňku. Je velká šance, že někde cestou vyprší, spadnou nebo je sestřelí protivzdušná obrana.

Teprve když je potvrzená raketa nad vaším okresem, je čas poohlédnout se po nějakém pěkném schovišti, což není překlep, ale protiletecký kryt, ideálně pivovar v centru města, který má podzemní sály s dobrou obsluhou. Dalším stadiem je, když se spustí místní protivzdušná obrana. Ta už je slyšet. A teprve potom může udeřit blesk.

Emoce spojené se zážitkem vzdušného poplachu je dobré si ponechat domů, tam s nimi ještě nějakou tu pozornost uhrajete, na Ukrajině je to nanejvýš záležitost small talku. Kryty zůstávají povětšinou prázdné, ne z hlouposti, ale ze vzdoru. Z vědomého rozhodnutí nehrát s Rusy hru na myslivce a zajíce, uchovat si svůj důstojný každodenní život.

Vracíme se z města do hotelu a už to zase houká, ale nikdo se ani neotočí. Skupinka podezřele rozesmátých lidí zpívá a tančí na chodníku před vchodem, hlavní zpěvák je v zelených maskáčích, možná se chystá do armády. Druhá siréna znamená konec poplachu, ale to je vlastně jedno. Hare kršna, hare ráma, ráma ráma, hare hare. Nad Lvovem na chvíli vysvitne slunce, cinkne mince, zakráká vrána a portýr hotelu George nám úslužně otevře dveře do vstupní haly. Výtah už zase jezdí.

Výtah v hotelu George má v kabince nápis S láskou pro Vás a je zase v plné formě, ale ani to není žádná výhra. Vydává při práci zvláštní zvuky, třese se a už dvakrát byl mimo provoz, ale my jím jezdíme, protože máme ke stáří úctu, výtah se prokazatelně snaží a hlavně: hotel George má generátor. Kdyby něco, tak nás v tom nenechá.

Oproti tomu do výtahu na sídlišti, kde bydlí Olžina rodina, bychom nenastoupili, i když je mladší a udržovaný. Tam teď výtahům říkají „ruská ruleta“. Nikdy nevíš, kdy vypnou proud.

Blackout je romantická černá hodinka, na kterou se děti těší, protože rodičům nezbude nic jiného než zapálit svíčku, zastavit se a uvědomit si, kde, proč a s kým vlastně žijí. Ve výtahu ale blackout nefunguje, protože tam není ani svíčka, ani záchod. Na blackout ve výtahu se netěší ani děti.

Zpočátku v tom trochu tápu, protože stejně se všude svítí, stejně už si každý domů natáhl nějaké ledky a autobaterii a obchody si započítaly generátor do nákladů, takže žádný bobřík tmy se nekoná.

Jednoduchým testem blackoutu jsou rušné křižovatky. Jakmile jsou na nich semafory nahrazeny klaksony, je čtvrť bez proudu. Časem se člověk naučí rozeznávat blackout i podle světel, která jsou o něco studenější, slabší a rozdělená do většího počtu menších zdrojů, město pak z dálky připomíná les vánočních stromečků. Každopádně to letos vyšlo, protože když už blackout, tak na Vánoce, k těm se hodí.

Vánoce chceme trávit s těmi, které milujeme – a tak je letos trávíme ve Lvově nebo ve Lvivě nebo ve Lvuvě nebo v Lembergu nebo v Lemberyku nebo v Leopolis u řeky Poltvy, která neexistuje, ale hlavně s hotelem George, který existuje a asi nás také miluje, protože pro nás ve vstupní hale připravil vánoční stromeček. Je ozdobený velkými skleněnými koulemi s nápisem hotel George. Hotel ví, co máme rádi, a tak se na Vánoce vyzdobil sám sebou.

Kromě stromečku ale George Vánoce příliš neprožívá, protože doba je nejistá a jisté není ani datum Vánoc. Moje Olha nakonec přece jen vyběhne do města a za chvíli se vrátí s vánoční svíčkou. Rozdáme si dárky vytištěné na kusu papíru, protože tak vypadají dárky ve 21. století, a vyrazíme na půlnoční. Hledáme ji po všech kostelích, až nám u Petra a Pavla vysvětlí, že u nich pastorále nedávají, u nich ještě ani nejsou Vánoce, ty budou až v příštím roce, a to zřejmě hned dvakrát, protože ukrajinská řeckokatolická církev si nejspíš srovná hodinky s Římem. A ať prý jdeme do baziliky, do „polského kostela“.

V bazilice hoří svíčky a svítí jeden reflektor. Všechny koledy se dnes zpívají dvakrát: polsky a ukrajinsky; také kázání jsou dvě: jedno řekne kněz a druhé pronese starosta Lvova Andrij Sadovyj, kterého mají všichni rádi a zároveň ho nenávidí, protože vždycky vyhraje volby a letos vyhraje i soutěž o nejlepší kázání, protože řekne, že Ježíšek se také rodil do tmy a do zimy, úplně stejně, jako se dnes bolestně rodí Ukrajina.

A v kostele je opravdu zima, naštěstí půlnoční končí už v devět hodin, protože od jedenácti je zákaz vycházení. Ale Ježíšek to stihne na devátou, chlapeček z Donbasu ho vloží do kolíbky a my za doprovodu varhan a dieselového generátoru zpíváme koledy, už ani nevíme, jestli polsky, nebo ukrajinsky.

A když si pak objednáváme lososa na pokoj, protože k Vánocům ryba patří, musíme chvilku čekat. Vrchní číšník pan Roman, který se vyzná ve fotografování, se právě věnuje jinému hostu, přehnaně bodrému pánovi s růžolící tváří, který směrem k panu Romanovi právě spustil: „Já jsem z Charkova, víte, ale Lvov máme my Charkovčané rádi, Lvov a Karpaty, hory, i vás, západní Ukrajince, máme moc rádi, proto hned jak začala válka, tak jsme přijeli sem, protože do Karpat je to kousek a Lvov je nádherné město…“

A vrchní ho poslouchá a potom řekne: „I my máme Charkov rádi. Když začala válka, tak tam můj kolega odjel bojovat.“

Po večeři si s Olhou vyjdeme každý na svůj balkon. Balkony jsou ale tak blízko u sebe, že se můžeme držet za ruce a společně naslouchat blackoutu. Tlumený dieselový zpěv, který k nám doléhá z centra města, zní jako vzdálená extatická koleda. Sněží.

Lvov, září 2022 až únor 2023.

Druhý díl reportáže Igora Malijevského najdete v dnešním tištěném Salonu Práva.