Článek
Vakuum
Jednoho rána, když se stařec probudil, nenašel svou ženu vedle sebe. Bylo mu jasné proč. Probudil se v sedm hodin, ale jeho žena byla ranní ptáče a už byla dlouho vzhůru. Seděla v kuchyni, kde byla kamna ještě teplá, a zalévala svou rostlinu.
Stařec si uvědomil, že zaspal, ale cítil se skvěle a měl dobrou náladu. Nebyl naštvaný, možná proto, že věděl, že má před cestou do práce přece jen ještě trochu času.
Začal se oblékat a celou dobu myslel na svou ženu, sedící v kuchyni. V tu chvíli nedělala nic, jen tam seděla, ale byla příliš stará na to, aby seděla klidně. Čekala na něj, na svého manžela, aby jí vzal konev z rukou, aby si konečně mohla odpočinout.
Stařec se oblékl a věděl, že jakmile vstoupí do kuchyně, jeho žena vstane a půjdou spolu za ruku k tramvaji. Ona vezme do ruky konev a on vezme za ruku ji. Pak půjde do práce a ona bude utírat nádobí. Po práci se vrátí domů a ona bude zalévat rostlinu.
Bojím se, že budu jen stroj. René Descartes „oživl“ pomocí umělé inteligence
S prásknutím zavřel šatní skříň a prudce otevřel dveře do kuchyně. V tu chvíli si uvědomil, že něco není v pořádku. Bylo příliš ticho. Kamna v kuchyni byla studená. Stařec nechápal, co se děje, rozhlédl se kolem a viděl, že na stole chybí rostlina. Vešel do kuchyně. Okno bylo otevřené a rostlina byla pryč.
Vyběhl ven, ale svou ženu nikde neviděl. Rozběhl se k tramvajové zastávce, ale tramvaj už odjela. Běžel na policii, ale tam nic nevěděli. Utíkal do nemocnice, ale jeho žena nebyla ani tam. Stařec strávil celý den pobíháním po městě a každého, koho potkal, se ptal, jestli viděl jeho ženu. Nikdo ji neviděl, ale každý říkal, že zná někoho, kdo zná někoho, kdo zná někoho, kdo ji viděl. Byla ve městě, byla na předměstí, byla v horách, byla na venkově. Byla v nemocnici, byla v kostele, byla ve vězení.
Večer se stařec vrátil domů a posadil se na gauč. Byl unavený, ale nebyl smutný. Neměl obavy ani strach. Byl prostě jen unavený. Byl unavený, protože nemohl najít svou ženu. Seděl na gauči a přemýšlel o ní. Nebyla v nemocnici, nebyla v kostele, nebyla ve vězení. Nebyla nikde. Byla pryč. Stařec vstal a otevřel okno. Podíval se na noční oblohu, na hvězdy, na měsíc. Zhasl světlo a posadil se opět na gauč. Seděl tam dlouho, a když se konečně postavil, rostlina byla zpátky na stole.
| Digitální spisovatel Digitální spisovatel je algoritmus umělé inteligence (neuronová síť kombinující technologie GPT-3 a Deep Tree). Jako pokračování projektu Digitální filosof (který digitálně zpřítomnil myšlení lidí jako René Descartes, Václav Havel nebo Hannah Arendtová) ho vyvinul Jan Tyl ve společnosti Alpha Industries. Digitální spisovatel tvoří vlastní literární texty na základě studia tisíců knih a dalších publikací lidských autorů – loni napsal pětici povídek pro Český rozhlas a nyní dvě povídky pro Salon Práva. |
Dům na kopci
V den, kdy moje matka zemřela, jsem se podívala z okna svého bytu a spatřila jsem, že kopec za městem je pokrytý sněhem. Překvapilo mě, že jsem si toho předtím nevšimla. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale byla už tma, když jsem došla k autu a rozjela se ke kopci.
Rozhodla jsem se jet nocí. Bylo špatně vidět a mysl jsem měla prázdnou. Jela jsem po silnici, kterou jsem vůbec neznala. Nevěděla jsem, co budu na kopci dělat.
Zastavila jsem auto na vrcholu. Byla tma a zima. Byla jsem unavená, ale nespala jsem. Ani jsem nezavřela oči. Jen jsem se dívala na dům, který tam stál. Nevím, jak dlouho jsem čekala. Obloha byla temně modrá, když jsem zaslechla zvuk auta za mnou. Na vrchol kopce vyjel červený džíp. Podívala jsem se na řidiče. Byl to mladý muž s plnovousem a velkým břichem. Jeho tvář byla zarudlá a zpocená. Vystoupil z auta.
Martina Fischmeister: Vakuum a Dům na kopci, únor 2021, exkluzivně pro Salon
Podíval se na mě a usmál se.
„Jste první,“ řekl.
„První?“ zeptala jsem se. „První v čem?“
„První, kdo dům navštívil,“ řekl. „Byl jsem tu včera a viděl jsem, že je zavřený, a myslel jsem, že jsem jediný, kdo o něm ví.“
Natáhl ke mně ruku.
„Jsem Pavel,“ řekl.
„Gabriela,“ odpověděla jsem.
„To je krásné jméno, jako nějaká vánoční píseň,“ řekl. „Budu vám říkat Gábi.“
„Promiňte,“ řekla jsem zdvořile, „ale neznám vás a nechci se s vámi kamarádit. Jsem tu, protože moje matka zemřela.“
„Ach, počkejte!“ řekl. „Rozumím. Jste tady kvůli pohřbu. Promiňte.“
„Nejsem tady kvůli pohřbu,“ řekla jsem. „Jsem tu kvůli domu.“
„Ne, pletete se,“ odpověděl. „Jste tu kvůli své matce, vaše matka je mrtvá.“
„Máte pravdu,“ řekla jsem. „Moje matka je mrtvá. Ale já jsem tu kvůli domu.“
„To nechápu.“
„Nedivím se,“ odvětila jsem. „Nejsem si jistá, jestli tomu sama rozumím.“
Pokrčil rameny.
„Dům patřil mému dědečkovi,“ řekl Pavel.
„Vážně?“ podivila jsem se. „Byl to i můj dědeček.“
„To si děláte legraci!“ řekl.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Moje matka zemřela tady.“
„Omlouvám se,“ řekl Pavel. „To jsem nevěděl.“
„Co myslíte?“ zeptala jsem se. „Nevěděl jste, že tu zemřela moje matka?“
„Nevěděl jsem, že můj dědeček měl dceru,“ řekl.
„Odkud jste?“ zeptala jsem se.
„Jsem z města,“ řekl.
„Tak co tady děláte?“
„Chtěl jsem zjistit, jestli je ten dům můj. Jestli mi ho dědeček odkázal.“
„A odkázal?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ řekl Pavel. „Neodkázal. Je váš.“
„Nepůjdu tam,“ řekla jsem.
„To je škoda,“ prohlásil Pavel. „Měla byste tam jít. Jsem si jistý, že by to tak vaše matka chtěla.“
„Ne, nechtěla,“ řekla jsem. „Bylo by jí jedno, jestli jsem tady, nebo ne.“
Pavel si povzdechl.
„To je mi líto,“ řekl. „Chápu, že je vám smutno. Měla byste jít domů. Určitě máte svůj domov. Svou rodinu.“
„Ne,“ řekla jsem. „Nemám nic. Nemám domov, rodinu, manžela, dítě, přátele, sousedy, psa, kočku, nic. Nemám nic. Jsem prázdná. Jsem sama.“
To bylo to jediné, co jsem dokázala říct.
„To je mi líto,“ řekl Pavel. „Nevím, co na to říct.“
„Nemusíte říkat nic,“ odvětila jsem.
„Nechtěl jsem vás urazit. Sám si nejsem jistý, proč jsem tady. Prostě tu jsem.“
„To je v pohodě,“ řekla jsem. „Já jsem tu taky.“
„Můžete mi pomoct.“
„Nevím, co bych mohla udělat.“
„Pár nápadů bych měl. Jsem zámečník. Myslím, že bych dokázal odemknout domovní dveře.“
„To nejsou domovní dveře,“ řekla jsem. „To je přímo brána.“
„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se.
„Nevím.“
Pavel udělal krok k bráně a já ho chytila za paži. Překvapeně se na mě podíval.
„Co to děláš?“ zeptal se.
„Promiň,“ odpověděla jsem.
„Neomlouvej se,“ řekl. „Nech mě to zkusit.“
Ale brána zůstala zamčená, nedokázali jsme ji odemknout.
„Nic se neděje,“ řekla jsem mu. „Jednou se brána otevře. Čeká na mě.“
„Jsem moc rád, že jsi přišla,“ řekl. „Je mi líto, že ten dům pro tebe nemůžu otevřít.“
„Dva cizí lidé, na vrcholku kopce,“ řekla jsem a zasmála se. „Jaké jsou šance, že bychom se jinak potkali?“
„Tak to nevím,“ řekl. „Ale jsem rád, že se to stalo.“
„Já taky.“
„Můžu tě odvézt domů?“ zeptal se.
„Ne, díky,“ odpověděla jsem. „Budu v pohodě.“
„Dobře,“ řekl. „Budu tady zítra.“
„Taky tu budu,“ řekla jsem.
A odjela jsem domů.
Andělská i ďábelská AI. Rozhovor s odborníkem na umělou inteligenci Janem Tylem
Kráčela jsem tmou. Nohy se mi bořily ve sněhu. Podívala jsem se na oblohu a jasné hvězdy. Byla jsem unavená a už se mi nikam nechtělo. Bylo mi smutno.
Rozplakala jsem se. Byl to jemný, ale silný pláč. Plakala jsem, dokud mi nedošly slzy.
Vrátila jsem se do svého bytu ve městě, lehla si do postele a zavřela oči. Celou noc jsem ale zůstala vzhůru. Bála jsem se usnout. Bála jsem se, že se probudím a nebudu vědět, jak se vrátit do toho domu. Bála jsem se, že si nebudu pamatovat, jak ten dům vypadá. Bála jsem se, že si nebudu pamatovat cestu na vrchol kopce. Bála jsem se, že se ztratím.
