Článek
Šedesátá léta začala v mých vzpomínkách ve chvíli, kdy veřejný prostor zaplavily pobuřující obrazy nesmyslnosti naší každodennosti. Vzpomínám si na jednu prázdninovou neděli, kdy jsem z rozhlasu slyšel Otu Šika vyprávět o továrně, která dostávala rok co rok prémie za vzorné plnění plánu, ačkoli vyráběla koule na čištění komínů, které už dávno nikdo nepotřeboval. Každý z nás nějaký podobný příběh znal, někdy v něm byl i nedobrovolným protagonistou. Mistrně je vyprávěl třeba Josef Škvorecký a Václav Havel se zase skvěle vysmíval jazyku, který měl to nesmyslno zakrýt. Nedařilo se to. Obludná nesmyslnost plánované ekonomiky prosakovala do všech vrstev každodennosti – od továren, obchodů a škol až po politiku, kulturu a vědu – a byla stále viditelnější. Odkud přišla a kde brala svou sílu?
Na památném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 rozeznal Ludvík Vaculík nejpřesněji hlavní zdroj té zničující nesmyslnosti devastující socialismus. A nazval jej jménem. Je to neomezená moc, která není krocena dělbou moci, ústavností, občanskou společností, voliči, je to moc, která chce mít právo „páchat dobro“ jen sama a jen podle svých představ.
Nazval bych jeho epochální projev „antilyrickou konverzí ve vztahu českého intelektuála k moci“. Z hlediska západní politické vědy by se mohlo zdát, že se jedná o pouhý návrat k politickému realismu, ale v českém pravdoláskařském kontextu, v němž se politika snadno mění v morální kýč, to byl intelektuální čin. I Jan Patočka věřil, že během pražského jara nejde o návrat k demokratickým principům, ale o jejich znovuzrození v socialistické společnosti. Na Západě navíc začínala epocha vzpoury proti institucím, a ta hrozila spláchnout i tuto starou skeptickou zásadu, podle níž moc je třeba držet v kleci a rozdělenou, i když slibuje, že napraví všechny minulé křivdy a bude pečovat o naše blaho.
Revoluční intelektuál myslí moc z perspektivy výjimečné velikosti cílů, kterým má sloužit, a takovou výjimečnou moc nelze posuzovat podle „morálky starého světa“, ale jen podle etiky revolucionáře a nového světa, za který bojuje. Ludvík Vaculík se tehdy ve svém odvážném projevu s takovým lyrickým pojetím moci rozešel: cíle jsou přechodné a dočasné, mění se podle hodnot, které společnost právě vyznává, naopak moc je antropologická konstanta, krotit ji je věčný problém lidstva, který socialismus nejen nevyřešil, ale zhoršil.
Každá moc – jak ta demokratická, tak ta socialistická – se řídí svými vnitřními zákony, nic na tom „nemůže změnit osoba u moci ani třída u moci“, řekl Vaculík. Neoblomné zákony moci jsou tři: zaprvé každá moc se chce reprodukovat, zadruhé každá moc se očišťuje od nesourodého, zatřetí každá moc vydírá ty, kteří se jí nepodobají. Řekněme, že moc skrze realizaci jakéhokoli cíle chce v prvé řadě sama růst, proto miluje ty velké. Je neodbytným parazitem všech našich cílů, především těch nejvznešenějších, ale realizace žádných cílů se bez ní neobejde, ani těch nejobyčejnějších.
Marxismus umožnil sociální revoluci, „od níž se čekalo též nové řešení odvěkého problému moci“, ale nepodařilo se, „problém moci trvá dál“. Sociální revoluce si vyžádala revoluční moc, která, aby mohla zvítězit, musela zpřetrhat pouta, v nichž ji držel buržoazní stát. To se povedlo, ale vítězná socialistická moc chce být i nadále neomezená, zvykla si na to a hájí se tím, že třídní nepřítel by ústavní omezení moci využil k porážce socialismu. Jako každá neomezená moc i ta socialistická se nutně stává nesmyslnou, nelidskou, nepřátelskou. To, co komunistická strana nazývá posměšně „formální demokracie“, je ve skutečnosti „humánní vynález“, jakási „provozní pravidla moci“, která nejsou ani kapitalistická, ani socialistická; když chybí, převládne ve společnosti duch ustrašenosti, neslučitelný s aktivním občanstvím, bez něhož není socialismus možný.
„Podle litery by se totiž zdálo, že je u nás skutečně platný soubor práv a povinností, který slouží svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a zároveň upevnění a rozvoji socialistické společnosti...“ Ve skutečnosti se občané svých ústavních práv nedovolají, protože funkcionáři komunistické moci mohou „jejich právo vázat na okolnosti a podmínky, jež v ústavě nejsou, a slušně ani být nemohou“ – řekl tehdy Vaculík.
Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka
Považuji tuto řeč za jeden z největších výkonů českého spisovatele ve vztahu k politické moci. Ludvík Vaculík tu vyjádřil něco podstatného, v českém diskurzu neustále opomíjeného: moc je věčná, její cíle dočasné, musíme se učit moc krotit, ať se ohání cíli jakkoli vznešenými, třeba obranou demokracie!
Vaculíkův skeptický pohled na moc – skeptický, ne pesimistický! – je dnes výjimečně aktuální, dovolat se spravedlnosti je stále složitější, stále více jsou naše práva tématem sporů mezi právníky a soudci a občané jsou drceni mezi těmi kluzkými kameny.
Měl jsem tu čest v devadesátých letech s Ludvíkem spolupracovat v ediční radě LN. Jeho „dělný skepticismus“ jsem obdivoval a snad jsem se mu od něj i trochu přiučil. Doufám alespoň. A děkuji.
