Hlavní obsah

Václav Bělohradský: Věčný návrat historek. K čemu jsou názory v postdějinné době

Právo, Václav Bělohradský, SALON

V úterý 11. září 2001 byl Stephen Tompsett, vedoucí pracovník firmy Instinet, ve 106. patře severní věže Světového obchodního centra. Jeho žena Dorry nikdy nezapomene na poslední zprávu, kterou jí poslal: „Zapni CNN, potřebuju vědět, co se děje!“ I když ta slova odkazují na událost výjimečnou, můžeme je pojmout jako metaforu nutných podmínek k racionální interpretaci událostí, jichž jsme účastníky: na otázku Co se děje? nemůžeme odpovědět, pokud nemáme k dispozici pohled zvnějšku, třeba zprostředkovaný mediálně.

Jiří David: Věčný návrat historek, leden 2018, exkluzivně pro Salon

Článek

Pohledy zvnějšku na situace, které se pro nás staly pastí, se formují ve veřejném prostoru: opravdové názory charakterizuje vstřícná otevřenost vůči pohledu zvnějšku, která je jádrem demokratické etiky komunikace. V normativních a názorových univerzech, legitimizovaných jen pohledem zevnitř, proto opravdové názory otvírají osvobozující trhliny, které odhalují meze platnosti těchto univerz. Život je možný jako život lidský, jen pokud je v naší orientaci na cíl přítomen i kritický odstup od ohlušující cílevědomosti, pro kterou neslyšíme ne, které realita říká našim plánům. Překročit omezenost vlastních hledisek a být realitou korigovatelným, chtít se nechat opravit skutečností – to je kvalita, které člověk může nabýt jen ve vstřícné konfrontaci s pohledem zvnějšku.

Liberální demokracie je především budováním společenství realitou korigovatelných lidí. Internet ale proměnil veřejný prostor v místo, v němž si můžeme sestavit z repasovaných odřezků informací svou vlastní verzi světa a před pohledem zvnějšku ji úspěšně chránit. Společnost se rychle rozpadá do uzavřených bratrstev, která se nezajímají o důvody, proč lidé vidí tentýž svět různě, ale s náboženským vytržením hájí ten obraz světa, který si sestavili z odpadu mediálního provozu.

Vůle k pověrám a odpor proti pohledu zvnějšku není nic nového, ale rozvoj komunikačních technologií za poslední desetiletí nám dovoluje vytvořit si digitální skleník, v němž je možné vypěstovat a ochránit před kritikou jakýkoli blud. Ve věku photoshopu a fake photos hrozí, že pravdivé dokumenty nikdo nevezme vážně; když je každý dokument a priori podezřelý, moc „dokumentace“ jako nutné podmínky formování rozumných názorů prudce upadá.

Zakládající slovo Západu

I když se slovo názor v kontextu závratné komunikační nadprodukce postupně vyprazdňuje a stále častěji znamená jen efemérní fámu šířící se sociálními sítěmi coby „virál“ s korumpujícím dopadem na tvorbu demokratického konsenzu, historicky je to jedno ze zakládajících slov západní politické modernosti. Ve slově názor (opinio) je zakódován zákaz okupovat stát, na kterém je liberální pojetí demokratické moci postaveno: mít vlastní názor je základním občanským právem a žádný názor není privilegován státní mocí. Nábožensky neutrální stát, založený na disociaci mezi religio a obligatio, se stává základním rámcem liberální demokracie.

Ve vzrušených moskevských dnech srpna 1991 se jeden poslanec ptá Michaila Gorbačova, právě osvobozeného z rukou pučistů, zda není třeba „vyhnat socialismus z Ruska“. Gorbačov odpovídá, že „socialismus není než jedním z názorů lidí“, zastávat takový názor musí proto být „jedním z práv občanů“. Tento výrok uzavírá pojetí komunismu jako „poslední podoby dějin“, jejímuž nutnému příchodu chaotické názory lidí nemají právo překážet.

Foto: Boris Yurchenko, ČTK/AP

Michail Gorbačov (vlevo) s Borisem Jelcinem, srpen 1991

V posledních letech je liberální demokracie vážně ohrožena: pod tlakem identitární paniky vyvolané globalizací se zástupci etno-nacionalistické ideologie snaží okupovat veřejný prostor, jak dokazuje vývoj nejen ve střední Evropě, ale i brexit a úspěch etno-nacionalistických politických stran v celé EU.

Definujme názor skrze dvě základní funkce, které plní v demokratické průmyslové společnosti: zaprvé je funkčním substitutem specializovaného vědění, zadruhé je verzí fakticity, v níž jsou fakta zobecněna, a proto nám „něco říkají“.

Ideál demokratické formy vládnutí – účast všech občanů na politickém rozhodování – má smysl jen za předpokladu, že občané považují za svou morální povinnost získat nějakou míru kompetence v otázkách, na které mají svou účastí ve volbách odpovědět. Získat kompetenci klimatologa potřebnou ke správnému posouzení dopadu skleníkového efektu na vývoj pozemského klimatu je mimo možnosti většiny občanů, přesto ale mají – jako loajální občané demokratických společností – morální povinnost angažovat se v podpoře nebo odmítání závazných opatření, která plynou například z podepsání Pařížské dohody.

Názory jako funkční substitut specializovaných vědění, jako jejich obecně dostupná efektivní zkratka, mohou učinit participaci lidu na výkonu moci užitečnou jen za podmínky, že se formují podle určitých zásad, jako jsou dialog s odborníky, filtrování a kontextualizace informací nebo sběr dat. Odpovědná „názorotvorba“ vyžaduje dobrovolnou práci a občané musí být motivováni k tomu, aby ji na sebe vzali; krize národních států zredukovala univerzalistické nacionalismy v euroamerické civilizaci na identitární ideologie, a radikálně tak oslabila motivaci občanů k „dobrovolné práci pro rozkvět národa a lidstva“. Vznikl deficit altruismu, jehož důsledkem je úpadek kvality názorů.

Přetížené verze fakticity

Druhou funkcí názorů je nabízet takové verze fakticity, v nichž se informace, obrazy, data a vjemy mohou pospojovat v celek a dávat smysl jako možné odpovědi na možné otázky. Spory ve veřejném prostoru jsou vedeny potřebou vepsat některá fakta do alternativních verzí fakticity, kde by změnila svá hodnotová znamínka.

Příkladem budiž veřejná debata vyvolaná dokumentem Apoleny Rychlíkové Hranice práce, založeném na participativním výzkumu Saši Uhlové zaměřeném na „práci na společenském dně“. Zdokumentovaná fakta jsou v různých verzích fakticity různě zobecněna, a tak dávají i různý smysl. V italském deníku Corriere della Sera, v komentáři Saša Uhlová vypráví příběhy nových utlačovaných opřeném o rozhovor autorky pro Le Monde, třeba čteme: „(Reportáže) dokázaly přivolat pozornost k těm, kdo se neodvažují mluvit otevřeně, protože i po dvaceti osmi letech od pádu železné opony se lidé cítí utlačováni autoritářským systémem. Jediné řešení je tedy postavit se na jejich místo. (…) Když politika nedokáže propojit růst s rovností, lidé se obrací k antipolitice.“ A názor šéfredaktora internetového deníku Forum 24 Pavla Šafra: „Ten projekt je vrcholný kýč (…). Každý normální člověk ví, že je to směšná a absurdní komedie. Ale tady se mnoho rozumbradů velice dojme a udělá z toho melodrama o její (Uhlové) statečnosti.“ Johana Hovorková kritizuje tamtéž implicitní ideologičnost dokumentu přesněji: „A proč je tu vnucováno lidem, že viníkem špatných pracovních podmínek je právě kapitalismus? (…) Zřizovatelem a majitelem (nemocnice v Motole) je (…) ministerstvo zdravotnictví, tedy stát. Nemohou náhodou za ty špatné pracovní podmínky včetně mizerných platů právě zaostalé stereotypy veřejného sektoru? Méně marxistické ideologie (…) by jistě tomuto projektu prospělo.“ A ještě názor můj: fakta, která reportáže odhalují, nastolují otázku, co s prací, která nemá žádný emancipační potenciál, a proto ji žádná výše odměny nemůže zlidštit; jedinou demokraticky legitimní odpovědí by byla její robotizace.

Foto: Česká televize

Z filmu Hranice práce (režie Apolena Rychlíková, 2017)

Ve společnosti komunikačního nadbytku jsou všechny verze fakticity přetížené, fakta se valí přes jejich břehy a zaplavují veřejný prostor. Na fakta vypadlá z kontextů se hned slétají populističtí supi, lze je totiž využít k legitimizaci jakéhokoli jednání. „Kdysi byly ideologie, dnes jsou fakta. Nejdříve si uděláme fakta, pak se pro ně vynalezne ideologie“ – řekl zakladatel Pětihvězdičkového hnutí v Itálii, filosofující komik Beppe Grillo.

Diktatura symetrické komunikace nastolená sociálními sítěmi vyprázdnila demokracii pojímanou jako boj mezi různými tábory odpovědné tvorby názorů o názorovou hegemonii, jak můžeme označit legitimní „podobu rozumu“ ve společnosti.

Tři klíčová témata krize demokratického veřejného prostoru označím formulemi bujení neoreality, hegemonie expertů a věčný návrat historek.

Bujení neoreality

Komunikační nadprodukce – jako každá jiná nadprodukce – přináší disociaci mezi reálnou a umělou potřebou, v tomto případě mezi potřebou něco říci (nebo něčemu naslouchat) a příležitostí něco říci (nebo něčemu naslouchat). „Řekni něco, sakra, jsi v televizi, v přímém přenosu do celého světa!“ – říká autor největší světové reality show ve Weirově filmu Truman Show. Italský teoretik médií Fausto Colombo definuje tuto směs diskurzů a obrazů, jíž je třeba vhodit do „ticha se hrozících“ mediálních sítí, jako neorealitu. Vyznačuje ji zvrat primátu mít co říci (a chtít něčemu naslouchat) nad příležitostí něco říci (a něčemu naslouchat) ve svůj opak: v síti sítí má každý jednotlivec stále více příležitostí něco říci bez ohledu na to, zda má co říci, zda udělal zkušenost, kterou potřebuje sdělit.

Foto: Profimedia.cz

Jim Carrey jako Truman Burbank ve snímku Truman Show (1998)

Poptávka po obsazích ke sdělování daleko přesahuje možnost našich historických světů nějaké relevantní obsahy generovat – neorealita tento deficit obsahů kompenzuje. Realita nám říká ne, a tak nás nutí korigovat naše jednání ve světě, neorealita neříká ani ano, ani ne, bují v prostoru lhostejném k rozdílu mezi tvrzením podloženým zkušeností a pouhým předsudkem. Hranice mezi fikcí, které vládnou předsudek a zájem, a realitou, které vládnou zkušenost a argument, je v každé historické epoše křehká, ale v našem věku neoreality se vytrácí úplně.

Nezastavitelné bujení neoreality patří neodmyslitelně k postmodernímu veřejnému prostoru, stejně jako recyklace toxických zbytků mediálního provozu a kafilérie „prošlých“ slovníků a zpráv, které se nestaly informacemi, protože je nikdo nepotřeboval.

Internet je labyrint prázdných pokojů, kterým se příznačně říká sites (a place where something is, jak najdeme v Cambridge Dictionary) a které je nutno něčím vyplnit (nalézt pro ně obsahy) – internet má horror vacui. Důsledkem rostoucí centrality internetu v postmoderních společnostech je závratný růst výroby neoreality specializovanými výrobci: veřejný prostor ovládl aparát planetárního aranžérství – umění vyzdobit sites nějakými obsahy tak, aby se „kolemjdoucí“ zastavovali a věnovali jim pozornost.

Teprve v posledních desetiletích se ukazuje v celé své epochální relevanci derealizační dopad, jaký bude mít na naši civilizaci masivní převaha příležitostí ke komunikaci nad obsahy ke komunikování – neoreality nad realitou.

Hegemonie expertů

V hustě zabydleném území mezi italskými regiony Piemont a Lombardie došlo v druhé polovině osmdesátých let k zamoření spodních vod syntetickým herbicidem jménem atrazin, takže více než osm miliónů lidí zůstalo bez pitné vody. Po poradě s experty se ministr zdravotnictví rozhodl vyřešit krizovou situaci zvýšením přípustného limitu atrazinu v pitné vodě – voda legálně nepitná se tak stala legálně pitnou. Toto rozhodnutí mělo svůj racionální důvod: podle názoru expertů byla voda se zvýšeným limitem atrazinu méně nebezpečná než voda rozvážená cisternami, obsahující nevyhnutelně mnoho kontaminantů spojených s manipulací.

Případ atrazin jasně ukazuje, že v komplexní společnosti je politické rozhodování legitimizováno jen názory expertů; bez nich by nebylo možné rozlišit mezi jednáním zločinným a zákonným. Základní norma demokratické politiky, veřejná vykazatelnost rozhodnutí vlády, povinnost zdůvodnit v argumentovaném dialogu všechny legislativní iniciativy, se v komplexní společnosti redukuje na povinnost publikovat znalecké posudky, na které se politik ve svém rozhodování odvolává. Autorita legálně jmenovaných expertů je tak jediným zdrojem legitimnosti politické moci.

Nejdramatičtější otázky týkající se role expertů v demokratickém politickém systému jsou tyto tři: 1) Co znamená neutralita expertů? Může být jaderný fyzik neutrální v diskusích o jaderných elektrárnách, specialista na genetický výzkum v otázkách omezení GMO? 2) Kde je hranice mezi kontrolou a komplicitou, když experti mohou být kontrolováni zase jen experty? Za jakých podmínek může soudce soudit spravedlivě politické rozhodnutí legitimizované jen expertním věděním? 3) Může být autorita expertů legitimní, když je de iure zaručena státem, de facto ale plyne z jejich spolupráce s nadnárodními korporacemi financujícími výzkum v oboru, v němž se specializují? Neprivileguje způsob, kterým se ustavuje autorita expertů, vždy zájmy korporativní nad zájmy veřejnými?

Co zbylo po Historii

Bdělému strážmistru Flanderkovi, který zadržel coby nepřátelského špióna Josefa Švejka putujícího za svou marškumpačkou do Českých Budějovic, hořkne v hospodě Na Kocourku pivo v ústech, když pomyslí na povinnost měřit – na škále od Ia do IVc – smýšlení obyvatelstva o válčícím mocnářství. Výzkum veřejného mínění od těch dob příliš nepokročil, stále se pracuje se soubory škálovatelných odpovědí na otázky předložené reprezentativnímu vzorku občanů.

Řekněme v první řadě, že výzkumy veřejného mínění neměří „hlas lidu“. Jsou to produkty vyrobené za využití složitých statistických metodik specializovanými doxografickými aparáty na zakázku hlavně mediálních korporací, reklamních agentur, lobbistů a politických stran k legitimizaci jejich strategického rozhodování.

Dva problémy chci zmínit především. Zaprvé spolehlivost: Jak hodnotit odpovědi na otázky, které se týkají komplexních problémů, například biotechnologií, práva na důstojnou smrt, jaderné energetiky nebo globálního oteplování a jeho příčin? Do jaké míry jsou odpovědi výrazem mód, náhodných okolností nebo reakcí na samu strukturu dotazníků? V reklamě jedné takové agentury čtu: „Provádíme seriózní výzkum trhu a za Váš názor Vás odměníme! (…) K našim klientům patří jak globální hráči, tak i skrytí šampióni.“

Zadruhé, produkt, který specializované agentury prodávají jako dnešní veřejné mínění, má v sobě zakódován implicitní normativní nárok. Když například výzkumy ukazují, že je proti nějakému zákonu jen menšina obyvatel, je tu ještě legitimní prostor pro strategickou mobilizaci veřejnosti? Bude napříště demokracie bojem mezi výsledky různých výzkumů veřejného mínění?

Foto: Jiří Mach, Právo

Text filosofa Václava Bělohradského (1944) je rozvedením jeho přednášky z letošních Ekologických dnů Olomouc.

Hlavním rysem poválečné společnosti blahobytu byla emancipace procesů formování názorů od třídní a ideologické podmíněnosti – veřejný prostor se stával místem „veřejného užívání rozumu“. Identifikace veřejného mínění se vzorky názorů vyrobenými specializovanými agenturami paralyzuje „názorotvornou“ funkci argumentace ve veřejném prostoru – hledání univerzálně platného zdůvodnění vlastních názorů.

Ve společnosti hyperkomunikace se Historie rozpustila do historek a názory do „hlášek“ uvnitř těch historek: nejsme už obyvateli Historie, na jejímž dně se v pomalém míjení událostí usazují pevná názorová uskupení, jejichž vzájemný spor pak dá jméno celé epoše. Kterákoli z hromady historek, jež tu po Historii zbyly, se může znovu přihodit a růst občanské rovnosti a důstojnosti, charakterizující demokracie po vítězství nad nacismem, může být zvrácen. Volební fraška, která vedla ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA (včetně fám o vlivu ruských hackerů na tamní volby), je klíčovou epizodou demokracie v éře historek, která nastala po konci Historie.

Věk věčného návratu historek má ale i svou pozitivní stránku: je osvobozením Západu od posedlosti Dějinami, od apokalyptických vizí, které chtěly být líčeny v žánru hrdinských eposů, válečných dramat a dobyvatelských legend.

K líčení historek nám stačí vlastní žánr demokracie – fraška.

Související články

Výběr článků

Načítám