Článek
Z již trochu zaschlé mediální břečky vybírá režisér zlomky nepravděpodobných fabulací o orgiích na bázi sexu a kokainu, o zbabělých poskocích okolo (realitního, mediálního a politického) magnáta, o jeho mezinárodní zlopověsti i propojení s mafií. Osou příběhu jsou pak úryvky z „mediálně známých“ epizod z války „důstojné“ moci soudní (a kulturní) s Berlusconiho „nedůstojnou“ (a nekulturní) mocí politickou.
Berlusconiho vstup do politiky byl přitom veden snahou nahradit politický systém italské první republiky, který smetla protikorupční akce Čisté ruce. Volební vítězství jeho různě poslepovaného uskupení v roce 1994 bylo spontánní reakcí voličů na pokrytecký pokus postkomunistické levice tvářit se, že s onou první republikou nemá nic společného. Dlouhá válka soudní a politické moci pak trvala po celou dobu Berlusconiho vlády a skončila nakonec nerozhodně.
Film předstírá, že je příběhem o člověku – podomním prodavači snů, které si do něj Italové „promítli“; o muži, který „si může koupit všechno, s výjimkou času“. A také o samotě patriarchy, jehož dech je cítit stejně jako dech dědů dívek z jeho večírků, jak mu dvacetiletá účastnice jednoho z nich vmete do tváře. Děj je potom celý vepsán do řeči Berlusconiho televizního impéria, o níž kulturní levice říká, celkem právem, že je celá jen tette e culi (kozy a zadky).
Poselství filmu je polopatisticky vytknuto již před závorku: bezskrupulózní podnikatel-syn nabídne vlivnému muži sexuální úplatek v podobě ke všemu ochotné „escort“, a získá tak zakázku, o kterou marně usiluje jeho otec ze staré školy. Ten jako poctivec tuší něco nekalého, syn ale smete jeho námitky ze stolu jako zbytky morálního pravěku. Ta scéna je nejen kýčová, ale také hluboce nepravdivá: to spíše synové se v Itálii bouřili proti otcům, pro které byly vlivové (ne tak vulgárně pojaté) sítě „přirozeným“ předpokladem podnikatelského úspěchu.
Podnikatel-syn potom pořádá mejdan v blízkosti vily Nejvyššího na Sardinii, aby se „zviditelnil“ a byl přijat na jeho dvoře. Šňupe se kokain, ženy jdou s kůží na trh, dokud je ta kůže mladá, z nebe prší tabletky extáze, po níž „teplo stoupá odzdola“ – a s ním i potřeba objímat všechny věci a bytosti.
Italský herec Toni Servillo ve filmu Oni a Silvio
Jinde sledujeme vůz s odpadky, který se vyhýbá kryse, zřítí se z mostu, odpadky vyletí vzhůru a padají zpět, na všechny ty vyšňořené „escort“, které chvíli před tím vzrušeně mávaly na Něj, když je míjel v koloně aut. Tato citace hororového principu co jsme hodili do popelnic, se vrací spolu se závěrečným obrazem sochy Ježíše, vyprošťované jeřábem z kostela po zemětřesení, to je Fellini z velmi levného sekáče!
Jediná silná scéna filmu je On prodávající z nostalgie náhodně vybrané klientce, jejíž životní příběh uhádl, sen o vlastním bytě. Pozdní kapitalismus funguje jen díky hypotékám, které si bereme, aby nás vysvobodily z našich malých obzorů, většinou nás ale do nich jen pevněji zazdí. Prodavač-magnát je vlastně dobrý člověk, chtěl nakoupit a prodat se ziskem sny celého národa, ale přestřelil. „Já nic nevím, ale všechno chápu“ – říká o sobě, a postihuje tak jádro své jedinečné komunikační kompetence.
Na Sorrentinově kolotoči krouží groteskně zobecněné postavy nedávných italských dějin, nasáklé korupcí, drogami a brakovými sny. Z filmu je ale nakonec cítit především neschopnost kulturní levice porozumět svému ústupu ze slávy: svět, v němž ztratila hegemonii, popisuje jen jako svět korupce a odpadků. Jenže dokud si nepřipustí, že tato podoba světa je také jejím dílem, náprava nebude možná.
Italský režisér Nanni Moretti vyzval během jednoho levicového shromáždění lídra na pódiu, aby řekl „něco levicového“. Myslím, že „něco levicového“ zazní z úplně jiné strany než z té, kde postávají zbytky zklamané euroamerické levice. Dokazuje to i tento film.
