Václav Bělohradský: Rizika a hrozby

V Itálii, zemi přístavů a doků, stála éra azbestu mnoho lidských životů. Příběhy „obětí azbestu“ zachycují odvážné filmové dokumenty, v jednom z nich dělník, kterému rakovina hrtanu vzala jeho přirozený hlas, mluví za všechny oběti hlasem umělým. Vzpomíná na svého přítele, v dílně často po ránu zvracel, ale skrýval to, bál se o práci, umřel v 45 letech. O svém smrtelném ohrožení dlouho nic nevěděl, snad tušil: „Byli jsme jenom dělníci, mluvím teď za ně za všechny, tímto novým hlasem.“ Ten hlas k nám přichází jakoby zevnitř opuštěných průmyslových budov, které připomínají koncentrační tábory – přízrak holocaustu ostatně přivolává i hudební doprovod filmu, který je věnován památce obětí italského průmyslového pokroku, hlasům, které umlčel, místům, která zamořil.

Továrna, která vyráběla azbestové materiály na kdysi všudypřítomné zvlněné střechy a potrubí, se jmenovala Eternit, od eternitas, věčnost. V jiném dokumentu s názvem Undestroyable, žena, která v továrně Eternit třicet let pracovala, vypráví o tom, jak výroba azbestu vnesla do městečka Casale Monferrato život, přitáhla masy dělníků, kupovali si žemle s mortadelou v pekařství naproti fabrice, přicházeli v modrých montérkách, pokrytých bílým prachem, všude ho vířili. Jako dítě ráda postávala na břehu té lidské řeky a dívala se, jak dělníci odjíždějí z práce na kolech. Na dveřích té bývalé továrny je dnes nápis Pozor extrémní nebezpečí.

Pak začaly soudní procesy, většina manažerů byla ale osvobozena, nelze soudit model průmyslového růstu, zákon o ochraně životního prostředí je až z roku 1986, továrna skončila svou aktivitu dříve. Expertní posudky nejsou jednoznačné, některé například tvrdí, že azbest je jen jednou z příčin rakoviny pohrudnice a plic, jsou i jiné. Jeden z velkých italských novinářů Giorgio Bocca napsal: Může velký podnik, jeden z pilířů národní ekonomiky, ztratit léta nebo desetiletí výroby čekáním na důkazy o nebezpečnosti nějaké látky? Ne, nemůže. Mezinárodní potravinový trh je plný geneticky manipulovaných produktů, obsahujících chemické látky, o kterých nevíme, jaká rizika přinášejí. V průmyslu a ve vědě nikdy neprokážeme zlý úmysl. Zabíjela šílená kráva živená moučkou z mrtvých zvířat. Byl za to někdo potrestán vězením? Byl zlý úmysl v prodeji a výrobě takové moučky nadnárodními koncerny? Může snad tváří v tvář této nezodpovědnosti ekonomiky a vědy spravedlnost vyřešit kvadraturu kruhu?

Musí ten, kdo podniká, znát rizika toho, co vyrábí? Od kdy přesně jsou posudky expertů závazné? Kdo je odpovědný za smrt lidí vystavených účinkům látek, jejichž nebezpečnost je odhalena po desetiletích používání? Od kdy budou mít výrobci mobilních telefonů povinnost brát vážně množící se důkazy o vztahu mezi užíváním mobilu a rakovinou mozku?

Co je odpovědnost v pozdně moderní společnosti?

Moderní společnost vzniká v procesu funkční diferenciace, v němž se společnost rozpadá do specializovaných částí a ty se postupně „odpolitizovávají“, tedy emancipují se od závislosti na autoritách, které vystupují „jménem celku“ – ekonomika, kultura, státní správa, věda se řídí jen svými kódy. Proces funkční diferenciace je nezastavitelný, škola přebírá od rodiny výchovu dětí, spravedlností se zabývají právníci, stát je spravován specializovanými úředníky, věda se rozpadá ve stále specializovanější obory a odborníci si navzájem rozumějí stále méně. Toho, co sjednocuje, rychle ubývá, i filosofie a humanitní vzdělání se stávají jen „specializovanými obory“, jimž rozumějí jen odborníci, kteří uznávají jako reálné jen to, co umějí popsat ve svém specializovaném jazyce. Životní svět lidí, který všechny kódy přesahuje, oněměl. Řeč celku přežívá v umění, ale jen jako zkušenost toho, co mizí, co nám chybí. Formule století extrémů označuje důsledky politických režimů, legitimizovaných náhražkami ideje celku – jako například rasa, třída, dějiny, nacionalismus.

Z moderní společnosti se stává společnost pozdně moderní v okamžiku, kdy funkční diferenciace získala ve společnosti primát, který už žádná legitimní autorita, žádná reprezentace celku neumí kompenzovat. Pojem autorita označuje sdílené modely reprezentace celku, které fungují jako zrcadla, v nichž se členové jedné společnosti vidí ve své vzájemné závislosti jako její součásti. Všechny posvátné modely reprezentace celku, které v minulosti dělaly z jednotlivců části jedné společnosti, se v pozdní modernosti vyčerpaly – národní stát a jeho mýtus, třídní hegemonie a sdílená úcta k elitám, politická náboženství a polická hnutí jako socialismus, liberalismus, konzervativismus. Velká zrcadla, která nám v minulosti vracela obraz jednotlivců jako členů jedné společnosti, popraskala a oslepla, lidé nemají „kde“ se vidět jako jednotlivci odpovědní nějaké autoritě zastupující celek společnosti. Současná vlna populismů je pokusem nastolit takové zrcadlo antipolitickými prostředky – apelem na lid, národ, „slušné lidi“ – a tím překonat neurotizující důsledky zneviditelnění toho, co nás sjednocuje.

V pozdně moderní společnosti se vše „proměňuje v rozhodnutí – pravda, příroda, bůh, vědecká objektivita“ – napsal Ulrich Beck. Tato proměna všeho pevného a daného v rozhodnutí na nás uvalila obrovské břímě odpovědnosti – musíme hledat a nalézat dobré důvody pro naše rozhodování, závisí na tom i trvání Země jako „domova lidstva“, ani příroda, ani planeta Země už nejsou dané, musíme se pro ně rozhodnout. Jsme odsouzeni k tomu hledat nomos Země, zákony, které zaručí přežití lidstva jako pozemšťanů; jak dosvědčují současné spory o globální oteplování, nalézt přesvědčující důvody je katastrofálně složité.

Pozdně moderní společnost proměnila v nostalgické floskule ideologická hesla minulosti, jako například svobodný trh, soukromé vlastnictví nebo svrchovanost lidu. Probíhá snad v současné ekonomice nějaký proces svobodně? Jsou spotřebitelé, kolonizovaní globální reklamou, „samostatně uvažující lidé“? Je ekonomický růst předmětem volby svrchovaného lidu? Co může být soukromého na planetě, kde „mávnutí motýlích křídel v Brazílii může vyvolat uragán v Evropě“ a havárie jednoho tankeru zničit historické (bio)světy budované po staletí?

Aischylova tragédie Oresteia vypráví o řetězu vražd z pomsty a hněvu. Bohyně Athéna se ho pokusí přetnout ustavením „tribunálu“, kde nejlepší občané, na tom vraždění nezúčastnění, budou soudit vinu či nevinu protagonistů, kolem nichž krouží Erínye, lačné další krve. Figura tribunálu tu označuje sílu, schopnou podřídit hněv, pomstu a vášně spravedlivému soudu. Výnos soudců ale musejí uznat i Erínye, temné síly minulosti, rozumu vzdorující síly noci, jimž je soudnost cizí. Rozum je v pozici soudce, ale se silami minulosti musí uzavřít kompromis.

Mýtus o Orestovi je jedním ze zakládajících příběhů Západu: nastoluje pevný vztah mezi spravedlností, odpovědností a výnosem nezávislých soudců, jejichž argumentující vhled je hrází proti silám noci, proti hněvu a pomstě. Myslím na ten příběh dnes, kdy náměstí našich měst zaplavují vlny rozhořčených, říkají o sobě, že reprezentují 99 % lidí, ale jejich protesty jsou neúčinné. Jaký spravedlivý soud by mohl jejich rozhořčení utišit?

Pojem spravedlivý soud byl dosud úzce spjat s představou obnovy moci pravého centra, pravých reprezentantů celku uvnitř všech jeho částí, a také obnovy moci domácích – těch, kdo jsou tam, kde se rozhoduje, doma. Primát funkční diferenciace proměnil pojmy centrum, reprezentace či domov v nostalgické floskule, nic už nelze vyřešit obnovou centra, reprezentace lidu či návratem do místa, k němuž patříme. Antagonismy pozdně moderní společnosti jsou v excesu vůči všem představitelným centrům, reprezentacím či domovům, nelze je vyřešit návratem k jedinému centru, pravé reprezentaci lidu a původnímu domovu. Není tu také žádná instance, která by měla dostatečnou autoritu k tomu vyřešit je nestranným soudem, je jen možné dohodnout se na nějakém prahu udržitelnosti, aby antagonismy neroztrhly společnost do autistických fragmentů.

Antagonismus všech antagonismů v pozdně moderní společnosti je jednoduchý, formulujme ho takto: Počet lidí, kteří jsou zasaženi důsledky (soukromého nebo veřejného) jednání jiných lidí, je skandálně vyšší než počet lidí, jejichž souhlas je nutný k tomu, aby takové jednání bylo legální; v podmínkách komunikační hojnosti je tato situace jasně viditelná a je proto i stálým důvodem k rozhořčení nad demokracií. Řešením by byla demokratizace – rozšíření počtu lidí, jejichž souhlas je nutný k tomu, aby určité jednání bylo legální – to by ale vedlo k neúnosným nákladům na negociace mezi 99 % aktérů, kteří nejsou oprávněni rozhodovat, i když nesou důsledky rozhodování, a 1 % oprávněných rozhodovat, jejichž (ekonomická, politická, kulturní) privilegia jim umožňují důsledkům svého rozhodnutí uniknout.

Propast mezi stále menší menšinou shareholders – těch, kdo mají legální oprávnění k rozhodování a jsou definováni jako kompetentní – a stále větší většinou stakeholders – těch, kdo mají něco „at stake“, v sázce, ale nemají oprávnění k podílu na rozhodování a jsou definováni jako nekompetentní – se neustále rozšiřuje. Pozdně moderní společnost se tak rozpadá na dva tábory – na tábor nekompetentních ohrožených a rozhořčených a tábor kompetentních a legálně riskujících. Mluví antagonistickými jazyky: rozhořčení a legálně neoprávnění k podílu na rozhodování mluví jazykem hrozeb, kompetentní a legálně oprávnění rozhodovat jazykem rizik. Manažeři specializovaných odvětví svá rozhodování legitimizují expertním věděním, rizika, která uvalují na „celou společnost“, jsou „racionální, vědecky zdůvodněná“, protesty proti nim jsou naopak „iracionální, nevědecké, nelegitimní“, jako například německé či rakouské protesty proti Temelínu v očích českých „nukleárních odborníků“.

Platí obecně, že to, co se odborníkům uvnitř specializovaných odvětví jeví jako racionálně zdůvodnitelné riziko, se neodborníkům „vně“ těch odvětví jeví jako hrozba. V pozdně moderní společnosti je každý z nás současně člověkem ohroženým i ohrožujícím, oběti rizik a riskující se neustále prolínají, každý riskuje v oboru své kompetence a ohrožuje všechny ostatní. Řidič, který dobře zná provoz na silnici v určité hodině, na sebe vezme riziko a předjede v zatáčce, racionálně předpokládá, že na dané silnici je malý provoz – jako vždy; pro toho, kdo jede náhodně v protisměru, ale představuje hrozbu. Jak nám připomněla například nemoc šílených krav, někdy se ukáže, že pravdu měli nekompetentní ohrožení, zatímco rozhodnutí racionálně riskujících, opřená o posudky kompetentních odborníků, zabila tisíce lidí. Nikdo ale nebyl potrestán, riziko bylo legitimní, riskující nemají povinnost zodpovídat se nekompetentním ohroženým.

Bohyně Athéna vyřešila napětí mezi jazykem tradice a jazykem rozumu ustavením tribunálu nestranných soudců, ale jaký tribunál by mohl vyřešit spor mezi ohroženými a riskujícími? Kolik mrtvých a kolik krve stálo racionálně zdůvodněné rozhodnutí vyrábět azbest? Jak utišit hněv ohrožených, který žádá trest nebo pomstu? Jazyk riskujících je vědecký, racionální, jazyk ohrožených má své kořeny v mýtu, předsudcích a zkušenostech historického společenství. Heslem ohrožených je Chceme jistotu, ale žádný specializovaný subsystém nemůže zaručit víc než únosnou míru rizika. Jistota je náboženský a metafyzický pojem, lze ji zaručit pouze v jazyce mýtu, nemůže být legitimním požadavkem v pozdně moderní společnosti, v níž člověk musí přijmout „zdůvodněnou nejistotu“ jako nevyhnutelnou podmínku života. Spor mezi jazykem ohrožených a jazykem riskujících je neřešitelný, můžeme se jen dohodnout na nějakém prahu udržitelnosti.

Řešením sporu by ale nemohlo být rozhodnutí považovat za legitimní jen ty nároky občanů, které jsou vyjádřeny v jazyce rizik, jakoby jazyk hrozeb byl jen nelegitimním pohrobkem „předvědeckých dob“. Často naopak odpovědný a nezávislý soudce musí ve svém výnosu hájit práva mýtu a historické zkušenosti před agresivitou vědeckého poznání. Existovaly jistě racionální vědecké důvody, o které manažeři legitimně opřeli rozhodnutí používat masokostní moučku z mrtvého dobytka jako krmivo pro dobytek; byly ale silné iracionální důvody a mytologické předsudky k odmítnutí takové praktiky – přesvědčení, že udělat z býložravců masožravce a kanibaly je urážkou řádu stvořeného světa. Na Nové Guinei například je mezi příslušníky „lidožroutského“ kmene Fore, kteří pojídají rituálně mozky usmrcených nepřátel, rozšířena nemoc zvaná kuru – druh BSE. Proč ji neinterpretovat jako boží trest za kanibalství? Odmítnutí masokostní moučky z mrtvého dobytka jako krmivo pro dobytek živý z náboženských důvodů by bývalo ochránilo země EU efektivněji než víra ve schopnost expertů vypočítat vědecky únosnou míru rizika. Podobně obrazy smrti v Hirošimě či Černobylu jsou nevědeckým sice, ale efektivním varováním před démonickou hrozbou, skrytou v nukleární energii.

Biologické zemědělství vnímají často spotřebitelé jako záchranu před hrozbami „doby jedové“. Přináší ale i nová rizika, protože plísně, které se mohou vyvinout na krmivu chemicky neošetřeném, produkují milionkrát více látek pro organismus toxických než běžně používané pesticidy, jejichž účinky jsou navíc dobře prostudované. Odpovědně soudit znamená hledat prahy udržitelnosti mezi jazykem rizik a jazykem hrozeb, ne redukovat jeden na druhý.

V pozdně moderní společnosti antagonismus třídní na sebe bere formu antagonismu mezi riskujícími a ohroženými. Dlouhodobé masové protesty kolem výstavby dálnic, biotechnologií, jaderných elektráren nebo skládek toxického odpadu ukazují, že je neméně dramatický, ale na rozdíl od pojmu sociální rovnost je pojem rovná dělba rizik jako cíl demokratické politiky ještě málo legitimní.

Být soudným a odpovědným člověkem v pozdně moderní společnosti znamená, v nejobecnějším smyslu, hájit rovnováhu mezi jazykem hrozeb a jazykem rizik proti nezodpovědnému idiotismu specialistů (od řeckého idio – omezený, vlastní – „být uvězněn ve vlastním světě“). Procesy jako byrokratizace a specializace institucionalizují nezodpovědnost – byrokrat jen jako idiot aplikuje předpisy, specialista jen jako idiot aplikuje svou metodu. V pozdně moderní společnosti veřejný prostor ovládl neoliberální diskurz, který idiotskou lhostejnost manažerů všech specializovaných odvětví k nesouhlasu a protestům 99 % lidí vydává za „spontánní rozhodování svobodných vlastníků a spotřebitelů“, a legitimizuje tak institucionalizovanou nezodpovědnost jako normální stav společnosti.

Rovnováha mezi jazykem hrozeb a jazykem rizik není nikde a nikým předem dána, ustavuje se jen v protestech, v nepředvídatelných vzpourách ohrožených proti idiotismu riskujících expertů. Ale také v často oprávněných protestech riskujících proti idiotismu ohrožených! A dodejme, že hlas ohrožených může získat váhu a rezonanci ve veřejném prostoru jen tehdy, když mu angažované umění dá působivou formu a kritické humanitní disciplíny silné argumenty.