Václav Bělohradský: Příliš střízlivýma očima II. Demokracie v neoimperiálním věku

Všechna zákulisí finanční, politické, vojenské a techno-vědecké moci vyplula na povrch, otevřela se propast mezi realitou demokracie a mainstreamovými představami o ní. Vznešené vyprávění o původu demokratické moci ve společenské smlouvě, jak ho známe třeba z americké Deklarace nezávislosti: Všichni lidé jsou… obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy… k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou…, je dnes stejně groteskně vzdálené realitě jako rytířské romány, kterým se vysmíval v roce 1615 Cervantes nebo stará metafyzická kosmologie, od níž se snažil osvobodit Evropu Galileo Galilei o necelé desetiletí později.

Z masy textů a hesel, které tvořily ve svém celku demokratický diskurz Západu, udělala nová viditelnost všeho metafyzické harampádí. Protesty inspirované starými příběhy demokracie jsou jen patetickým blouzněním, podobně jako zápasy Dona Quijota s větrnými mlýny nebo metafyzické teorie přírody. Co jiného jsou volby, v nichž si bezmocné masy volí „antipolitické hrdiny“, kteří by je měli osvobodit od politiků, ale ti se vzápětí sami stávají politiky a příběh se opakuje? Co jiného než neplodná metafyzika byla hnutí Occupy Wall Street, Indignados nebo vojenské či ekonomické intervence Západu na „obranu lidských práv“ v Kosovu nebo v arabských zemích?

V globální vesnici komunikační hojnosti už není žádná část společnosti schopna přesvědčit většinu o svém nároku reprezentovat legitimně celek. Reprezentativnost se jako rámec legitimní svrchované moci rozpadla nejen v důsledku delegitimizace institucionalizovaných politických aktérů, jako jsou strany, odbory či státy. Druhým důvodem je v postindustriální technopolis nevyhnutelné privilegování epistémé (expertního vědění) před doxa (svobodné mínění). A třetím je redukce demokratických voleb na investice do mediálního trhu a z toho plynoucí korumpující rvačky stran o sponzory.

V prázdnu reprezentace se USA v čele NATO snaží vybudovat globální neoimpérium, do něhož promítají mesianismus, obsažený jak v mýtu Manifest Destiny (světovláda), tak v Monroeově doktríně (právo na nadvládu nad celým americkým kontinentem). Nástroji budování impéria nového typu je závratná akumulace expertního vědění, obrovské investice do mediální výroby konsensu a rozsáhlá kolonizace komunikačních infrastruktur. Reprezentativnost moci by neoimpérium jen oslabila, silná reprezentace celku by byla instancí, schopnou omezit ekonomický růst ve jménu jiných než ekonomických imperativů. Pokus o vybudování neoimpéria USA vnáší do postbipolárního světa nestabilitu, vyvolává strach, a proto i divoké vzpoury jak v jeho centru, tak na perifériích.

Těžká modernost minulých dvou století byla založena na překonávání vzdáleností, dobývání území a surovin, na továrnách a práci mas; tomu odpovídala těžká politika, v níž reprezentace celku byla „vytěžena“ z jednotlivců pomocí masové výchovy, disciplíny a trestání, ale také víry v rozum, který „reprezentanti lidstva“ realizují v dějinách.

V lehké postindustriální modernosti se vzdálenosti vytratily, přebujelá současnost polyká minulost i budoucnost, proces funkční diferenciace a individuace závratně akceleruje. Svoboda „být sám sebou“ nahradila všechny ostatní svobody, jednotlivci vybavení pestrobarevnou digitální subjektivitou se propojují v těkající množství, jehož měnlivé tvary staré celky vždy přesahují. Společnosti, v nichž vyhasla reprezentace celku, vzbuzují masovou identitární paniku, části celku bez účasti na celku čelí zkušenosti ztráty smyslu obřích rozměrů. Jejím nejvýmluvnějším příkladem je monoteismus ekonomického růstu, chráněný mediálním ostnatým drátem před otázkou po jeho smyslu.

V září 2001 napsal Martin Amis v deníku Guardian: Za nedostatkem schopnosti (Američanů) vcítit se do utrpení lidí, žijících daleko od nich, stojí nejrůznější národní vlastnosti... tvrdý patriotismus, vytrvalý nezájem o okolní svět. Tou hlavní… je to, že americké já se uprostřed neustálého zdůrazňování toho, jak má pravdu a jak je dobré, dostává téměř k definici kruhem: Američané jsou dobří a mají pravdu už jen proto, že jsou Američané.

Postihl tak klíčový rys globální neoimperiální moci v dusivé americké verzi: je neempatická, tupá, neschopná porozumět vznikání a zanikání historických světů lidí. Chaos v postbipolárním světě, ohně planoucí v Iráku, Libyi, Sýrii či na Ukrajině jsou výsledkem této antihistorické vůle k neoimperiální moci, maskované jako „boj za lidská práva a šíření demokracie“. Je nesmazatelnou skvrnou na historii disidentů z postkomunistických ze mí, že brutální přeměnu pojmu lidská práva z antiapologetické kritiky mocenských struktur na apologii neoimperiálních struktur USA pomohli legitimizovat.

Neoimperiální oligarchie vyžaduje právo vykonávat globální supervizi zákonů jakéhokoli státu a vést proti němu válku, pokud jeho zákony nejsou kompatibilní se zájmy neoimpéria. V jejích očích taková válka není než „policejní akcí“ na ochranu „vyšší legality“.

Mocenským nástrojem, kterým oligarchie rozšiřuje nepevné hranice svého neoimpéria, je rozhodující převaha v produkci trojího strachu – strachu ze smrti v nukleárních plamenech, ze smrti v dluzích a ze smrti v (dez)informacích. Tu produkci svěřuje třem úzce propojeným obslužným elitám.

První obslužná elita je vojensko-průmyslovo-administrativní komplex, který byl jádrem bipolárního světa. V jeho rámci se rozvíjí technicky, normalizuje eticky a legitimizuje politicky „příprava nemyslitelného“ – nukleární války proti „nepřátelům impéria“. Západní institucionalizovaná věda a technika patří jako celek do tohoto komplexu.

Logiku bipolárního světa zachycoval výmluvný akronym MAD (Mutually Assured Destruction): válka mezi dvěma vojensko-ideologickými bloky byla nemožná, protože nepřipouštěla vítěze, obě strany měly dost sil ke vzájemnému zničení. V základu bipolárního světa byla etika odpovědnosti: neúnosné důsledky nukleární války relativizovaly boj mezi ideologiemi, rozdíl mezi komunismem a kapitalismem nebyl dostatečným důvodem k nukleárnímu holokaustu.

V základu postbipolárního světa je naopak etika nezodpovědnosti. Za fanatické podpory pravicových intelektuálů z postkomunistických zemí převážila koncem devadesátých let doktrína, podle níž USA – díky politice Ronalda Reagana – prolomily logiku MAD: dosáhly tak veliké převahy ve zbrojení, že by v nukleární válce zvítězily za přijatelných ztrát. Gorbačov to pochopil a studenou válku vzdal.

Tento neetický mýtus o vítězství ve studené válce legitimizuje nárok USA na impérium – moc svrchovanou, zatímco všechny ostatní státy mají právo jen na potestas – moc spravovat své lokální záležitosti. V konfliktu o rozhodující vliv na Ukrajině prohlásil prezident Obama, že Rusko je „jen regionální mocnost“ a má povinnost se s tím smířit. Implicitně je v té větě také toto sdělení: nukleární válku proti pouhé potestas je možné vyhrát.

Druhou obslužnou elitu nazvěme kmotři finančních toků. Ti mohou jejich rychlým taktickým přesměrováním vyvolat kdekoli inflaci, dluhy, závislosti, a podlomit tak svrchovanost jakéhokoli státu. Své základny mají ve Světové bance, Evropské bance, Mezinárodním měnovém fondu, WTO a nadnárodních korporacích. Například na Argentinu se za americké podpory jako supi snesly hedge fondy (málo regulované rizikové investice) a uklovávají ji k bankrotu, v boji o vliv na Ukrajině se navzájem dusí Rusko a EU; a pod heslem boje proti dluhové krizi kmotři finančních toků vysávají reálnou ekonomiku jižních zemí EU a rozbíjejí jejich sociální struktury.

Třetí obslužnou elitou oligarchie budující neoimpérium jsou bossové neoreality. Jako neorealitu označuji „realitu“, která vzniká řízeným „samovzněcováním médií“, jak říkal Václav Havel. Tím výrazem můžeme označit strategické odtrhávání zpráv od informací, aktu sdělování od „mít co říci“, tedy od události či kontextu, které jsou obsahem informace.

Zpráva je dočasná „přidaná hodnota“ určitých informací, jakási jejich poziční renta v mediálním poli, většinou krátkodobá. Kdo přišel první s nějakou zprávou, vítězí v konkurenčním boji médií, ale životnost informací s jejich hodnotou „jako zpráv“ nesplývá. Informace zůstávají relevantní pro jednání určitých skupin lidí samozřejmě i potom, kdy „jako zprávy“ už nikoho nezajímají. Strategickým privilegováním zpráv na úkor informací může být kdekoli vyvolána masová panika či naopak masová lhostejnost.

Je charakteristické pro fungování médií, že mezi užitkem informace (relevance v řešení problémů) a hodnotou zprávy (být první v mediálním poli) je nesoulad – důležité informace se často nestanou zprávou. Neorealita je zkonstruována z totální nadvlády zpráv nad informacemi.

Globalizace způsobila, že reprezentace starých celků vyklidily scénu, masové politické vášně, které kdysi vzbuzovaly, vychladly.

Postreprezentativní demokracie expertního vědění, komunikační hojnosti a jednotlivců-krtků budujících si doupata jako v Kafkově slavné povídce ale není jen rezignací na vztah k celku. Je také epifanií sounáležitosti s celky jinými, než byl třeba lid, paradigmatický příklad starého celku. V západní politické filosofii se lid vyskytuje jen jako energie, ne jako struktura. Chci říci, že lid má viditelnost a substanci jen jako protestující dav, valící se ulicemi za pokřiku My jsme lid!; ve stavu institucionalizovaném existuje pouze jako záruka svrchované moci reprezentantů, kteří ji mohou legitimně vykonávat, jenom pokud zastupují lid „nepřítomný na scéně“.

V postreprezentativní demokratické společnosti jednotlivci neusilují o to stát se celkem tím, že delegují moc svým reprezentantům. Jednotlivci žijí v síti kosmopolitních abstraktních vztahů, odpoutáni od teritorií, která ohraničovala svrchovanou moc reprezentantů starých celků. Jsou schopni měnit rychle své kompetence, efektivně komunikovat, a vytvářet tak nové celky, jejichž akceschopnost už není podmíněna delegováním moci jako v případě stran nebo odborů. Cílem těchto kritických množství není reprezentativní stát, odvozující svou svrchovanost z vůle lidu; cílem je řešit „tekutými“ kolektivními akcemi problematické situace, nastolené kapitálem. Jednotlivci propojení v síti abstraktních vztahů mají celky typu lid vždy už za zády, nesměřují k nim, ale odpoutávají se od nich.

V proslulém Fragmentu o strojích Marx uvažuje o „general intellect“, vtěleném do „fixního kapitálu“ – strojů. Rychlý vývoj vědění ukazuje, do jaké míry se obecné lidské schopnosti rozvíjející se v sociálních procesech univerzálního lidského společenství samy staly produktivní silou. Podmínky životního procesu společnosti jako takové se ocitly pod kontrolou general intellect a přizpůsobily se mu; produktivní síly se formují nejen jako vědění, ale jako bezprostřední orgány reálného životního procesu – píše Marx.

Stroje znehodnocují ve svém rychlém vývoji konkrétní práci, ale zhodnocují práci abstraktní, pracovní sílu v obecně lidském smyslu, do níž patří i schopnost komunikovat, využívat informace, učit se, socializovat se navzájem, nechat se inspirovat druhými. A také nechat se vést vášněmi a utopiemi.

Produktivní člověk je v postindustriálním neoimpériu produktem general intellect – čas věnovaný placené konkrétní práci je nepatrnou částí sociálního času, který je nutný k formování produktivního člověka, abstraktní lidské pracovní síly. Sociální čas nelze vepsat do ekonomična jako zboží, rozvíjí se jen uvnitř životních procesů, jako je učení se, symbolická komunikace, citové vztahy mezi lidmi, objev smyslu v jednání vlastním i těch druhých. Pokus neoimperiální oligarchie vepsat sociální čas do času ekonomického vyvolává rozhodující antagonismus naší doby.

Gregory Bateson rozlišil mezi naučením se nějaké dovednosti v procesu pokus-neúspěch-další pokus a učením se učení, deutero-learning to nazval. Označuje tak porozumění situaci, v níž se člověku nabízejí alternativy, mezi kterými se učí volit tu správnou. Globalizovaná společnost jednotlivců je společností, v níž učení se učení převládá, jednotlivci se propojují v tekutá kooperující množství, schopná porozumět důvodům, proč jsou určité informace relevantní pro řešení problematických situací. Jedná se o čtyři základní kontexty, do nichž informace patří.

Zaprvé napětí mezi informací zprostředkovanou symboly a informací zprostředkovanou geny, mezi logos a bios; klíčem ke kontextu je otázka, proč je naše kultura nepřátelská vůči přírodě. Zadruhé spor o kontrolu nad lidským genomem; klíčem ke kontextu je tu otázka, zda je eticky přijatelné a biologicky udržitelné, aby general intellect měnil subjektivitu jednotlivců zásahem do genetické výbavy lidstva v režimu soukromých patentů. Zatřetí boj o kontrolu nad globálními komunikačními infrastrukturami, umožňujícími porozumění vlastní historičnosti, které vždy závisí na hloubce, pluralitě a svobodě komunikace; klíčem ke kontextu je tu otázka, jak uhájit veřejný prostor, který je podmínkou kolektivní racionality, před kolonizací nadnárodními korporacemi. Začtvrté péče o přirozené zdroje sociálního kapitálu, jako je důvěra, solidarita, komunitární ctnosti; klíčem ke kontextu je tu otázka, jak uchránit sociální procesy generující sociální kapitál před jeho redukcí na tržní strategie.

Tím rozhodujícím antagonismem v současné fázi růstu impéria je spor mezi těmi, kdo kladou otázku smyslu ekonomického růstu, a těmi, kdo se ji snaží potlačit tím, že general intellect, symbolickou komunikaci a sociální solidaritu, podřizují automatismům ekonomického růstu. Otázku smyslu lze rozvinout jen v kontextu sociálním, ne ekonomickém.

Tento antagonismus nelze popsat jako třídní boj; odpor neoimperiání moci mohou klást jen tekutá kritická množství, která se formují vně politických institucí v centru i na perifériích neoimpéria (subpolitics Ulricha Becka) a usilují o změnu podmínek života bez institucionalizované politické reprezentace. Institucionalizovaná politika je ve svém celku funkční součástí neoimpéria, a není proto schopna klást mu odpor. I když nové formy komunitarismu, lokalismu a antipolitiky jsou většinou konzervativní nebo i otevřeně reakční, patří do kontextu anarchistického osvobozování se společnosti od starých celků.

Pirátské (ne)strany a squaterské aktivity se vepisují do mezer mezi sociálním a ekonomickým časem, a jsou proto klíčovými aktéry toho antagonismu. Svým aktivismem osvobozují general intellect z ekonomických kategorií, v nichž je uvězněn. Síť nelze snadno podřídit soukromému vlastnictví (autorskému právu) a zpoplatnit, město nelze redukovat na vztahy mezi soukromými vlastníky…

V Továrně na absolutno si Karel Čapek představuje perfektní karburátor, který „dokonalým rozkládáním hmoty“ uvolňuje jako vedlejší produkt „čisté, nevázané absolutno“. To bylo nakažlivé, dělalo z lidí blouznivce, zaměstnanci bank „přišli s návrhem na dobrovolnou chudobu… rozdávali peníze všem… dokonce v hlavní dvoraně spalovali balíky bankovek na hranici“. Perfektní karburátor přinášel zisk, byl výkonným strojem v systému, ale vnášel také osvobozující anarchii do jeho priorit.

Globalizovaný kapitál se může efektivně zhodnotit jen tím, že bude vstřebávat general intellect, globalizovanou abstraktní pracovní sílu, která se v postindustriální společnosti stále více podobá Čapkově „čistému duchu“. Je příliš tvořivá, tekutá, anarchistická, antiekonomická, než aby ji nějaká politická instituce dokázala reprezentovat, přesto je schopná měnit celek společnosti.