Václav Bělohradský: Příliš střízlivýma očima!

Milan Kundera označuje výrazem antilyrická konverze objev „životní prózy pod pozlátky veršů a mýtů“, otřes, který v nás vyvolá prozaická podstata vztahů mezi lidmi, když se na nás náhle posměšně zašklebí trhlinami ve „ctihodných názorech“. V Komunistickém manifestu je průmyslová modernost pojata jako antilyrická konverze mas: „Kde se buržoazie zmocnila panství, tam… utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou hrůzu náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality… vše posvátné se znesvěcuje a lidé jsou posléze donuceni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivýma očima (mit nüchternen Augen).“

Když se lidé podívali „střízlivýma očima“ na nebesa, náboženství se jim jevilo jako „sebeuvědomění a sebedůvěra člověka, který se ještě nenašel, nebo se sám sobě ztratil“. „Náboženství je iluzorní štěstí lidu,“ které je třeba zrušit, abychom mohli „žádat jeho skutečné štěstí“ – napsal Marx. Střízlivé oči jsou revoluční síla, nic vznešeného před nimi neobstojí, nadpřirozená moc bohů se stala pouhou bajkou, vhodnou jen pro dětský věk lidstva. Strážci starých příběhů a bájí před střízlivým pohledem nové doby varovali, přivede k nám i nevítaného hosta, kterého je obtížné vyhnat – nihilismus. Když lidé příliš střízlivýma očima vše prohlédnou, kvůli čemu budou žít?

Marx se ale mýlil, střízlivý pohled byl zkrocen, přišel nový lyrický věk lidstva – věk nacionalismu. Národní báje ohřály „ledovou vodu sobecké vypočítavosti“ na pokojovou teplotu, v novém „náboženském vytržení a rytířském nadšení“ masy kladly oběti na „oltáře vlastí“. Nacionalistickým vytržením se nepodařilo, pravda, zaslepit všechny oči: „Lidé šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků-císařů, králů, prezidentů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání…“ – napsal Jaroslav Hašek.

I já tu chci uvažovat o „střízlivých očích“, kterými jsme donuceni „dívat se na své životní postavení a vzájemné vztahy“. Mám na mysli střízlivý pohled, který se zrodil v prostoru totální kontiguity, prostupnosti a nadbytku informací, typickém pro digitální věk. Nazvu ten prostor globální vesnice uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech. Právě tady probíhá nová radikální antilyrická konverze mas.

Marshall McLuhan označil výrazem globální vesnice prostor, který vytvořila televize zrušením hranic a vzdáleností, pohlcením paleoindustriálního prostoru páry, tisku, individualismu a nákladné mobility. Historické světy se v něm pomíchaly, politická, sociální, ekonomická, kulturní a posléze i kosmická hlediska se propojila, zrodilo se nové „vědomí společné odpovědnosti“ za svět. Jeho nejviditelnějším příznakem byl masový odpor mládeže elektronického věku k válce ve Vietnamu, angažovaná empatie s trpícími sousedy v globální televizní vesnici, masový soucit a pohnutí, jehož symbolem je třeba píseň Imagine Johna Lennona: Imagine there's no countries… Nothing to kill or die for.

„Růst globální vesnice vytváří podmínky pro více diskontinuity, různosti a nesouhlasu mezi lidmi“ – napsal Marshall McLuhan. O globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech to platí v radikálnějším smyslu: Informační technologie a rychlá expanze kyberprostoru proměnily veřejný prostor v jedno všezahrnující universum, v němž podstatné jméno space (prostor) už nepřipouští slovesnou formu to space – dělat mezery, oddělovat.

Deník Guardian dostal Pulitzerovu cenu za odhalení současné formy koloniální moci: hrozí, že prostor svobodně vymezený aktéry komunikace přestane existovat, že všechna komunikace se bude dít pod totálním dohledem USA. Lidé jako Julian Assange či Edward Snowden a tisíce anonymních eticky inspirovaných hackerů vhazují do kyberprostoru i tištěných médií nejen uniklé důkazy o rozsahu koloniální moci USA nad kyberprostorem, ale i doklady o reálném fungování politiky: utajené smlouvy, policejní odposlechy, zákulisní dohody mezi ekonomickou a politickou mocí. V tomto „ledovém proudu“ uniklých důvěrných sdělení „se utopily“ všechny hodnoty a vize, mocenské hry jsou obnaženy „a lidé jsou donuceni“ dívati se na to, čemu říkají demokracie, střízlivým pohledem.

Každý si může snadno dosadit uniklá důvěrná sdělení, která na síti objevil, připomenu jen několik příkladů vybraných z tisku: odposlechy manažerů Big Pharma o tom, jak vymyšlenými vedlejšími účinky manipulovat pacienty, aby místo generického (levného) léku kupovali lék značkový (drahý), ačkoli oba jsou stejně účinné; hovory manažerů oceláren o tom, jak zatajit karcinogenní účinky emisí; informace o mystifikujících strategiích bank z doby finanční krize; doložená tvrzení novináře Seymoura Hershe o tom, že užití chemických zbraní v Sýrii byl pokus rebelů vtáhnout letecké síly USA do války proti Assadovi; a třeba utajenou nahrávku z jednání členů okresního výkonného výboru ČSSD Břeclav, kterou má Právo k dispozici, v níž se říká „tak to rozepíšu na čtyři akce, vole, a je to bez výběrovky, ne?“.

Záplava uniklých důvěrných sdělení vyvolává masovou antilyrickou konverzi, není kam se skrýt před objevem politické prózy pod „pozlátky veršů“, není úniku před poznáním, že vše je jinak, než se píše v komentářích velkých deníků. Dopad té záplavy na liberální demokraty lze srovnat jen s dopadem projevu Nikity Chruščova v roce 1956, v němž odhalil stalinismus jako režim „zvůle“, na komunisty. J. P. Sartre napsal, že tehdy se každý komunista musel rozhodnout, zda chtít zpět život obětovaný velké kauze, nebo ho ztratit navždy. Podobně se dnes každý liberální demokrat musí rozhodnout pro svědomí nebo pro apologii moci.

Myslím, že tato nová antilyrická konverze mas má čtyři důsledky v politické kultuře demokratických společností.

Prvním je hyperrealistický pohled na svět. Vidíme jen „holou realitu“ moci, jen její odvrácenou stranu, všechny „hodnoty a jiné bajky“ jsou jen romantickým nátěrem politiky, který v globální vesnici uniklých sdělení o všem a o všech rychle odprýskává.

Nazvěme politické každé jednání, které usiluje o „zarámování“ cílů jednotlivců a skupin do nějaké „legitimní“ reprezentace celku společnosti, kterou dosažením těch cílů nějak ovlivníme. Řekněme, zaprvé, že racionalita našeho jednání nezávisí jen na efektivitě a přiměřenosti použitých prostředků, ale také na kvalitě a legitimnosti naší představy o celku, do kterého se dosahováním svých cílů chceme integrovat. A dodejme, zadruhé, že politika je spor ve veřejném prostoru o reprezentaci, jež bude obíhat ve společnosti jako legitimní představa o celku, kterou lidé budou považovat za „vyšší“ rámec svých soukromých cílů.

Reprezentace celku je vždy fikcí, která byla vytvořena politickým diskurzem, v jehož centru je vždy nějaký (strhující, varující, objevný, kýčový) narativ. Ke každému politickému jednání patří proto sféra reality – naše zájmy a soukromé cíle – a sféra fikce vytvořená úspěšným politickým diskurzem, účinnou rétorikou, která tu realitu „do větší či menší míry“ zakrývá. Ve volbách například jde o křesla v parlamentu, strany ale tuto realitu překrývají volebními hesly o hodnotách a naší společné vlasti. Jak dalece fikce překrývá realitu a z čeho je udělána? To jsou praktické otázky politických diskurzů.

Fikce ale – a to je podstatné – není lží nebo iluzí. Je to způsob, jakým do společnosti vniká to, co není, ale má být – co není, ale chce platit univerzálně jako legitimní rámec jednání jednotlivců, jako legitimní a závazná reprezentace celku společnosti.

Všechny hodnoty jsou udělané z převyprávěné historie daného společenství, jsou zakódovány v činech postav, které figurují v politických narativech: v jejich předsudcích ale i v jejich boji s nimi, v kolektivních stavech mysli ale i v kritické reflexi těch stavů, více či méně odvážné; hodnoty jsou rétorické figury politických diskurzů.

Každá reprezentace celku ustavuje fikční svět, do kterého vtahujeme druhé lidi, abychom si zajistili jejich souhlas, jejich účast na našich plánech či jejich obdiv. Účast v takovém fikčním světě zavazuje každého člověka k boji za realizaci „vyšších“ cílů, než jsou cíle jen soukromé.

Fikce ustavují „fikční světy“, ale fikční světy nejsou fiktivní světy. Jsou to velké historické konfigurace toho, co má být, co platí jako hodnota a řídí se logikou povinnosti, absolutního nároku – deontologií; nedají se odvodit z pouhého popisu toho, co je – z ontologie. Hodnoty odlišuje od pouhých cílů to, že jsou vyvozeny z legitimní reprezentace celku, „jímž jsou všichni jednající lidé“.

Křesťanství, socialismus, fašismus, demokracie, rasová, etnická či ideologická solidarita a také univerzální etika jsou staré fikční světy, v jejichž rozvalinách žijeme. Deontologický imperativ odvozený z nějakého fikčního světa, příkaz angažovat se za uskutečnění toho, „co má být, co platí“, se někdy stává silou, která beznadějně rozvrací svět, jaký je; vznikají tak „revoluční“ fikční světy utopické a tyranské současně, jejich imperativnost je neslučitelná s historickými lidskými světy. Ano, některé fikční světy osvobozují, jiné zotročují.

Výrazem „svědomí“ označme historické, psychologické a sociální pouto mezi reálným světem jednotlivců a fikcí celku, „vnitřní“ hlas, který nás „nutí“ respektovat nároky fikčního světa. Konflikt mezi realitou a fikcí celku se ve svědomí projevuje jako spor mezi etikou a oportunismem, mezi ontologií a deontologií, mezi tím, co není, ale platí na jedné straně, a pokušením respektovat jen vlastní „reálné“ cíle na straně druhé. Hlas svědomí nás povolává k oběti, k nastolení toho, co má být, co je absolutně platné, na úkor našeho vlastního prospěchu.

V roce 1968, v epochálním roce Československa, v němž národ byl sjednocen v pokusu o ustavení fikčního světa zvaného „socialismus s lidskou tváří“, považoval Karel Kosík obnovu svědomí, hlasu, který nás zavazuje k realizaci univerzálně platných cílů, za klíč k obnovení politiky ve století techniky: „Rozum bez svědomí se stává utilitárním a technickým rozumem výpočtu, propočtu, kalkulace, a na něm založená civilizace je vyprázdněnou civilizací bez rozumu, v níž je člověk podřízen věcem… Svědomí odtržené od rozumu klesá na bezmocný hlas nitra nebo ješitnost dobrých úmyslů.“

Globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech je toxickým prostředím, v němž žádný fikční svět nelze ustavit – „neexistuje společnost, jen jednotlivci“, jak řekla Margaret Thatcherová, jednotlivci, kteří se snaží ve svém soukromém světě vyřešit problémy, které jsou způsobeny deficitem reprezentace celku společnosti. To, co nazýváme společnost, existuje jen jako fikční svět, v němž jsme si našli své místo, jehož zákony respektujeme a k jehož nárokům nás povolává hlas svědomí. Rozum není jen nástroj kalkulující nejvýhodnější prostředky k dosažení našich cílů; je také nástrojem účinné reprezentace celku, do něhož se realizací našich cílů integrujeme, konstrukce fikčního světa, v němž naše cíle nejen jsou, ale i platí jako hodnota, jako příspěvek k růstu společnosti.

V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech se ustavuje hyperrealistický pohled na vztahy mezi lidmi, na volby, na vzdělávací instituce, na banky či tržní ekonomiku. Všechny fikce jsou prohlédnuty a my jsme nuceni vidět „holou realitu moci“.

Uniklá důvěrná sdělení mají na nás stejně demystifikační dopad jako diskurzy politologů, kteří naivnímu publiku odhalují ve veřejných debatách, jak funguje demokracie „reálně“, tedy pod nánosem fikcí, kterými je pro nás neodborníky překryta. Tak například uniklý rozhovor, v němž poradkyně ministerstva zahraničí USA shrnuje svou představu o politice vůči Rusku na Ukrajině, má i svou odbornou verzi: pokusem zredukovat Rusko na regional power USA realizují svou unilaterální vizi mezinárodní politiky, podřizují EU NATO, podporují svůj zbrojní průmysl a novou energetickou politiku postavenou na vývozu břidlicového plynu. Obrovské množství uniklých důvěrných sdělení na WikiLeaks rozptyluje mlhu právních a ideologických fikcí v mezinárodních vztazích a nutí nás vidět současnou mezinárodní politiku v jejím „reálném fungování“ jako „obnažené“ (žádnou fikcí nepřikryté) boje o globální imperiální moc.

Tohoto hyperrealistického pohledu na svět se v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech nelze vzdát „bez odporu svědomí“, nelze se ho zbavit tím, že se necháme oslepit nějakou „pravdoláskařskou“ iluzí. Důsledkem je antipolitický individualismus, množství jednotlivců, které se nemohou stát „demos“, protože každá reprezentace celku je utopena v dravém proudu „uniklých sdělení“.

Za druhé, uniklá důvěrná sdělení z nás dělají svědky toho, co sociolog Erving Goffman nazval ve studii On Face-Work z roku 1955 „ztráta tváře“. Tváří míní „představu o sobě, kterou druzí lidé berou jako východisko interakce s námi“; naše tvář je naše veřejně uznaná identita, které druzí důvěřují, dávají nám na ni kredit. Pavel Vilikovský tomu říká „úžitkový povrch… to, čo člověk zo seba predvádzá navonok, čo sa mu vo styku s inými osvedčilo“. Ztráta tváře je dramatická existenciální krize, kterou je nutné rychle řešit, proto ve všech lidských společnostech existují rituály k obnově ztracené tváře.

Být svědkem něčeho v sobě vždy obsahuje apel na svědomí – nelze zatajit, čeho jsem byl svědkem bez odporu svědomí. Známá formule Non possumus, kterou katolická církev zdůvodňuje neposlušnost vůči státu, je odvozena z odpovědi apoštolů Petra a Jana radě rabínů, která „povolavše jich, přikázala jim, aby… neučili ve jménu Ježíšovu. … Petr a Jan odpovídajíce, řekli jim… nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“ (Skutky apoštolů, 4, 20). Toto „nemůžeme nemluviti“ je etika svědectví. Díky WikiLeaks jsme svědky ztráty tváře politiky „lidských práv“ například v Afganistánu či Iráku, ale i na Ukrajině. Jaké Non possumus pro nás svědky platí v tomto případě?

Nevypnutý mikrofon z nás často dělá masu svědků arogance politiků, uniklá důvěrná sdělení škrtají tvář, kterou politik ukazuje na veřejnosti. V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech jsme odsouzeni být neustále svědky ztráty tváře stran, korporací či států, i většiny veřejných institucí. Jak změní společnost masová zkušenost rostoucího rozporu mezi tváří moci a realitou moci, jehož jsme svědky? Bude politickou kulturou globalizace globální nedůvěra v instituce, k jejich „zveřejněné tváři“?

Třetím důsledkem života v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech jsou „rozhořčené zástupy“. Stéphane Hessel, spolubojovník generála De Gaulla, vyzval ve spise nazvaném Indignez vous! Evropany, aby se rozhořčili, a jeho výzva měla výjimečný ohlas, milióny Indignados obsadily náměstí evropských měst a slavily v nich „karnevaly uražené důstojnosti“. Internetová stránka Público nepřetržitě informuje o „las marchas de la dignitad“, kterých se účastní statisíce občanů.

Hlavní příčinu krize viděl Hessel ve snaze „finančních oligarchií zbavit se veškeré kontroly ze strany demokratických vlád“ a přenést na občany a státy důsledky své nezodpovědnosti: „Setkáváme se s opovážlivým tvrzením, že stát již dále nemůže náklady na opatření ve prospěch občanů zajišťovat… je to tím, že moc peněz… která má vlastní přisluhovače i v těch nejvyšších státních patrech, ještě nikdy nebyla tak dalekosáhlá, nestoudná a sobecká. …vyzýváme mladé generace… Rozhořčete se! … společnost (nesmí) podlehnout současné mezinárodní diktatuře finančních trhů, která ohrožuje mír a demokracii.“

Protesty rozhořčených zástupů nazvěme auratické, interpretují politiku škrtů veřejných rozpočtů jako útok na auru člověka, na jedinečnost každé lidské bytosti. Jsou to protesty antipolitické, politické strany je nemohou přeměnit na politický program. Snad jen nějaká budoucí „revoluce hlav a srdcí“. Ale lze ji přivolat po konci dějin?

Hesselovo rozhořčení nad „mezinárodní diktaturou finančních trhů“ delegitimizuje politický systém jako celek, těžit z něj proto dokáží jen populistické identitární strany tekutého hněvu. Auratické protesty musejí projít antilyrickou konverzí, aby se z antipolitických staly politickými.

V závěru dokumentu Capitalism: A Love Story Michael Moore symbolicky omotává budovy newyorských bank žlutou páskou s nápisem Crime scene! Do not cross!. Ano, čtvrtým důsledkem života v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech je vznik demokracie obžaloby. Vyznačuje ji dramatické krátké spojení mezi pólem legitimnosti a pólem legality ve všech sférách společnosti. Rozdíl mezi tím, co je legitimní, a tím, co je jen legální, má v západní civilizaci formu prázdného nároku: chceme, aby ten rozdíl existoval, i když neumíme říci, v čem by měl spočívat. Struktur, v nichž by to, co je legální, bylo i legitimní a naopak, se bojíme jako struktur totalitních.

Pro potřebu naší úvahy definujme legitimnost jako odpor, který naše životní praxe klade neosobnímu hledisku byrokrata aplikujícího legalitu. V globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech se hranice mezi legalitou a legitimností znejasnila, legalita není nikdy dostatečně legitimní a naopak; mezi legitimností a legalitou není mezera nutná k ustavení „legitimní legality“, vše je žalovatelné z nějakého hlediska.

Legitimnost zákonů závisí stále více na expertním vědění, věda ale nefunguje v režimu pravdy, ale v režimu soukromých výzkumů, kontrolovaném korporacemi. Legitimnost a legalita, dva konstitutivní póly západní civilizace, se ve veřejném prostoru nesmiřují, jen prolínají.

Obžaloba všeho a všech jako vládnoucí žánr současného mediálního prostoru a kolektivní „stav mysli“, jako rozhodující forma veřejného užívání rozumu, je reakcí na stále hrozivější příznaky rozvodu demokracie s globálním kapitalismem. Prvním z nich je prudké oslabení legitimnosti národních států, které globální oligarchie zredukovaly na nástroje k socializaci svých nákladů a privatizaci svých zisků. Druhým je redukce volebních kampaní na marketing, neschopný generovat legitimní reprezentaci celku společnosti. Třetím je rychlé znehodnocování lidské práce v podmínkách globalizované ekonomiky, které je neslučitelné s kulturní a politickou definicí práce jako „povolání“ a předpokladu integrace jednotlivců do společnosti rovných a svobodných občanů.

Dodejme ale, že demokracie permanentní obžaloby má i odvrácenou stranu. Tou je masová megalomanie v posuzování světa kolem nás, vyvolaná tím, co se nazývá infobesity (viz infobesity.com), globální nadprodukcí informací a masovým „přejídáním se“ jimi. Odtrženy od poptávky v žitém prostoru jsou informace toxické jako nějaká junk food mysli, paralyzující naši schopnost interpretace a porozumění.

Život v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech z nás udělal hyperrealisty, kteří se dívají na své životní postavení „příliš střízlivýma očima“, žádná iluze o politice, žádná pravdoláskařská bajka před nimi neobstojí. Přišel čas antipolitických hrdinů, kteří nás osvobodí od demokracie jako od předsudku, ve věku bio-techno-ekonomické globalizace neudržitelného?

Od samého počátku reprezentativní demokracie v sobě obsahuje rozpor, který formulujme takto: svrchovaný lid, který v parlamentu tvoří zákony, a lid, který musí být těch zákonů poslušen, nejsou tím samým politickým subjektem. Svrchovaný lid je celek, který se zjevuje jako „obecná vůle“ jen skrze své reprezentanty. Reprezentativní funkce, kterou připisujeme nějakému shromáždění či skupině občanů, je vždy fikce, která díky své poetice spojuje v jeden politický subjekt jak reprezentanty svrchovaného lidu, tak i lid poslušný svrchované moci.

V podmínkách informační obezity není žádná poetika dost „strhující“ k tomu, aby ustavila mezi reprezentujícím shromážděním a reprezentovaným lidem mezeru, nutnou k tomu, aby reprezentant mohl vykonávat magisterium repraesentationis – legitimizovat svou roli reprezentanta odkazem na výhody toho, že lid je reprezentován jako jeden celek a že může jako takový jednat. Reprezentovaní v globální vesnici uniklých sdělení o všem a o všech nikdy neumlkají, neustále se hlásí o slovo, a ruší tak inscenaci své reprezentace.

Úpadek politiky, pojímané jako boj o reprezentaci lidu, je v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech nezvratný. Je možná nějaká postreprezentativní demokracie?