Václav Bělohradský: Postsekulární společnost I

Před nebeskou branou stojí Marx, svatý Petr se podívá do lejster a povídá: „Marx Karl – jsi na seznamu osob k věčnému zatracení, ale Šéf tě chce vidět, máš tady mezi svatými hodně přímluvců.“ A tak se Marx ocitne před Hospodinem.

„Co ty jsi to vlastně tvrdil,“ ptá se Pánbůh, „že se na tebe moji místodržící na zemi tak rozhněvali?“

„Tvrdil jsem,“ říká Marx, „že všechno bohatství vzniká z lidské práce a že plody té práce jsou lidem ukradeny, a aby se s tím smířili, tak jim kněží nalhávají, že prý jim to vynahradíš na věčnosti; spravedlnost, říkal jsem, se nedá věčně odkládat, musí být nastolena teď a tady, a to mečem, tedy revolucí proletariátu.“

„Že se spravedlnost nemá věčně odkládat, to já jsem řekl taky,“ povídá Pánbůh, „bez ní by stát byl jen peleš lotrovská, jak napsal jeden svatý z Hippony už dávno. A co ještě jsi tvrdil?“

„Že je třeba zrušit soukromé vlastnictví, protože každý výtvor člověka je zhodnocení toho, co je v něm lidské, a proto o ničem člověk nemůže říci Je to jen moje. Co je dílo lidské přirozenosti musí patřit všem.“

„To souhlasím, to vyplývá z toho,“ zamyslel se Pánbůh, „že jsem stvořil člověka k obrazu svému, a proto nesmí být zneužíván k budování obrazu někoho jiného, i když bohatého!“

„Tak to mě přece nemůžeš zatratit za mé teorie, to bys byl v rozporu sám se sebou, a to prý být nemůžeš, tvrdí teologové!“ povídá Marx.

„No, v jedné věci jsi se přece jen zatvrzele mýlil,“ odpoví Pánbůh. „Říkal jsi, že nejsem, a zatím – hele! Nějak tě proto potrestat musím.“

„Za pouhý omyl, i když zatvrzele hájený, mě ale nemůžeš zatratit navždy!“ brání se Marx.

„To je pravda, tak tady můžeš zůstat, ale musíš si to odsloužit. Lidé mně pořád volají, ale já nemohu být všude a vždy, budeš tady proto sedět a těm, co volají, budeš říkat Bůh není – a to bude tvůj trest.“ A někam odejde.

Když se vrátí, slyší Marxe, jak někomu říká šeptem: „Bůh tady teď není, ale brzo se vrátí.“

„Tak pozor, to jsme si nedomluvili,“ rozzlobí se Pánbůh, „Bůh není jim musíš říkat.“

„Šéfe,“ mumlá Marx, „jinak to nešlo, kdybych jim řekl, že nejsi, báli by se vyhlásit generální stávku.“

Voltairovi se připisuje utilitaristický výrok: „Já v Boha nevěřím, ale chci, aby v něj věřil můj krejčí, alespoň mě neokrade.“ Náboženství je užitečné, lidé věří v boží pomoc či spravedlivý trest, určité hodnoty považují za absolutní – a to je výhodné pro udržení nebo zničení pořádku. „Bezmoc vůči lidem, ne vůči přírodě plodí nejzoufalejší roztrpčení,“ napsal Nietzsche. Náboženství tišilo to roztrpčení, jednalo s mocnými jako s nepřáteli, vysmívalo se jim, že spíše velbloudi než oni se dostanou do království nebeského. Bezmocní vzdorovali mocným, i když na vítězství naději neměli. „Bůh nemůže dopustit!“ říkali třeba.

I papež Benedikt XVI hájí toto utilitaristické pojetí křesťanství. Varoval například nedávno před ničivými důsledky zmizení Boha z dějinného horizontu lidstva. A jeho vikář, kardinál Ruini, ty důsledky vyjmenoval: Především by to vyvolalo v lidech pocit, že jsou v kosmu sami, bez směru a cíle. To by zatížilo jejich duši, začali by vnímat svůj život jako neužitečný a beze smyslu. Ale i společnost a kultura by ztratily svůj rozhodující orientační bod. Když Bůh není, člověk je jen částkou přírody, manipulovatelnou jako všechno ostatní. Ztratil by se tak nejvyšší princip života společnosti, idea, že člověk je vždy cílem, nikdy prostředkem, jak říkal Kant.

Církev se specializuje v uspokojování potřeby orientačních bodů a smyslu a vyžaduje za to „celospolečenské uznání své autority“. Z velkých ideologií 20. století žádnou už nelze uhájit, zbylo po nich jen velké prázdno, ale potřeba orientačních bodů a smyslu přežila. A náboženství se nabízí jako pramen hodnot a vizí, který – na rozdíl od ideologií – nevyschl.

Uspokojování poptávky po orientačních bodech a smyslu je účinnou legitimizací církevních náboženství ve společnosti zbožních vztahů, ale není bez důsledků: náboženství se samo podřizuje zákonům nabídky a poptávky, výroby a spotřeby, stává se zbožím, oběh obrazů a textů, které církve produkují, se tomu přizpůsobuje. Vše, co se podřizuje zákonu nabídky a poptávky, se radikálně sekularizuje. Slavoj Žižek někde vypráví, jak velice se rozzlobili místní funkcionáři na jakéhosi kněze, když v jedné z bývalých jugoslávských republik popřel pravost zjevení Panny Marie, obvinili ho z poškozování turismu a nedostatku vlastenectví. Zákon nabídky a poptávky nepřipouští výjimky.

Náboženství není potřebou o nic méně racionální než potřeby vnucené lidem nabídkovým aparátem nadnárodních firem, logováním, které dělá ze zboží základ individuální a kolektivní identity. Karl Schmitt napsal: Jsou lidé, kteří mají náboženské potřeby, proč ne, jde jen o to je odpovídajícím způsobem uspokojit. Náboženství není o nic méně racionální než různé módní výstřelky, které se také uspokojují. Až konečně věčné světlo všech oltářů katolických kostelů bude živeno ze stejné centrály, která dodává elektřinu všem divadlům a tanečním sálům města, tehdy konečně bude katolictví jevem zcela srozumitelným ekonomickému myšlení.

Myslím, že tato rychle rostoucí poptávka po náboženství jako byznysu s orientačními body a smyslem, bez nichž by systém nefungoval, je jedním z hlavních rysů globalizace v Evropě. Je to důsledek obecné krize identity, kterou globalizace vyvolala. Organizace, jako například Občanský institut v Česku, jsou nejkřiklavějšími příklady tohoto utilitaristického pojetí náboženství jako garanta objektivního morálního řádu po konci ideologií; návštěva papeže v Praze v roce 2009 tuto funkci církve jako firmy na výrobu a distribuci orientačních bodů dramaticky zviditelnila. Církve obchodují s funkčními substituty velkých ideologií minulého století, v tomto byznysu mají velkou komparativní výhodu, jejich loga jsou vepsána do kalendářů a zbytků tradic, vládnoucí oligarchie jim proto ráda přiznává monopol.

„Když si vzpomenu, že před dvěma tisíci let ten byznys rozjížděli s jedním oslem!“ praví v jedné staré židovské anekdotě pan Kohn, když pozoruje kolonu automobilů doprovázející papeže při návštěvě Jeruzaléma.

V sociologickém výkladu moderních společností hrál velkou roli teorém sekularizace. Podle něj je modernost přijetím nejistého historického času, z něhož není úniku k žádné věčnosti. V dějinách nejsou otvory, kudy by k nám proniklo světlo věčných pravd, před nimiž bychom museli mlčet. Moderní člověk musí rozhodovat o stále větším počtu stále rozpornějších možností a žádné své rozhodnutí nemůže zdůvodnit odkazem na naddějiné pravdy.

Až do poloviny 20. století se církev dějinám bránila, interpretovala sekularizaci jen jako ztrátu a zatemnění posvátna. Na druhém vatikánském koncilu se ale katolická církev k dějinám přihlásila, kněz se otočil čelem k věřícím a společně začali hledat v textu evangelia orientační body a smysl platný pro historickou chvíli, v níž musí jednat.

Na postmoderní společnost teorém sekularizace už aplikovat nelze (Posvátno, Sociální studia 3-4, Brno 2008). Globalizace dějinný čas přetížila, vše, o čem lidé věřili, že je dáno, se ukázalo jako nejistá historická konstrukce. Lidé se začali dějinného času bát, a tak se znovu začalo dařit byznysu s diktáty z pravého světa, s věčnými hodnotami, které mohou zpochybňovat jen „pohanští psi“. Evropské státy se pod tlakem globalizace klerikalizují a renacionalizují, snaží se znovu definovat svou identitu nábožensky a nacionalisticky.

Nejznámějším východiskem diskusí o postsekulární společnosti je tzv. Böckenfördova věta: Sekularizovaný liberální stát je založen na předpokladech, které on sám není schopen zajistit. Z lásky ke svobodě tak na sebe bereme velké riziko. Na jedné straně může liberální stát existovat jako liberální jen za podmínky, že svoboda, kterou zaručuje svým občanům, je ukázněna zevnitř, a to znamená na základě morální podstaty každého občana a solidarity celé společnosti. Na druhé straně ale, když se stát sám snaží tyto vnitřní regulující síly zajistit donucovacími prostředky práva a autoritativními nařízeními, vzdává se své vlastní liberálnosti a – tentokrát na sekulární rovině – se znovu stává vykonavatelem instancí totality, od nichž se osvobodil v náboženských válkách.

Liberální sekulární stát je rozporný, protože bez morálních norem a pout solidarity nemůže fungovat jako liberální; nemůže je ani sám vytvořit, kdyby se o to pokusil donucovacími a výchovnými metodami, stal by se státem etickým nebo klerikálním, tedy totalitním.

Náboženství a nacionalismus nabraly v současnosti novou energii právě proto, že pod heslem ekonomická globalizace je ničena morální podstata jednotlivců a solidarita občanů národních států – předpoklady fungování liberálních států. Závislost liberálních států na předpokladech, které sámy neumějí ani vytvořit, ani zabránit jejich ničení, se tak stala největším problémem éry globalizace.

Michelangelo namaloval Adama na stropě Sixtinské kaple s pupíkem, jako by ani on nebyl prvním člověkem na světě, ale zrodil se z předků. Považujme Adamův pupík za velké poselství renesanční Evropy – žádný člověk není na zemi první.

Navrhuji přeformulovat Böckenfördovu větu takto: Liberální stát musí především umět být dědicem instancí, které mu předcházely, žádný člověk není nepopsaný list, do něhož by státní moc mohla udělat svůj první zápis.

Idea dědictví je zakódována do evropské identity v mnoha formách – římský stát je dědicem řecké kultury, Nový zákon je dědicem Starého zákona, ústava je dědicem mravního zákona v nás – a kritický rozum, který nás osvobozuje od závislosti na tradicích, musí umět být jejich dědicem.

Komunismus zkrachoval, protože neuměl být dědicem toho, co mu předcházelo. Tradice jen ničil, nebo na nich parazitoval – na národním obrození například. VMarxově radikálním smyslu, být dědicem náboženství znamená zbavit se bídy, kterou bez náboženství nelze unést. To komunistická moc nedokázala.

Když Hannah Arendt chtěla ospravedlnit trest smrti pro Eichmanna, toho hrdinu banálního zla, píše, že „nechtěl sdílet Zemi s židovským národem, jako by měl právo rozhodovat o tom, kdo smí na Zemi žít“. Ano, Země je dědictví, nemůžeme se k ní chovat, jako bychom tu byli první a měli právo rozhodovat o tom, kdo tu smí žít a kdo ne. Každý stát a každý politický systém se stává totalitním v okamžiku, kdy pro sebe vyžaduje právo prvního zápisu do člověka, jako by imperativy státní moci přicházely z nějakého vně dějin. Někdy je povinnost být dědicem velmi těžká, v liberálně-demokratickém Česku například byli komunisté před námi, dostali se tu k moci vinou nás všech; být jejich dědici předpokládá, že porozumíme silám, které je do našich dějin vtáhly.

Marx připsal buržoazii střízlivý pohled na svět, který nutí lidi odhodit romantická pozlátka a vidět své vzájemné vztahy jen z hlediska chladného ekonomického kalkulu. I kalkulující ekonomický rozum se ale musí naučit být dědicem historických společenství, v nichž lidé kladou odpor ekonomickým cílům ve jménu cílů „romantických, etických, náboženských“, tedy iracionálních, jak připomenul Tomáš Sedláček ve svém bestselleru. Umět být dědicem znamená především umět interpretovat, vrátit hlas instancím vzdáleným v čase i prostoru, porozumět tomu, co je z minulosti stále přítomné a co z cizího je nám vlastní.

Princip hororových filmů je jednoduchý: co mělo být pohřbeno, spláchnuto ve stokách a bez hlasu, se vrací a ohrožuje tak řád našeho světa. Ve formuli lidská práva například je vždy zamlčen někdo, na koho se ta práva nevztahují, protože není pro nás člověk. Nietzsche napsal: V přikázání miluj bližního svého je vždy mlčky přítomen někdo vzdálený, koho milovat není třeba – já miluji toho vzdáleného.

Každý pořádek má své špinavé tajemství – je jím tento vzdálený, nemilovaný, umlčený a zamlčený. Když se přihlásí o slovo a chce být milován, špinavé tajemství vychází najevo a náš pořádek se otřese v základech. Co by zbylo z pyšné rétoriky lidských práv, kdybychom dali hlas zamlčeným obětem ekonomické tyranie, informačních asymetrií a biologických handicapů?

Každý pořádek má své „americké dilema“. Ekonom Gunnar Myrdal tak kdysi nazval závratný rozpor mezi universalismem amerického kréda a vyloučením černochů z něho. Když se černý vzdálený přiblížil na dohled a promluvil, hořely hranice Ku Klux Klanu. Dnes jsou noví nemilovaní vzdálení krutě vyháněni z EU, jejich utrpení se do pojmu lidská práva nezapočítává. Senátor strany, která se v Itálii, jedné ze zakladatelských zemí EU, podílí na vládě, prohlásil: „Imigranti? Škoda, že kremační pec hřbitova Santa Bona ještě nefunguje!“ a dodal, že „imigrant není můj bratr, má jinou barvu kůže“ (Corriere della Sera, 18. 3. 2010). Ve filmu A. I. Umělá inteligence Stevena Spielberga se popisuje kolektivní slavnost Flesh Fair, na níž se pálí a leptají mecca, roboti, k oslavě nepřekročitelné hranice mezi „lidskými a robotskými právy“.

Globalizace zahustila časoprostor, vzdálenost mezi námi a těmi umlčenými se prudce zmenšila, přiblížili se na dohled a promluvili. Třetí svět už nelze držet v bezpečném nedohlednu, je z našeho světa už jasně viditelný, vzdálení se přiblížili, jsou v našich městech, chtějí mít právo být našimi bližními, a to vyvolalo v Evropě morální paniku a závratný růst poptávky po identitě. V záchvatech té paniky po nás liberální státy chtějí, abychom zpívali hymnu s rukou na srdci a vyznávali křesťanské hodnoty. Je to vývoj směrem k totalitarismu, protože výchovnými a donucovacími metodami se stát snaží zajistit morální normy a pouto solidarity mezi lidmi.

Globalizace k nám ale přivalila i vlnu odvahy milovat toho vzdáleného, jiného, nepřeslechnout ho, vlnu kooperace a empatie.

Poptávka po identitě si přivolala na pomoc staré evropské démony, ulicemi Rigy pochodovali jako národní hrdinové bývalí příslušníci SS, v Maďarsku může zvítězit ve volbách ultranacionalistická strana, v Rakousku kandiduje na úřad prezidenta představitelka krajní pravice. Milan Vodička uvažuje v MfD o výroku „Češi za nacistické okupace skoro vůbec netrpěli, jelikož se k nim Hitler nechoval výrazně odlišněji než ke svým spoluobčanům v Německé říši,“ který nedávno Erika Steinbach, předsedkyně německého Svazu vyhnanců, vysvětlovala v Radiožurnálu. Strašné na té větě je, že šedesát pět roků po porážce nacismu tato Němka vylučuje implicitně židy z pojmu Češi. Ukrajinci prohlásili nedávno za národního hrdinu nacionalistického vraha Stepana Banderu.

Démoni se vracejí i do USA. Southern Poverty Law Center zdokumentoval nárůst extremistických skupin v USA o 244 procent. Extremistický tón je přejímán a šířen konzervativními politiky a prosakuje i do médií. Pravičácké heslo „Bože, zachraň nás od Obamova socialismu“ je nebezpečně extremistické v zemi, v níž milióny lidí neměly právo na lékařskou péči.

Slavoj Žižek napsal, že vnímáme jako barbary ty, kdo prožívají svou identitu a tradici bez distance, jako absolutní příkaz, který nelze změnit, jen vyplnit nebo zradit. Je to pravda v tom smyslu, že základem evropské identity je kritická distance ke každé identitě. Tento odstup od toho, co z nás dějiny udělaly, od minulosti, která se chce jen opakovat, proměnil evropskou kulturu v univerzální civilizaci.

Civilizaci odlišuje od kultury odvaha vidět se skrze zcizující zkušenost pohledu druhých, přijetí historické relativity vlastních hledisek. Papež Benedikt XVI od počátku své vlády vyzývá k boji proti relativizaci evropské identity jako úpadku, dokonce patologickému projevu evropské duše. Řekněme archaicky, že kultura je duše, civilizace je duch a duše se často proti relativizující ironii ducha brání, někdy si na svou obranu přivolává i démony.

Globalizace je především prudkým zrychlením procesu, v němž se kultury sekularizují, stávají se civilizacemi, vše samozřejmé a dané, posvátné a vzdálené, se stává reflexivním, tekutým, blízkým.

Extremismus ve všech svých formách – od rasismu, nacionalismu až po pravičáckou nenávist k sociálnímu státu – a také současné snahy o založení evropské identity na návratu ke křesťanství jsou jen vzpourou kultur proti civilizaci, vzpourou duší proti duchu, pokusem stát se znovu barbary a vyznávat bez distance vlastní tradici, bránit místa a symboly našeho původu, vyhnat z Evropy zcizující odstup od naši vlastní kultury. Jiří Přibáň nazval výmluvně českou variantu tohoto postoje euroamerické pravice „kulturní boj“.

Z civilizace se už ale pouhá kultura udělat nedá, návrat barbarů na Západě může být jen dočasný. Možná, že už odcházejí…

(Postsekulární společnost II vyjde v Salonu v květnu.)