Václav Bělohradský: Politická kultura v mezičase

Světový ohlas získalo i hnutí Occupy Wall Street z parku Zuccotti v New Yorku s heslem „Jsme těch 99 % (proti 1 % nejbohatších)“, jež úspěšně denuncuje skandální příjmovou nerovnost a korumpující vliv financializace ekonomiky na politiku. Hnutí poprvé vystoupilo 17. září 2011, ale brzy se rozplynulo do bezvýznamnosti.

Připomeňme rovněž Indignados ve Španělsku či ProAlt v Česku.

Všechny tyto masové iniciativy mají jedno společné: žádné se nepodařilo stát se součástí demokraticky zvolené vládní většiny. Ve volbách naopak uspěly většiny, které si proti vůli politických a kulturních elit zvolily brexit ve Velké Británii, Trumpa v USA, Zemana v ČR a třeba Pětihvězdičkové hnutí v Itálii.

Výsledkem demokratických voleb je dnes nejčastěji polarizace společnosti na „rozhořčenou“ menšinu, odmítající svou prohru jako politicky i morálně nepřijatelný důkaz nelegitimních vlivů ve veřejném prostoru (viz hesla jako Trump není můj prezident!); a na zklamanou většinu, která si zvolila populistické vůdce, ale slíbených změn se přesto nedočkala, protože politická moc už není dost svrchovaná na to, aby mohla podstatně změnit „stávající pořádek“.

Jaké jsou příčiny tohoto úpadku demokratického vládnutí?

První příčinou je, myslím, prostor radikální nedůvěry k institucím, který ustavily informační technologie. Nazval jsem ho – s narážkou na dílo Marshalla McLuhana – globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech. Tisíce anonymních uživatelů a také hackerů do něj vhazují „uniklá důvěrná sdělení“ o odvrácené straně fungování všech druhů moci – utajené smlouvy, policejní odposlechy, zákulisní dohody mezi ekonomickou a politickou oligarchií…

Eseje Václava Bělohradského najdete i ve sbírce nejlepších textů za tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva. Vznik knihy můžete podpořit zde: hithit.cz/20letSalonu.

Každý si může snadno dosadit uniklá sdělení, která na síti objevil sám, já připomenu namátkou z italského tisku posledních let třeba odposlechy manažerů farmaceutického průmyslu o manipulaci pacientů s cílem přesvědčit je, aby místo levného a stejně účinného generického léku kupovali dražší značkový; hovory manažerů oceláren o tom, jak zatajit karcinogenní účinky emisí; a z tisku českého třeba tuto větu, uniklou z jednání členů jednoho okresního stranického výboru: „Tak to rozepíšu na čtyři akce, vole, a je to bez výběrovky, ne?!“

Tento dravý toxický příval uniklých sdělení je generátorem masové nedůvěry v politiku obecně a v demokracii zvláště. Ideje a hodnoty, které demokratickou moc legitimizovaly, se v něm rozpustily, moc je obnažena. Masové očekávání radikální změny je vedeno potřebou vrátit reprezentativní politické moci legitimnost, ale v toxickém kyberprostoru uniklých sdělení důvěru v politiku obnovit nelze.

Druhou příčinou krize demokratického vládnutí je globální proliferace hyperobjektů, jak britský filosof a umělec Timothy Morton označil nekonečně rozpínavé objekty, které prosakují do všech teritorií, rozvracejí svrchovanost každé lidské obce, lepí se na jiné objekty, nemají pevné obrysy ani časoprostorovou specifičnost – třeba globální oteplování, radioaktivní odpad, plasty, automobilový průmysl, ropa. Vyvolávají někde záplavy, jinde epidemii rakoviny, samy ale nemají ani své místo, ani svůj čas, ani svůj tvar.

Proliferace hyperobjektů je jádrem věku, který se nazývá antropocén, kdy lidské jednání významně mění ekosystémy planety Země a kdy „zemskou kůru, a to po celém světě (…), pokrývá neustále bobtnající vrstva člověkem vytvořeného materiálu. (…) Na zemské kůře se vrství lidmi vyprodukované minerály – plasty smíšené s betonem“ (Morton).

Formulí externality definujeme v ekonomické teorii dopady jednání aktéra A na aktéra B, aniž by souhlas aktéra B byl nutný k tomu, aby jednání aktéra A bylo legální. V neoliberální ekonomické teorii jsou externality považovány za jev „okrajový“, základ je v internalitách – v dobrovolné dohodě mezi svrchovanými vlastníky o náhradách škod, které si navzájem způsobují užíváním svých vlastnických práv. Dopady hyperobjektů na naše historické světy ale nelze řešit vyjednáváním mezi soukromými vlastníky o škodách a náhradách – „legální a legitimní“ dohodou mezi svobodnými vlastníky, tedy internalizací externalit. Ve své nezmapovatelné rozpínavosti vyvolávají hyperobjekty konflikty, které radikálně přesahují možnosti tradiční liberálnědemokratické politiky.

Třetí příčina krize demokratického vládnutí se týká pojmu svrchovanost. Z římské politické kultury jsme zdědili rozdíl mezi mocí svrchovanou – impérium a mocí lokální – potestas. Ve věku technologické globalizace má svrchovanou moc ten, kdo rozhoduje o tom, jakým hrozbám mají různé potestas právo klást legitimní odpor. Jedná se v první řadě o hrozby spjaté s nukleárním arzenálem, bez něhož žádný stát nemůže získat velmocenský status; dále hrozby spjaté s ohrožením životního prostředí, s patentováním sekvencí lidského genomu v soukromovlastnickém režimu a s privatizací infrastruktury komunikace a výchovy – kulturních předpokladů (sebe)organizace lidstva.

Sítě nadnárodních korporací zaplňují historické světy lidí entitami, které je globálně mění, aniž by byly podřízeny nějaké legitimní a efektivní svrchované moci. „Vskutku nevíme, jakého typu člověka by bylo zapotřebí (…), aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi,“ říká německý filosof Peter Sloterdijk.

Svrchovaná moc byla intra muros (uvnitř zdí Říma) podřízena senátu, lidu, soudcům. Kde jsou ve věku technologické globalizace nové zdi Říma, kde by byla svrchovaná moc výrazem vůle nějakého globálního lidu a efektivně omezena nějakou globálně vymahatelnou legalitou? Jsou to zdi Washingtonu, Pekingu, Frankfurtu či Bruselu? Neocitlo se spíše celé lidstvo extra muros?

Čtvrtou příčinou je skandální chudoba demokratické imaginace ve srovnání s možnostmi technologického vývoje v tomto tisíciletí.

V předmluvě ke spisu Ke kritice politické ekonomie Marx napsal, že lidstvo řeší vždy jen takové problémy, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že problém sám vzniká teprve tam, kde materiální podmínky jeho řešení jsou již dány, nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.

Lidé vnímají něco jako problém až tehdy, když už jsou možnosti k řešení dány v materiální základně. Ještě nikdy nebylo tak zřejmé, že materiální podmínky řešení našich problémů (například těch spojených se zamořením měst soukromou dopravou nebo nedostatkem pitné vody) „v lůně globálního kapitalismu“ již dozrály, že technické možnosti řešení jsou už k dispozici. Jejich využití brání jen ideologická nadstavba – naše právní, politické či umělecké formy vědomí, které jsou totálně podřízeny partikulárním zájmům vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu.

V roce 1961 před ním varoval americký prezident Eisenhower ve své Farewell Address to the Nation: „Musíme být ve střehu před nekontrolovatelným vlivem vojenskoprůmyslového komplexu a nikdy nedovolit, aby svou vahou ohrozil naše svobody nebo demokratické procesy.“

Připomeňme ale, že už v roce 1956, v prvním vydání své přelomové knihy Mocenská elita, sociolog Wright Mills ukázal, že oligarchizace demokracie je nezvratnou tendencí amerického kapitalismu.

Je demokracie schopna probudit v lidech politickou imaginaci potřebnou k osvobození univerzálních technologických možností dozrálých v „základně“ od zajetí v partikulárních zájmech a ideologiích?

Antonio Gramsci označuje slovem interregno (mezivládí) „organické“ krize společnosti, kdy „staré umírá a nové se ještě nerodí“ a kdy se otvírají „nepředvídatelné možnosti“. Jako „organické“ pak definuje krize, kdy masy už opustily víru v hodnoty, které vládnoucí třídy zastupovaly, kdy se tradiční ideologie vyprázdnily, vládnoucí třídy ztratily hegemonii a zbyla jim jen donucovací moc. Třída, která umí jen donutit, ale ne řídit, už není schopna vládnout, ale nová hegemonická třída, schopná nastoupit na její místo, ještě není na obzoru. Interregno je doba v nerovnováze, to „staré a mrtvé“ nemůže zvítězit, ale může na dlouho převážit – nepředvídatelnost organických krizí je obousměrná.

Popsané čtyři příčiny úpadku demokracie strhly svět do mezivládí a mezidobí. Ukončit toto temné období nejistoty vyžaduje radikální inovaci politické kultury, její denacionalizaci a planetarizaci. V posledních dvou desetiletích ale globalizace vyvolala spíše pokusy o renacionalizaci a relokalizaci politické moci, o řešení problémů globalizace návratem k těm formám pořádku, které charakterizovaly první průmyslovou modernost národních států a koloniálních expanzí. Každý takový pokus o návrat vyvolává nové formy chaosu, a tak jen prohlubuje krizi demokratického vládnutí.

Nová politická kultura, která nás může vyvést z interregna, ještě není na obzoru, zformuje se ale přijetím těchto sedmi podmínek.

První podmínkou je, že není možné řešit problémy globalizace znovunastolením těch forem pořádku, jejichž jádrem byla hierarchizace, centralizace a reteritorializace (oddělení vlastního teritoria od teritoria cizího): pořádky stanovující, co je vyšší a co nižší, co je v centru a co na periferii, kdo je první a kdo až druhý, kde je kdo doma a kde cizincem, viz hesla jako America First! nebo Make America Great Again!, jsou jen zamaskované formy chaosu.

Druhou podmínkou je nutnost smířit se s faktem, že není možné formulovat nějakou alternativu k systému, v němž žijeme, protože ho nelze popsat jako celek. Idea celkové alternativy k systému je zbytkem metafyziky, současný postkapitalismus připouští jen změť změn založených na místních bojích proti privatizaci commons, jako jsou naše geny, oceány, voda, vzduch, kultura nebo internet – ale ne změnu systému jako celku.

Třetí podmínkou je konec iluze, že politické krize lze řešit tím, že „lid sám“ sestoupí na scénu a „vezme vládu do svých rukou“. Pojem lid sám je zbytkem metafyziky, podobně jako věc sama nebo nostalgie po „totálně jiné společnosti“. Éra lidu je érou reprezentace, která se pomalu chýlí ke konci uprostřed skandálů a masového znechucení z politických stran: radikální pluralita instancí a zájmů v globalizované postindustriální společnosti už nemůže být sjednocena v jeden národ a lid, neustále se rozpadá do aktivních menšin.

Čtvrtou podmínkou je nutnost bez paniky připustit, že volby jsou beznadějně zastaralá instituce, že přestaly fungovat jako způsob ustavování legitimních vlád. Volby přinášejí dnes dvě velké hrozby: zaprvé zvolená moc je předmětem nereálného očekávání (lid si přeje zásadní změny!), nechce proto respektovat dělbu moci, jako například v Polsku nebo Maďarsku, kde se formují neliberální demokracie osvobozené od svěrací kazajky právního rámce demokratického a ekonomického pořádku. Zadruhé volby vyžadují stále větší investice, takže jsou černou dírou, kudy do demokracie vstupuje korupce.

Pátou podmínkou je rozhodný boj proti pokušení nahradit ztracenou svrchovanost národních států nad globální ekonomikou svrchovaností nad kulturní identitou. Redukce antiidentitární rebelující a kritické kultury na obranu identity a národních tradic je ve věku globalizace největším nebezpečím pro demokratické státy, především v EU.

Šestou podmínkou je přijetí faktu, že práce už nikdy nebude povoláním v silném kvazináboženském smyslu, který do toho slova vepsali především protestanti: vztah mezi prací a integrací do společnosti je potřeba redefinovat v nové sociální smlouvě.

Za sedmé: unipolarismus USA, jak byl formulován americkými konzervativci třeba v Project for the New American Century, není řešením post-bipolárního chaosu, ale jeho hlavní příčinou. Evropa se musí vrátit ke své historické roli být kulturním i politickým korektivem spasitelského sebeobrazu velkých států – nejen USA, ale i Ruska a Číny.

Projev filosofa Václava Bělohradského (1944), pronesený v rámci 23. ročníku Pražského studentského summitu, rekapituluje hlavní témata autorových esejů za poslední roky.