Václav Bělohradský: Oligarchie, elity, populismus

Ta scéna je historická lež, ve skutečnosti právě pasažéři první a druhé třídy, mezi nimiž bylo čtyři sta nejbohatších Američanů, respektovali důsledně morální kód gentlemanů, který jim přikazoval dát přednost dětem a ženám, z první třídy byly například zachráněny všechny ženy a děti, v druhé třídě 90 procent mužů utonulo a 80 procent žen bylo zachráněno, píše Zakaria.

Mezi pasažéry byl i nejbohatší Američan John J. Astor, jenž posadil svou manželku do člunu a zamával jí na rozloučenou, podobně Benjamin Guggenheim uvolnil své místo cizí ženě, kterou jen požádal, aby vyřídila jeho rodině, že se až do smrti „choval čestně“.

Ověřené statistiky jsou trochu odlišné, ale v zásadě potvrzují Zakariovu tezi, že nejbohatší pasažéři jednali tak, jak jim přikazoval jejich sociální status a morální kód.

Oligarchie se stává elitou tím, že se nechová oportunisticky, že se ve svém jednání neřídí jen „legálně možným“, ale i tím, co lidé uznávají za závazné, morální a správné – tím, co je legitimní. Takové jednání má morální auru a z oligarchií dělá v očích většiny inkarnaci ducha zákonů – elitu společnosti.

V roce 2010 například Městský soud v Praze rozhodl, že se Lubomír Zaorálek nemusí omlouvat za tvrzení, že se Zdeněk Bakala zachoval jako gauner, protože zákon pana Bakalu sice nezavazoval prodat horníkům byty OKD, ale zavazující byl jeho veřejně daný slib, že tak učiní. V rozsudku čteme: „Žalobce (ZB) dal v únoru roku 2004 veřejný slib, podle něhož… nájemci cca 44 000 bytů… důvodně očekávali…, že jim byty budou v budoucnu převedeny do vlastnictví za přislíbené ceny… Daný slib žalobce nesplnil a dokonce jej posléze veřejně zapřel… popsané jednání… lze jednoznačně označit za jednání ničemné a podvodné…, což jsou synonyma pro jednání gaunerské.“ Takové jednání je oportunistické (legální, ale nelegitimní), nebere ohled na legitimní (důvodné) očekávání druhých.

Ladislav Smoljak označuje slovem pazdrát původce jednání, které je v rozporu s obecně uznávanými mravy, ale jednající přitom může říci, že „nebyl porušen zákon“. Politik, který se tak chová, je pazdrát a globalizace, dodejme, udělala z ekonomických a politických elit spolky pazdrátů, kterým legalita slouží jen jako clona zastírající překročení dobrých mravů.

Globální konkurenceschopnost vyžaduje dislokace, prekarizaci pracovních vztahů, rušení morálních závazků plynoucích z tradice a teritoriálně zakotvených nároků. Pevnou vazbu mezi teritoriem, jeho obyvatelstvem a firmou (např. mezi Baťou a Zlínem) si už jen nostalgicky spojujeme s paleoindustriální minulostí: mezi tím, co je legální, a tím, co je legitimní, se otevřela propast, kterou hororově nasvítila finanční krize v roce 2008, později skandál zfalšovaných emisních testů (týkající se především automobilky Volkswagen) a třeba i filmy jako Wall Street, Den před krizí, Vlk z Wall Street či Sázka na nejistotu.

Přetvoření veřejného prostoru v globální vesnici uniklých toxických sdělení o všem a o všech, jehož příkladem jsou Panama Papers, přineslo rychlý konec „dobré pověsti“ institucí, politických a ekonomický elit i významných jednotlivců. Záplava různých dekontextualizovaných leaked messages dělá z veřejného prostoru karneval odvrácených stran všech lidských záměrů, každá leadership rychle ztrácí svou auru, svou legitimnost. Navíc té toxické změti uniklých sdělení, v níž se rozdíl mezi legitimností a legalitou beznadějně zatemňuje, důvěřuje stále více lidí: zatímco důvěra v tradiční média se propadla, důvěra v internet jako zdroj informací vzrostla v Itálii od roku 2007 z 31 na 48 procent.

S globální vesnicí uniklých sdělení o všem a o všech přišla kontrodemokracie – francouzský politolog Pierre Rosanvallon tak nazval stav, kdy se místo o větší účast voličů na politických rozhodnutích usiluje o permanentní „střežení politiků zblízka“; veřejné mínění se tribunalizuje, model procesu se ze soudních síní rozšiřuje na celou společnost a postoj veřejného žalobce se postupně stává převažujícím vzorcem politické angažovanosti. Občané vykonávají „negativní svrchovanost“ skrze střežení politiků, jejich denunciaci, preventivní odpor k politickým rozhodnutím a veřejné (od)souzení moci. K prosazení alternativních politických projektů kontrodemokracie nestačí, šíří se a posiluje v reakci na selhání tradičních forem politické reprezentace.

Často se cituje Masarykova věta, že „demokracie je diskuse“, ale zapomíná se, že pokračuje „pravá diskuse je (ale) možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují… je to hovor mezi rovnými… před celou veřejností“. Nic není častější příčinou pohrdání demokracií než „nedůvěryhodné“ diskuse, připomeňme si formuli clase parladora, upovídaná třída, kterou španělský konzervativec Donoso Cortés označil představitele parlamentní demokracie.

Nejrychleji klesá důvěra v ty instituce liberální demokracie, ve kterých se „diskutuje“ – strany a parlament. Je to obecný trend, v Itálii důvěřuje 70 procent občanů policii, církvi 54 procent, prezidentovi 49 procent, soudcům 39 procent, odborům 20,8 procenta, parlamentu 7 procent a stranám jen 5 procent občanů; a 42 procent lidí si dnes myslí, že demokracie může fungovat bez politických stran.

V roce 2004 věřilo ve vládu „silného muže“ 48 procent Italů, v roce 2014 už 68 procent. Tím potenciálním silným mužem by měl být někdo, kdo přichází z „vnějšku“ politiky a přináší kompetenci a „poctivou snahu o efektivitu“; vzápětí jsou ale i tito „zachránci z vnějšku“ pošpiněni toxickou vlnou odposlechů a dekontextualizovaných uniklých sdělení – a kolotoč nedůvěry a zklamání se dává znovu do pohybu.

Po celé 20. století byly všechny politické krize pojímány jako důsledek deficitu reprezentativnosti vlády, řešením proto mělo být další omezení moci privilegovaných menšin, uvolnění informačních toků, větší otevřenost veřejného prostoru, větší povinnost politických institucí vykazovat své zásluhy „před lidem“, spravedlivější volební systém. Současná krize demokracie se liší od těch minulých tím, že roste poptávka po demokracii iliberální, po efektivní „moci lidu“, osvobozené od ústavních pojistek a reprezentativních institucí.

Za rozhodující příčinu tohoto vývoje považuji invazi hyperobjektů, jak filosof Timothy Morton označil jevy, jako jsou globální oteplování, nukleární odpad, internet, financializace ekonomiky nebo uprchlická krize. Hyperobjekty nemají žádnou časoprostorovou specifičnost, jsou masivně distribuovány v čase a prostoru, lepí se na všechno, vnikají do všech diskurzů, prostupují nekonečným počtem jiných jevů a vyvolávají traumatizující pocit konce světa. „Jsme uvnitř hyperobjektů jako Jonáš ve velrybě,“ napsal Morton.

Důsledkem je poptávka po „vůdcích“, kteří přestanou diskutovat a začnou „problémy řešit“.

Jak dokazují volební výsledky všude na světě, globalizace vyústila v identitární paniku a následnou poptávku po ochraně „nás uvnitř“ před neomezenou konkurencí „těch vně“, kterou tradiční politické strany neumějí zajistit.

Průmyslová společnost se vyznačuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem, vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje – zní nejcitovanější teze Komunistického manifestu. Konzervativní myslitelé ji převyprávěli jako dramatický příběh o „ztrátě pospolitosti“, založené na tradici a pokrevní příbuznosti, na sdílení věcí a země, ne na jejich soukromém vlastnění.

Proti této pospolitosti „krve, lásky a vzájemnosti“ se tyčí odcizený pól společnosti, jejímž jádrem je stát, smlouva, směna, trh. Zatímco v 18. století je referenčním pojmem výkladu modernosti společenská smlouva, koncem 19. století je to pojem pospolitost. Ideologie 20. století pak oslovují občany jako bratry, camerati, genossen, soukmenovce, soudruhy.

Celé toto vyprávění o moderních lidech, kteří byli vytrženi z pospolitosti krve a lásky a „vrženi“ do mechanické neosobní racionality trhu, byrokracie, státu, má svůj původ – klasické dílo Gemeinschaft und Gesellschaft sociologa Ferdinanda Tönniese. Bylo sice zneužito německými nacionalisty a později i nacisty, ale problém, který analyzuje, nelze obejít: člověk chce být nejen „rovný mezi rovnými“, ale i „jedinečný mezi jedinečnými“, žije v napětí mezi potřebou partikularistické pospolitostní identity, opřené o společné soužití, a potřebou univerzalistické vzpoury proti omezujícím místním, etnickým a pokrevním vazbám. Globalizace závratně zesílila napětí mezi univerzalismem a partikularismem, a vyvolala tak poptávku po „bossech identity“, po identitární leadership, která je dnes nejmocnějším motivem vzpoury proti hyperburžoazii, jak se říká globálním ekonomickým elitám považujícím všechna omezení plynoucí z místních a identitárních vazeb za pouhá pouta, která je třeba přetnout ve jménu globální konkurenceschopnosti.

Pokles důvěry v demokratické elity a leadership je tedy zaprvé důsledkem kontrodemokracie, která vyvolala poptávku po antielitismu a antipolitice, zadruhé hyperobjektové záplavy, která vyvolala poptávku po efektivitě, a zatřetí identitární paniky, která prudce zvýšila poptávku po identitárním vůdcovství.

Ve vlivné knize Capitalism, Socialism and Democracy (1942) ekonom Joseph Schumpeter píše, že se můžeme empiricky přesvědčit o tom, že masy dosahují efektivně vyhlášených cílů, jen když jsou „vedeny nějakou menšinou schopnou vykonávat leadership“, a že nevyčerpatelná schopnost jednat, kterou někteří teoretici demokracie připisují masám, je zcela nerealistický ideologický konstrukt.

Schumpeter se tak vřazuje jako vlivný myslitel do řady stoupenců realistického pojetí liberální demokracie. Jejich cílem je legitimizace vertikální dimenze demokracie, která není v jejich očích toliko vetřelcem ohrožujícím vládu lidu, ale nezbytnou podmínkou jejího úspěšného fungování; vládu menšiny nad většinou považují tito myslitelé za antropologickou konstantu, které je třeba definici demokracie přizpůsobit.

Používejme termín oligarchie k hodnotově neutrálnímu označení vládnoucí menšiny, která se může vyvinout buďto v elitu, pokud většina společnosti uzná hodnoty, které reprezentuje, za „univerzálně platné“, a ona tak získá morální a kulturní hegemonii; nebo v mafii, pokud se stane organizovanou skupinou, která se v obraně svých zájmů opírá o utajování, zastrašování a predátorské využívání informačních asymetrií; případně v nomenklaturu – jak se v SSSR říkalo uzavřené stranické byrokracii chráněné státní mocí před veřejnou kritikou a hodnocením reálných zásluh; či v establishment, síť privilegovaných skupin, vzájemně se podporujících v hájení svých výhod.

Slovem populismus pak označme nerealistický protest proti faktické – oligarchické a hiearchické – podobě demokracie, která je v rozporu s ideálem rovnosti a bratrství.

Populistická diagnóza je správná: in teoria je demokracie vláda všech, de facto jsou všechny úspěšné demokracie ovládány elitami, empirická analýza v nich vždy odhalí vládu aktivních menšin nad pasivní a neorganizovanou většinou. Populistická léčba je ale neúčinná: in teoria je populismus vzpourou lidu proti elitám a delegované moci obecně, proti politickým stranám a všem formálním organizacím zvláště; de facto ale bude každé populistické antielitářské hnutí ovládnuto aktivní menšinou v okamžiku, kdy začne organizovat efektivní kolektivní akci, protože „kdo říká organizace, říká tendence k oligarchizaci“ – praví železný zákon oligarchie Roberta Michelse.

Ještě jednou: vertikální dimenze demokracie není její degenerací, ale podmínkou jejího efektivního fungování. Řekněme, že aktivní menšiny ve společnosti jsou něco jako rétorické figury v jazyce: nikdy nemluvíme doslovně, vždy jen v přeneseném smyslu, každý doslovný význam je zpětná konstrukce. Například od vedlejšího stolu v restauraci ke mně dolétly přibližně tyto věty: „Dcera nejdříve vyváděla, když jsem jí ale řekl, že ten chlap je parní válec, že si ho musí držet od těla, uznala to.“ Jakkoli tu větu interpretujeme, její doslovný význam bude vždy jen zpětný konstrukt, určitá variace na ni, ne její daný smysl.

Neexistuje žádný nulový stupeň řeči, vždy už jsme strháváni proudem rétorických figur nějakým směrem, každá vyslovená věta je sestavena tak, aby měla odpovídající dopad. A stejně tak neexistuje ani žádný nulový stupeň moci, nějaký lid, který by se skládal z rovných jedinců, z nichž žádný by neměl více moci než ti ostatní; stejně jako doslovný význam i lid je vždy jen zpětnou konstrukcí, na scénu vstupuje vždy už nějak organizovaný a pod vedením nějaké oligarchie, která se vyvine v elitu nebo v mafii v závislosti na kritické síle veřejného mínění.

Nad železným zákonem oligarchie nelze zvítězit, je třeba mu demokracii přizpůsobit a myslet vertikální dimenzi demokracie ne jako ohrožení, ale jako nutnou podmínku jejího úspěšného fungování, bez níž by nebylo možné organizovat efektivní kolektivní akce. Permanentní „blbá nálada“, která v české společnosti snadno mutuje v náladu destruktivní, je nejnebezpečnějším důsledkem snížené schopnosti českého národa zvolit si legitimní leadership. Ideálem české demokracie je bezhlavá rovnostářská společnost.

„20. století poznamenaly dva obecné trendy: regulace kapitalismu a deregulace demokracie a oba zašly příliš daleko“ – píše Fareed Zakaria. Reakcí na přílišnou regulaci kapitalismu byla dlouhá vlna neoliberalismu, jejímž symbolem byla Thatcherová, Reagan, oslabení sociálnědemokratických stran a také dogmatická strategie přechodu postkomunistických států (včetně Ruska) k tržní ekonomice, které říkáme Washingtonský konsensus: privatizace, deregulace a vyrovnaný rozpočet. Reakcí na přílišnou deregulaci demokracie je ve všech demokratických státech, zvláště potom v těch středoevropských (Orbán, Kaczyński), rychle rostoucí poptávka po iliberální demokracii v rámci autoritativního národního státu.

Deregulace demokracie znamená, že jsou ideály horizontální dimenze demokracie – rovnost a solidarita – prosazovány na úkor její vertikální dimenze, která ale zajišťuje efektivitu kolektivní akce, a je proto stejně důležitá jako ta horizontální; postavit jednu dimenzi demokracie proti druhé podvrací efektivitu systému a otevírá dveře demagogům, jejichž cílem je emancipace procesu tvorby leadership od demokratických ideálů vůbec.

Regulace demokracie znamená především legitimizaci její vertikální dimenze a její podřízení tlaku ideálů. Výsledkem regulované demokracie jsou kompetitivní polyarchie, jak je nazval Robert Dahl. K jejich zformování a stabilizaci musejí být splněny dvě podmínky: zaprvé liberalizace neboli neomezené právo podrobit veřejné kritice všechny druhy moci; zadruhé inkluzivnost neboli otevřenost vládnoucích menšin účasti všech, kdo prokážou své zásluhy.

Současně musí platit, že vládnoucí menšiny nemohou vyloučit určité etnické nebo sociální skupiny z práva kritizovat vládu nebo se jí účastnit, nemohou obejít povinnost vykazovat své zásluhy ve veřejném prostoru, kde nekontrolují informační zdroje; a menšiny ekonomické, kulturní, politické a sociální nemohou vytvořit sjednocenou frontu. Tyto podmínky nelze dostatečně zaručit jen souborem vymahatelných zákonů, musejí být hegemonickými ideály celé společnosti.

Nejdůležitější historickou podmínkou ustavení kompetitivních polyarchií podle zásluh je „marginalita výsledků voleb“. Označuji tak oprávněné očekávání občanů, že volby nepřinesou totální vítězství nebo totální porážku menšinám, bojujícím ve volbách o souhlas voličů, ale jen vítězství nebo porážku marginální. Společnosti, v nichž existují hluboké rozkoly etnické, ideologické či náboženské, vyznačuje deficit marginality – volební vítězství jedněch by bylo katastrofou pro druhé; v takových společnostech je ustavení kompetitivních polyarchií nemožné, volby by přinesly jen obecný pocit ohrožení, násilí, někdy i masakry.

Řekněme na závěr, že všechny stabilní demokracie – americká, britská nebo švýcarská – jsou moderní polyarchie: vládnoucí menšiny jsou voleny podle zásluh, které jim mínění občanů přiznává. Své zásluhy prokázaly v procesu bojů o úspěšné řešení „rozkolů modernosti“, tedy rozkolů mezi sekularizovaným státem a nároky církve; mezi centrem a periférií jak v kulturním, tak materiálním slova smyslu; mezi tradičním venkovem a moderním městem jako „prostorem emancipace od pospolitostních vazeb“; mezi kapitálem a prací; mezi nacionální a internacionální dimenzí průmyslového státu.

Moderní polyarchie, vystavěné na tradičních politických stranách, státní byrokracii, kulturních elitách národního státu, podnikatelských organizacích a institucích technologického rozvoje, jsou institucionalizací úspěšných řešení těchto rozkolů. Nezastavitelný pokles důvěry v tradiční politické elity je důsledkem toho, že se vynořují nové, postmoderní, rozkoly, které tradiční politické strany a společenské elity řešit neumějí. O tom ale příště.