Václav Bělohradský: „Můj život byl tragický.“ K diskusi o tzv. selhání Ferdinanda Peroutky

Myslím, že i já znám ten smutek, prožíval jsem ho pokaždé, když mi osud dovolil setkat se v exilu s posledními představiteli první republiky nebo spíše s lidmi spjatými s jejími konflikty. Vášnivě se přeli o dilematech Beneše, o postavení Němců v Československu, o to, kdo zavinil Mnichov a kdo živil vlnu nenávisti vůči Masarykovi, Benešovi a Čapkovi za druhé republiky, o Gottwaldovi a o to, proč přišel únor 1948 a proč jsme se nedokázali včas vyhnout katastrofě roku 1968. A také o konfliktech mezi exulanty třeba v Radě svobodného Československa, o nichž Pavel Kosatík píše ve druhé části Peroutkovy biografie nazvané Pozdější život.

Každý, kdo se zabývá dějinami česko/slovenského veřejného prostoru, se s nějakou obdobou toho smutku musel setkat. Jeho zdroj vidím v nevyhnutelném pocitu derealizace, který se vznáší nad zdejšími často vášnivými a vytrvalými spory, jako by se to všechno odehrávalo v nějakém fikčním světě, v němž na sebe vše bere přídech marného a trochu groteskního úsilí. Vzpomínám si, že jako kluk jsem si kupoval na poutích takové průhledné krabičky s víkem ze slídy, to když se rukou třelo, začaly v ní boxovat dvě postavičky; podobné mi připadají věčné spory v našem veřejném prostoru, nějaká drsná ruka tře víčko české krabičky, postavičky uvnitř se vztyčí a začnou se prát.

Peroutkovo novinářské dílo je tak úzce svázáno s antipolitickou identitou národa a s vychladlými vášněmi geopoliticky křehkého Masarykova státu, že dnes každý čtenář musí pociťovat smutek nad jeho marginálností v rámci 20. století; účastnit se československých veřejných zápasů znamenalo přijmout omezená národní hlediska, byl to jen zápas o přežití na okraji světových dějin. Peroutka věděl o svém zajetí v té slídové krabičce, toužil z ní vyjít, ale doba mu to nedovolila, proto napětí mezi jeho spisovatelstvím a novinářstvím v něm bylo tak bolestné. V USA si povzdechl: Moje základní situace: jsem produktem svého prostředí, zformován… ideologickou společností – teď jsem se dostal do společnosti byznysu… spisovatelé prodávají svou duši za úspěch, hloupost vítězí v TV… Anglie a Amerika jsou ovládány nihilisty a sexem a avantgardami, všechno to zlo, jehož začátky jsem nenáviděl už doma…

Tato zkreslená diagnóza americké kultury té doby vysvětluje i neúspěch jeho Demokratického manifestu – nenašel společnou řeč s veřejností země, v níž chtěl dosáhnout uznání. Neúspěch jeho politologického eseje v USA Peroutku zlomil, jako by se tím „jen podtrhlo (jeho) dřívější přesvědčení, že i jeho meziválečná publicistika je mrtvá, a že tedy jeho dílo… zklamalo jako celek“ (Kosatík).

Vrací se mi ten pocit smutku, když sleduji diskusi, kterou vyvolal výrok prezidenta Zemana o Peroutkově selhání. Ne, Peroutka nebyl nikdy fascinován Hitlerem, jeho selháním, dá-li se to slovo použít, bylo selhání celé jeho „filosofie realismu“, kterou považoval za nejvyšší etickou normu novinářského povolání. Zradit tu normu znamená svést důvěřivé čtenáře na scestí rozsvěcováním bludných světýlek – „vždy je třeba přesně vidět“ bylo jeho novinářským krédem. A tak si jednoho dne zapsal do deníku: „Vidím: můj život byl tragický.“

Peroutkův článek Češi, Němci a židé (Přítomnost, únor 1939) bychom mohli oprávněně za etické selhání novináře považovat. Najdeme v něm například tyto věty: Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance…

Spěchám ale hned dodat, že Peroutka touto eticky neudržitelnou relativizací nacistického antisemitismu sledoval eticky i politicky legitimní cíl – chtěl brzdit aplikaci antisemitských zákonů v Čechách, kde „roztok židovského elementu“ nebyl „prý“ tak silný, aby vyloučení židů z české pospolitosti mohlo být pojato jako reakce „národního organismu na otravu“. Psal v zoufalé situaci a tato dvojsmyslná strategie se mu tehdy jevila jako jediná realistická. Pro Peroutku byl realismus v krizích nejen nejvyšší normou jeho povolání, ale i života: kdo myslí nerealisticky, odsuzuje se k trvalému neštěstí. Je tragické, že k trvalému vnitřnímu neštěstí, o kterém často píše ve svém deníku, se odsoudil i svým „krizovým realismem“.

Debata o tom, zda byl Peroutka fascinován Hitlerem, je chybně pojata, spíše je třeba se ptát, co znamenalo být realistou v československých podmínkách, v nichž chtěl být Peroutka vlivným veřejným intelektuálem. Bylo nehistorické Československo udržitelným státem, nebo jen přechodným poblouzněním, které musela realita vyvrátit? A bylo realistické Peroutkovo ke komunistům velmi smířlivé psaní po roce 1945?

Možná se mýlím, ale nevěřím, že by protektorátní cenzura připustila článek s titulem Hitler je gentleman, a není ani důležité, zda Peroutka někde tuto větu napsal. Důležité je, že Peroutkův realismus po vzniku protektorátu mohl opravdu být shrnut v této formuli: Musíme vycházet z předpokladu, že Hitler je gentleman, že nám nelhal, když nám slíbil autonomii, a musíme toho využívat do krajních mezí. A vzpomínám si, že mi v sedmdesátých letech jeden pamětník, který měl k Peroutkovi blízko, jeho tehdejší postoj i těmi slovy popsal.

Peroutka tuto beznadějně zbytkovou vizi možností veřejného prostoru v protektorátu vyjádřil v různých variacích, celé jeho tehdejší psaní bylo inspirováno ideou, že se máme chovat, jako by Hitler myslel vážně své „vzetí českého národa pod ochranu Říše“; a protože „nejsme obyvateli prostoru, jsme národ“, máme nárok na autonomní život. Prezident Hácha v Berlíně podepsal smlouvu, snažme se tedy čerpat právě z této skutečnosti sílu – vždyť smlouvy je zvykem dodržovat – cituje Pavel Kosatík z jednoho Peroutkova textu.

V roce 1944 se nacisté pokusili Peroutku získat k „proněmeckému aktivismu“ a archivní zápis o rozhovoru dosvědčuje, že německé moci jeho dvojsmyslné psaní po zřízení protektorátu neuniklo a že ho přivedlo „do těžkého podezření a nakonec pod zámek“.

Hitlerovu moc nad Československem považoval Peroutka za neoblomnou podmínku, kterou je nutno přijmout a hledat možnosti realizovatelné za její neúprosné platnosti. I antisemitská opatření jsou takovou neoblomnou podmínkou, nezbývá než je přijmout, ale musíme trvat na tom, že u nás „židovský roztok“ není tak hustý, aby se dalo hovořit „o reakci organismu na otravu“ jako v Německu!

Peroutkův realismus má dvě složky. Zaprvé přijetí (geopolitických, historických, technologických) podmínek, tedy „přesně vidět“, co je dáno, co nemá smysl pokoušet se změnit. A zadruhé přesvědčení, že jediným reálným smyslem novinářské práce je proměnit psychologii lidí polemikou, analýzou faktů a kritikou. Když čteme jeho články z let 1946 až 1947, zarazí nás bezmoc jeho psaní, pokud je posuzujeme z hlediska toho, co víme, že se skutečně stalo. O své víře ve „světotvornou“ moc psychologie lidí Peroutka píše: Budování státu je kniha, která se… staví na stanovisko psychologické. Marx věřil, že člověk myslí podle toho, jaké jsou výrobní poměry…, já se opíral o víru, že ve světě se děje to, co si člověk myslí. Byl jsem přesvědčen, že budování státu je problém psychologický.

Myslel si to do velké míry i po válce, ale na dno dobových kolektivních psychóz a kruté geopolitické reality formující se „železné opony“ tehdy nedohlédl.

Po volbách 1946 přijal Peroutka jako realistické východisko, které bylo zcela nerealistické: komunisté jsou částí našeho demokratického lidu, když prolomíme zeď, kterou jejich ideologická zaslepenost postavila mezi ně a „charakteristiky českého národa“, změníme jejich „psychologii“. Pavel Kosatík připomíná, že Peroutka iluze spjaté s tímto „nerealistickým realismem“ opustil v červenci roku 1947 v reakci na útoky Antonína Zápotockého („Můj dělnický instinkt cítí ve vás škodnou!“). Tu trochu naděje, která v Peroutkově „nerealistickém realismu“ přežívala, odplavila krvavá léta padesátá a později i dusivá ubohost normalizace.

Tři citace jako příklad Peroutkova nerealistického realismu.

Kdyby komunisté opravdu byli nepřáteli… československého státu…, pak by celá naše politika spočívala na falešných základech, poněvadž jsme nepřítele vpustili do vlády… Snad právě takový názor, který nedovede v komunistech vidět než nepřátele…, je ten pravý defaitismus. Tu by asi bylo nejlepší složit ruce v klín a trpně čekat, co se stane. To by byl osud, který není možno změnit polemikami, a marně bychom se na něj sápali tesáčky, jež nám propůjčuje schopnost psát. Pak by celý náš nynější národní život byl na sklonku…, žádný z praktických politiků v tomto státě nemůže tento názor přijmout jako základnu pro svou činnost.

Anebo: Rok 1946 byl návratem k normálnosti, ne v tom smyslu, že by zahájil odbourávání socialismu. Kdo toto vyhlíží, bude stát mezi námi jako ztracená stráž, zbylá po vojsku, jež odtáhlo. Z české tradice není možno odvodit, že národ pokládá kapitalismus za normální, ale je z ní možno odvodit, že svobodu, úctu k zákonům a slušnost ve vztazích mezi lidmi skutečně máme za normální stav lidstva… Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst…

A také: Ale jako vždy v kritických situacích jen tenkrát národ přežije, jestliže národ se osvědčí…, národ včetně komunistů, neboť i oni jsou jeho částí. Jediná skutečná naděje, kterou vždy má národ, jest víra v lid. Tak ten, kdo je na lodi v bouři, nemůže doufat než v její pevnost a v to, že je z dobrého materiálu. Jestliže vlastnosti českého lidu jsou dobré, budou působit i uvnitř komunistické strany. To jsou hluboké osudové děje…

Těžko říci, zda Peroutka této iluzi skutečně podlehl, nebo jen považoval za povinnost vůči sobě i státu „nebýt defaitista“. Byl totiž dobře vybaven k pochopení komunistické (z)vůle k moci svou zkušeností z Buchenwaldu, kde se zločinů dopouštěla i vězeňská samospráva pod komunistickou kontrolou („Kdo nebyl komunista, nebo byl dokonce znám jako protikomunista… ten mohl být zařazen do transportu smrti bez možnosti odvolání“ – napsal tamní vězeň Petr Zenkl). Talk Svobodné Evropy, v němž Peroutka o tomto tématu mluví, vydal Bohumil Pečinka v LN 22. 3. 1995. Čísla mají svá tajemství – říká Peroutka, z 51 tisíc zavražděných v Buchenwaldu – mnozí byli zabiti komunisty.

Vidím v Peroutkovi, v tomto statečném muži, který se ale pojetím svého povolání odsoudil k trvalému vnitřnímu neštěstí, příklad tragédie československého veřejného intelektuála. Po první světové válce vznikl stát, který Rakušané nazvali pohrdavě Missbildung, protože byl nadnárodní jako Rakousko-Uhersko, ale byl pojat jako stát (neexistujícího) „československého národa“. Odpor, který Masarykovo Československo kladlo nacismu, byl jedinečnou historickou šancí, jak získat rozhodnou obranou demokracie v Evropě pro náš stát univerzalistickou nadnárodní legitimitu, ale naši spojenci (a vlastně ani Československo samo, jak ukázal Jan Tesař v knize Mnichovský komplex) nebyli připraveni. Nadnárodní demokratický stát se vybudovat nepodařilo, v důsledku toho byli pak Němci odsunuti, komunisté se vyhlásili za završitele národního obrození a vnitřně zraněné Československo se rozpadlo hned na začátku naší obnovené demokracie. A politickou – ne etnickou – definici národa se nám nepodařilo nalézt dodnes.

V projevu na Peroutkově pohřbu říká Jiří Voskovec, že „loučit se s Ferdinandem Peroutkou znamená pro mnohé z nás znovu se loučit s první republikou… odchází jako poslední ze zakládajících otců Masarykova státu“; a za největší novinářovo dílo považuje „monumentální celoživotní robotu jeho týdenních statí, ty nabité depeše o lidech a jejich světě“.

K Voskovcovu projevu je třeba dodat, že Peroutkova vůle zůstat ve veřejném prostoru a nalézat pro své čtenáře před jejich svědomím obhajitelné životní možnosti i v době protektorátu nebo v letech poválečných znamenala smířit se s nesmiřitelným. Život Ferdinanda Peroutky jako veřejného intelektuála, vysílajícího do veřejného prostoru „nabité depeše o lidech a jejich světě“, byl tragický, protože se musel „sápat tesáčky, jež nám propůjčuje schopnost psát“, na okolnosti, které nešlo změnit psaním – jeho realismus byl vždy realitou vyvrácen.

Řekněme na závěr, že v té krabičce, v níž se tady pereme, když (často) drsná ruka přetře její víko, je každá velká otázka zapřažena do útoku ad personam, a ztrácí tak svůj univerzalistický smysl. Klausova kritika EU odhalovala velmi reálné rozpory, ale byla zbytečně delegitimizována argumentací ad personam; podobně otázka, co byla devadesátá léta, v nichž proběhla demokratická transformace našeho politického systému, byla pohřbena pod nenávistnou potřebou části naší veřejnosti démonizovat tu převratnou dobu a zejména ODS; a démonizována byla i opoziční smlouva, která nebyla než dohodou mezi největšími stranami o možnosti vyhnout se koaličnímu vydírání menšími stranami ve specifické atmosféře té doby a která měla navíc zlomově pozitivní efekt – umožnila privatizaci bank, a ukončila tak epochu snadných úvěrů.

Tragédie Ferdinanda Peroutky je tragédií většiny veřejných intelektuálů v naší zemi, je těžké se s ní zcela minout. A je škoda, že byla v současné diskusi tak zploštěna.

Myslím, že otázka by měla být položena asi takto: Co znamená být veřejným intelektuálem ve středoevropském Česko/slovensku, kde jsou v důsledku křehkosti státu a ostražitého vztahu k sousedům dějiny veřejných sporů plné hysterie? Anebo: Jak se vyhnout identitárnímu kýči v situaci, kdy z historických důvodů převažují antipolitické definice národa, etnické, morální, jazykové, nad definicí politickou, ukotvenou v sjednocujícím vztahu ke státu a ústavě?

Politickou kulturu, která se v takovém veřejném prostoru formuje, charakterizuje podcenění institucí a přecenění morálních postojů, podcenění kompromisů a přecenění nesmiřitelných konfrontací, podcenění pragmatismu – užívání idejí – a přecenění ideologie – vyznávání idejí; mnohokrát, „ale opravdu mnohokrát“ jsem důsledek toho všeho shrnul ve formuli místo politické opozice, opozice vůči politice.

Peroutka v roce 1947 napsal: Politika je studenou obludou, která už mnoho pohltila. Proto je třeba, aby se vyvíjela ve stálé nutnosti vyrovnávat se s jinými, nepolitickými silami a institucemi. Dovedeme udržet jejich samostatnost?

Zapomněl ale dodat, že „studenou obludu“ dělají z politiky horké antipolitické vášně utopického, identitárního nebo revolučního původu, které se v přeryvech našich dějin politiky zmocňují a obludně ji přetvářejí.