Václav Bělohradský: Dva odkazy Václava Havla

Klíčovou otázkou disidentské politické kultury byla „krize soudobé technické civilizace jako celku, neschopné čelit planetární moci techniky (…), vláčící nás k vlastnímu zničení“. Klíčová otázka antikomunistické politické kultury byla omezenější: Jak účinně přispět ke konci komunistické moci a následně přeběhnout do opačného ideologického tábora pod heslem integrace postkomunistických zemí do západních struktur? A právě tento nevyřešený rozpor mezi disidentskou a antikomunistickou politickou kulturou dělá z odkazu Václava Havla odkazy dva – jeden inspirující, druhý zavádějící.

Matoucí vazbu mezi těmito dvěma odkazy ukazuje úvaha autora vlivné knihy Age of Anger Pankaje Mishry, který vyzývá odpůrce Trumpovy iracionální moci, aby se ve svém boji opřeli o Havlovy ideje: „Dlouho předtím, než George W. Bush zahájil válku proti Iráku na základě fake news, Havel ukázal, že jak ve svobodném, tak v nesvobodném světě se moc opírá o všudypřítomnost ideologické fikce, která zdůvodní cokoliv, aniž se kdy musí dotknout pravdy.“

Paradox té výzvy je v tom, že Václav Havel dal Bushově válce zdůvodněné ideologickou fikcí svou bezvýhradnou podporu.

Obecně přijímaným závěrem českých diskusí o Havlově odkazu je, že největší zásluhou našeho prvního postkomunistického prezidenta je jeho „úspěšný“ morální apel na bezpodmínečné znovuzaložení západních vojenských a ekonomických struktur na „hodnotách nadřazených zájmům“ a na globálním boji za lidská práva, opravňujícím západní vojenskou moc k zásahům proti těm svrchovaným státům, které ta samá moc prohlásí za jejich narušitele.

Ve svém vystoupení v kanadském parlamentu Václav Havel v roce 1999 prohlásil útok NATO proti Jugoslávii bez mandátu OSN, toto brutální porušení mezinárodního práva, za legitimní, protože byl inspirovaný „morálními imperativy“, jejichž legitimnost plyne z hodnot nadřazených „pozitivním zákonům“ – NATO mělo jednat ve jménu lidstva. Řekl například: „Existuje hodnota (lidská práva) vyšší (…) než suverenita státu. (…) Principy, které zastáváme, jsou vyšší než naše zájmy. (…) (NATO vede v Jugoslávii) zřejmě první válku vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot.“ Tuto pseudonáboženskou interpretaci americké vojenské moci pak stvrdil podpisem Dopisu osmi na podporu Bushovy invaze do Iráku proti dobře zdůvodněnému nesouhlasu Německa a Francie.

Dodnes přetrvávají dva negativní důsledky této nepodmíněné morální legitimizace západních vojenských superstruktur. Prvním je roztržení EU na staré a nové členy, podle známé formule Donalda Rumsfelda: „Střed Evropy se posouvá k novým členům z Východu, kteří jsou s USA“ – jsou to ochotní pomahači americké moci. Vzájemná nedůvěra mezi Západem a Východem vyvolaná v EU tímto rozkolem přetrvává dodnes, navzdory tomu, že prezident Barack Obama v roce 2009 v Praze prohlásil, že „není žádná stará nebo nová Evropa, ale existuje jen sjednocená Evropa“.

Druhým negativním důsledkem této sakralizace západních vojenských superstruktur je falešná představa, že Západ vyhrál studenou válku díky své morální převaze. Tato euforie z vítězství kapitalistické říše dobra nad komunistickou říší zla zatemnila jednoduchou pravdu, že strukturální problémy pozdní industriální společnosti pád komunismu nijak nevyřešil.

Ve svém netrpělivém moralismu Václav Havel promítl do americké vojenské moci svou vizi antipolitické politiky – „politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě“. Přehlédl, že americká unipolární světovláda je jen zjednodušenou verzí cynismu a nemorálnosti světovlády bipolární. Jak jeho nejslavnější slogan Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí dokazuje, minul se také s Hegelovou filosofií, která nás naučila rozumět tomu, že tragédií dějin není boj Pravdy a Lásky proti Lži a Nenávisti, ale boj jedné Pravdy proti jiné Pravdě a jedné Lásky proti jiné Lásce.

Poučení je kruté: bezpodmínečná morální legitimizace unipolární vojenské moci se vždy promění v brutální nástroj boje o světovládu.

Inspirujícím odkazem Václava Havla je naopak idea postdemokracie. Když si vygooglujeme slovo postdemocracy, objevíme, že ho poprvé použil britský politolog Colin Crouch v knize Post-Democracy (2004) k označení politického systému, jehož znaky jsou například: vytrácení se jasně ohraničených sociálních tříd, rostoucí moc globálních firem, masivní privatizace veřejného sektoru, nástup představitelů byznysu na politickou scénu. Především ale rychlý úpadek „veřejného užívání rozumu“ a následná obecná redukce politické komunikace na oportunistické kampaně řízené manažery přesvědčovacího průmyslu, kteří vytlačují z veřejného prostoru všechny „komplexní argumenty“ jako „nesrozumitelné obyčejným lidem“.

Obecně můžeme říci, že výrazem postdemokracie označujeme společnost, v níž demokratické instituce jako svoboda projevu či svobodné volby sice fungují, ale šíří se přesvědčení, že jsou zbytečné, protože neumožňují reálnou změnu.

Už v sedmdesátých letech Václav Havel vytušil, že propojení konzumní společnosti a nových technologií bude znamenat konec demokracie založené na politických stranách: „Nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit samopohybu technické civilizace i industriální a konzumní společnosti (…), celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce (…) a celá ta povodeň informací“ nenabízejí žádný reálný prostor pro radikální změnu.

Navzdory Googlu a obecně přijímanému přesvědčení použil výraz postdemokracie v politické filosofii poprvé Václav Havel v eseji Moc bezmocných (1978), a anticipoval tak politický vývoj posledních desetiletí. V jeho pojetí je postdemokracií politický systém, v němž by „jak ekonomický, tak politický život“ měly sestávat ze „struktur otevřených, dynamických a malých, které nebudou klást odpor vznikání jiných podobných struktur“. Postupné nahrazování hierarchických formálních struktur strukturami „neformálními a nehierarchickými“ pojímá Václav Havel jako jediný způsob, jak „realizovat opravdovou participaci občanů v rozhodovacích procesech“.

V jeho představách by cestu k postdemokracii měla otevřít existenciální revoluce. Ta ale zůstává v jeho politické filosofii mlhavým pojmem, silně kontaminovaným pražským pop-filosofickým existencialismem, založeným na temných heideggerismech z druhé ruky, jako například „diktát techniky, který člověka (…) vzdaluje (…) zkušenosti bytí a uvrhuje ho do světa pouhých jsoucen“. Když ale pojem postdemokracie dekontaminujeme, můžeme ho pojmout jako koherentní teoretickou odpověď na tři události, které rozvrátily tradiční demokracie ve věku globalizace.

Výraz událost (event) se stává klíčovou rétorickou figurou v současné filosofii, jak víme z díla Alaina Badioua či Slavoje Žižeka. Já chci tím pojmem zjednodušeně označit vynoření se zlomových narativů, které nelze integrovat do stávajících společností bez radikálních systémových změn. Přechod od demokracie k postdemokracii nastartovaly události, které v posledních desetiletích rozvrátily demokratické systémy založené na masových politických stranách.

První událostí je masové zklamání z politiky, které je důsledkem mutace veřejného prostoru způsobené invazí nových médií a následnou komunikační nadprodukcí.

Připomeňme si ještě jednou nejslavnější epizodu z Moci bezmocných – zelináře, který dává do výlohy nápis Proletáři všech zemí, spojte se!, i když je k jeho sémantickému obsahu zcela lhostejný. Václav Havel dodává: „Kdyby zelináři nařídili dát do výkladu heslo Bojím se, a proto jsem bezvýhradně poslušný, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxně (…), pravděpodobně (by se) zdráhal umístit do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení (…). Pochopitelně: je přece člověkem, a má tudíž pocit lidské důstojnosti.“

Zobecněme tuto situaci: veřejný prostor postmoderních společností je už více než jedno desetiletí globální vesnicí uniklých sdělení o skrytých motivech jednání jednotlivců a institucí, šířených ve veřejném prostoru jak eticky motivovanými hackery, tak specialisty na ničení reputace jednotlivců i institucí.

Přepsání oficiální verze jakéhokoli jednání do skandalizující verze „pirátské“ nelze uniknout.

Všechny skryté motivy politických a individuálních rozhodnutí, zvláště pak skryté synergie mezi ekonomickou a politickou mocí, jsou nemilosrdně odhalovány. Masový vzestup populismu v reakci na rychlý úpadek autority elit dělá takto zmutovaný veřejný prostor toxickým prostředím.

Druhou událost označme formulí ustavení hyperlegality. V postmoderní teorii označujeme výrazem hyperrealita schopnost nových komunikačních technologií produkovat symboly pohlcující realitu, kterou by měly reprezentovat. Analogicky označme výrazem hyperlegalita labyrintickou legalitu pohlcující ideu spravedlnosti, kterou by měla reprezentovat: trhlina mezi legitimností a legalitou, jež by nám umožnila zákony problematizovat jako „nespravedlivé“, zmizela.

Globalizace generovala „legální řád“, v němž „je spravedlnost podřízena právu (…) a přebírá jeho ambice i mocenské nároky“ – napsal Jiří Přibáň. Podstatu takového řádu můžeme zachytit formulí Co je legální, je i legitimní. Odvolání se na zákonnost je tu pouze vznešenou verzí ekonomické a politické (z)vůle globálních korporací a (nad)národních struktur, jako jsou Světová banka nebo Světová obchodní organizace. Václav Havel připsal „alibistickou funkci“ v komunistickém systému primárně ideologii, která dává člověku „jako oběti i jako opoře systému“ iluzi, že jedná v souladu „s lidským řádem a s řádem univerza“. Ve věku globalizace přebírá alibistickou funkci ideologie sama legalita: technologové globální korporativní moci svá rozhodnutí skrývají pod povrch právních textů a „nízký výkon moci halí do vznešeného hávu své litery; budují líbivou iluzi (…) objektivní regulace výkonu moci, aby zakryli skutečnou podstatu právní praxe: (…) manipulaci společnosti“.

Havlův popis fungování legality v komunistickém systému dokonale postihuje současný globální řád, který přetrhává vazbu mezi „intencemi života“ a „intencemi struktur“ a rozkládá tradiční rámec legálně legitimní moci.

Hyperlegalita je aparát, který generuje vlastní legitimnost jako suplement svého fungování, je proto v radikálním rozporu s evropskou tradicí, založenou naopak na stálém napětí mezi legitimností a legalitou ve smyslu formule Co je legální, není nikdy zcela legitimní, a co je legitimní, není nikdy zcela legální.

Třetí událost navrhuji označit formulí vzestup nereprezentovatelné společnosti. Krize reprezentativní demokracie je staré klišé, to ale nic nemění na faktu, že legitimnost reprezentativní moci všech druhů (jak mohou dosvědčit starostové, prezidenti, premiéři, ba i papežové) rychle upadá. Ze tří důvodů, zdá se mi: zaprvé zhroucení dlouhodobého zarámování kolektivních identit a cílů ve fragmentované postmoderní a postfordistické společnosti; zadruhé oslabení schopnosti národních států šířit sjednocující narativy o jednom národu a lidu; zatřetí vznik postpravdivého veřejného prostoru, v němž elity ztratily svou privilegovanou pozici, protože tradiční asymetrická komunikace mezi elitami a masami byla nahrazena komunikací symetrickou v síti sítí.

Předpokladem úspěšné reprezentace lidu je legitimizace absence lidu in persona na politické scéně, toho, že lid mluví jen prostřednictvím svých reprezentantů. Ve společnosti komunikační nadprodukce ale reprezentanti už nemají dostatečnou autoritu, aby si vynutili absenci reprezentovaných na scéně. Naopak, reprezentovaní neustále vtrhávají do diskurzu reprezentantů, a tak delegitimizují „ty, kdo mluví jejich jménem“. Největší hrozbou krize reprezentace je plíživá rehabilitace přímé komunikace mezi vůdcem a jeho lidem.

Technologie moci, před níž Václav Havel tak naléhavě varoval, dnes ovládla především demokratické volby, jejichž výsledky jsou v přímé korelaci k investicím do technik masového přesvědčování: takto vyprázdněné volby nemohou zaručit dlouhodobou legitimnost nároku politických stran na reprezentaci společnosti jako celku.

Reprezentativní demokracie založená na politických stranách je nenávratně minulostí.

Václav Havel nevěřil, že by tradiční západní demokracie mohly „zásadně čelit samopohybu technické civilizace i industriální a konzumní společnosti“. Cílem politického projektu postdemokracie je ustavit systém demokratického rozhodování, v němž by se neustále vynořovaly ne struktury založené na ideologii a formální organizaci, jako masové politické strany, ale komunity stmelené společným pocitem smyslu a sdílenými cíli. Jejich členové by odvozovali svou autoritu z umění „vstoupit do situace“ spíše než ze své pozice v nějaké nomenklatuře; interní organizaci těchto neformálních a flexibilních struktur by pak charakterizovalo minimum „formální regulace“ a „živoucí dialog s opravdovými sociálními potřebami komunit“.

Postdemokracie Václava Havla překračuje radikálně rámec tradiční parlamentní demokracie, myslím ale, že i přes svou radikalitu je nezvratný obrat k postdemokracii již v běhu: nepřinesla ho „existenciální revoluce“, ale dalekosáhlé ekonomické a technologické změny. Je to pokus o demokratickou odpověď na proměny kapitalismu pod tlakem informačních technologií, které obvykle zachycujeme formulemi jako sdílená ekonomika, nový kapitalismus, průmysl 4.0, společnost přístupu, postkapitalismus, postfordismus, deliberativní demokracie, flexikurita nebo i democracy of multitudes – demokracie zástupů.

V současné konfiguraci globálních trhů rychle expanduje ve všech společnostech proces, kterému říkáme proliferace platforem. Slovem platforma označuji zjednodušeně využívání nových médií k nízkonákladovému oběhu idejí, znalostí, práce a kompetencí mezi společenstvími vzdálenými v prostoru, ale interaktivně propojenými online. Uvnitř širšího rámce participativní politické kultury umožňují platformy efektivně sdílet zdroje, vytvářet nové materiální i ideové trhy, organizovat crowdsourcing, crowdfunding a všechny jiné formy kooperativních i směnných vztahů v síti.

Zaveďme výraz demokracie platforem k označení takového politického systému, v němž mohou díky proliferaci platforem „neformální a flexibilní struktury“, jež jsou „v neustálém živoucím dialogu s opravdovými potřebami komunit“, vznikat s nízkými transakčními náklady. Levicová kritika neoliberalismu coby ideologie parazitující na emancipujícím dopadu nového kapitalismu si musí vynutit masivní přeměnu platforem na permanentní veřejné infrastruktury, které budou trvale snižovat sociální entropii (míru neuspořádanosti společnosti), a usnadňovat tak kooperaci mezi nezávislými jednotlivci. Cesta k Havlově postdemokracii tak bude otevřena.

Když politický projekt postdemokracie rozpracujeme v novém technologickém kontextu „sdílení a přístupu“, bere na sebe reálnou podobu, včetně Havlova požadavku „propojit znovu politiku s hledáním smyslu existence“, a tak obnovit historicky nejtrvalejší pouto držící lidské společenství pohromadě.

Jako skeptický liberální demokrat chci ale své úvahy o odkazu Václava Havla zakončit poznámkou Richarda Sennetta, amerického sociologa, který ve 20. století nejprozíravěji varoval před existenciálními důsledky nového kapitalismu: „Vzpoura mládeže za mého mládí vycházela z představy, že rozbitím starých institucí vzniknou komunity založené na důvěře a solidaritě mezi lidmi (…) a také společný prostor, v němž by lidé byli vzájemně citlivější ke svým potřebám. To se nestalo. Fragmentace institucí fragmentovala i lidské životy…“

Předneseno na konferenci Moc bezmocných: Masaryk, Patočka, Havel na Lotyšské univerzitě v Rize v říjnu 2017.