Václav Bělohradský: Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně

Vracím se v této knize k tématu, kolem kterého celoživotně krouží mé (nepříliš akademické) filosofování: k nepotlačitelnému napětí mezi legitimností a legalitou, mezi smyslem pro spravedlnost a literou zákona, mezi občanskou solidaritou a politickým režimem.

Mým prvním česky psaným systematickým pojednáním, které jsem tomu tématu věnoval, byla kniha se zastrašujícím (a dnes uznávám, že i nesmyslným) názvem Krize eschatologie neosobnosti. Text vyšel na rozhraní let 1979 a 1980 v římském exilovém měsíčníku Studie, poté v roce 1982 pod stejným názvem knižně v londýnském nakladatelství Alexandra Tomského Rozmluvy. A v roce 1984 ho vydal Václav Havel spolu s jinými mými studiemi ve své samizdatové edici Expedice pod titulem Přirozený svět jako politický problém, pod kterým pak v roce 1991 v mírně přepsané verzi vyšel v nakladatelství Československý spisovatel.

I přes svůj zastrašující název měl text v naší disidentské obci ohlas, zmiňuje se o tom Václav Havel v Dálkovém výslechu. To je vzácná chvíle pro autora, přináší mu ale i pokušení, že přecení své zásluhy. Vliv mého pojednání nebyl ve skutečnosti zásluhou mou, ale nové aktuálnosti, kterou disidenti zajistili v celé Evropě tématu legality (postdemokratické, postkapitalistické) bez legitimnosti (hypertrofovanému systému norem rozumí jen korporace právníků) a legitimnosti (posttotalitní, postrevoluční) bez legality (revoluční moc je třídně legitimní, ale legální být ještě nemůže, legálních záruk by zneužili „třídní nepřátelé“). Svou angažovaností „za život v pravdě“ učinili v kontextu nemorální politiky velmocí toto staré téma znovu aktuální v celém bipolárním světě.

Přívlastek aktuální je dnes pokleslý výraz, odkazuje ale na nejdramatičtější zkušenost západních společností: přítomnost je čas zlomu, budoucnost je radikálně jiná než minulost; co bylo samozřejmé a věčné, se mění v hrozbu. Bez „existenciální revoluce“, jak říkal trochu staromódně Václav Havel, by budoucnost přinesla katastrofu.

Na rozdíl od antikomunistů disidenti viděli, že „technická civilizace jako celek, neschopná čelit planetární moci techniky, nás vláčí k vlastnímu zničení“ (Havel); viděli hrozbu, že „intence života“ budou diagnostikovány aparáty „samopohybu“ jako patologické úchylky nepřizpůsobivých občanů a odsunuty do irelevance.

Pro disidenty bylo aktuální vše, co slibovalo zvrátit tento posun k propasti; vítězství jednoho pólu bipolárního světa nad druhým ale záchranu přinést nemohlo, oba byly jen struktury, jedna vypouklým zrcadlem té druhé.

Spolu s disidenty jsem věřil, že společnosti bipolárního světa charakterizuje „technizace moci“, jejímž důsledkem je krize legitimnosti institucí. Vše, co je technizováno, je odtrženo od nahlédnutí do univerzálně srozumitelné struktury žitého světa, které „nemůže být převedeno na nějaké neosobní mechanismy, evidence je totiž prožitek v první, a nikoli ve třetí osobě“ – napsal Miroslav Petříček ve svém Úvodu do současné filosofie.

V Krizi eschatologie neosobnosti jsem čtenářům sliboval happy end – nahlédnutí do univerzálně vykazatelné struktury „přirozeného světa“; v tom byla v očích disidentů její aktuálnost. Mým očím se ale ten happy end jevil stále více jen jako jedna z verzí fundamentalismu, západní nutkavé potřeby vyhlásit něco za pevný a nevyvratitelný základ života, za fundament; když ten se zjeví, všechny alternativní instance musejí zmlknout (případně být umlčeny jako „populistické ohrožení politického řádu“); a zmlknout by měl i nárok komunistické třídní revoluce na vyšší historickou legitimnost své moci.

V druhé polovině osmdesátých let jsem se s fundamentalismem, tímto happy endem filosofie, definitivně rozešel a snažil se od něj osvobodit i téma nelegitimnosti politického režimu. Výstižný (i když nepoužitelný) název této knihy by měl tedy znít Krize eschatologie neosobnosti po čtyřiceti dvou letech v meditaci svého autora.

Otázka, kterou jsem tehdy formuloval, se dnes vrací v nečekaných podobách, prostupuje všechny sféry lidské činnosti, dramaticky naléhavou ji pak učinil antropocén – věk lidské zodpovědnosti za planetu Zemi.

Jiří Přibáň ji přeformuloval takto: „Paradox moderního demokratického státu je v tom, že není schopen artikulovat napětí mezi legitimností a legalitou (…), které právě mělo být jeho základem. Postupující technizace státu a politické moci vede k redukci legitimnosti na soukromý názor a legality na moc aparátů.“

V knize Čas pléthokracie se k tomu tématu vracím, ale tentokrát už bez happy endu.

Oblíbil jsem si Kunderovo pojetí románu jako žánru, který má ontologické poslání: přepsat naše zveršované životy zpět do prózy. „Zbaven krytu veršů získá člověk právo na nejlidštější z lidských statků – na porozumění.“ Uvědomil jsem si při práci na této knize, že jsem celých čtyřicet let jen přepisoval téma Krize eschatologie neosobnosti do prózy, zdálo se mi (právem, myslím), že je překryto patetickými verši o „přirozeném světě“ jako univerzálně platné instanci pravdy. Co z tématu mé první knihy obstojí, říkal jsem si, když ji přepíši do prózy?

S tím úzce souvisí i má kritika „pravdy a lásky v české politice“. Vynesla mi pověst intelektuála, který přispěl k vytlačení „hodnot“ z politiky a následné oligarchizaci naší demokracie. Jsem ale stále přesvědčen, že politiku obecně, a tu českou zvláště, je třeba přepsat do prózy: osvobodit ji od nákazy divadelností a invazivním morálním kýčem. A především od imperialistické rétoriky lidskoprávního atlantismu, jako by jedna po zuby vyzbrojená historická civilizace směla beztrestně povýšit svou legalitu, svou byrokracii a její ptydepe na příkazy platné pro celé lidstvo.

V roce 1935 si Edmund Husserl, zakladatel fenomenologie, filosofického směru, který ovládl disent, poznamenal: „Filosofie jako věda, jako vážná, přísná, ba apodikticky přísná věda – ten sen je dosněn.“ Je to bolestný povzdech nad tím, že prostor zkušeností poválečné doby vyvrátil horizont očekávání probuzený filosofií, jehož (nemožnému) naplnění Husserl zasvětil celý svůj život: založit jednotu lidstva na apodiktické instanci pravdy.

Byl to sen, je dosněn, co zbývá po probuzení? Zbývá polylogičnost – mnohohlasost – veřejného prostoru, kam všechny ideje mohou vstoupit, ale nesmějí jej okupovat; každý tu má právo vyprávět svůj příběh a hledat pro něj „modelové čtenáře“, kteří porozumějí otázce, na kterou autor svým dílem odpovídá a která je nekonečně přesahuje. Vše osobní, nepřevoditelné na technické postupy, musí obhájit svůj nárok na pravdivost ve stále se obnovující konverzaci nositelů rozdílných přesvědčení, zkušeností a zájmů v demokratickém veřejném prostoru.

(…)

Po roce 1989 jsem začal pojímat zápas disidentů o „život v pravdě“ ne jako hledání fundamentu, ale jako pokus o obnovení argumentující obce. Ta vykonávala v západní tradici hegemonii nad veřejným užíváním rozumu, kterou dnes ale v digitálních mělčinách mediasféry rychle ztrácí, řeč se rozpadá na slepence nálad, na něž se slétají divoce lajkující a hejtující followeři. Na argumenty není čas. Není ale nářek nad takovou proměnou veřejného prostoru jen příznakem elitářské nostalgie po hierarchiích a duchovních autoritách minulosti? Nevím.

Filosofická kritika fundamentalismu je jedním z velkých příběhů Západu: vypráví o tom, proč jeden příběh chce být více než jen příběhem, proč se jeho vypravěči neumějí smířit s tím, že jejich instance jsou jen vyprávěním, proč chtějí, aby byly happy endem lidstva. A proč jsou cestou k tomu happy endu tak krutí.

(…)

Dodejme ještě, že celoživotní inspirací mých úvah byla literatura soumraku rakouské říše. Všeprostupujícím rysem její dlouhé agonie, probíhající za jasného vědomí, byl ultralegalismus – útěk k litera legis. Byrokrati s císařskými licousy „vášnivě“ střežící neosobní přísnost zákonů: uniformy, razítka a státní kariéry byly povýšeny na jediný tmel, schopný držet pohromadě „národy mnohé, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílné“ (Palacký), přebývající uvnitř rakouské mnohonárodní říše; jen neosobní fungování správního aparátu vtiskovalo tomuto státnímu celku ráz jednoty. Útěk k neosobnosti paragrafů ale říši nezachránil: autorita se nemůže stát legitimní tím, že bude dokonale neosobní.

Všechna velká literární díla soumraku rakouské říše odpovídají „Ne!“ na tuto otázku: Může se člověk odpoutat od toho, co je jiné než zákon? Všeobecný útěk k zákonu a uniformě mají tato díla za nihilismus. Jednotícím momentem středoevropské literatury je tak pochopení absurdnosti úsilí ponořit život do éteru čistých pojmů, kde by plul očištěn od své temné stránky.

I soumrak současné Evropy vyznačuje taková utopie legality. Těžké kolo stále abstraktnějších a nesrozumitelnějších zákonů se točí stále rychleji a drtí historické zkušenosti lidí; středoevropské národy udělaly zkušenost s absurdností tohoto vývoje (a středoevropští intelektuálové jí porozuměli) v jakési osudové předpremiéře.

Úzkostná i euforická doba přechodu, kdy nám budoucnost ještě nepatří a minulost nám už nepatří, se ohlašuje v pěti klíčových událostech.

Zaprvé antropocén – věk, kdy hrozí, že člověk svou činností nezvratně překročí planetární limity a učiní Zemi neobyvatelnou. „Lidstvo trpí, umírá. Celé ekosystémy kolabují. Jsme na počátku masového vymírání a vše, o čem umíte mluvit, jsou peníze a pohádky o věčném ekonomickém růstu“ – zahřímala Greta Thunbergová v OSN. Věk antropocénu probudil v politice apokalyptický tón.

Formulí duch marginality označuji fakt, že strany spolu ve vzájemném sporu soutěží ve volbách o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ovšem pod jednou podmínkou: vítězství jedněch bude jen marginální, nepřinese totální porážku druhých, ale pouze omezené změny. Antropocén vnáší do demokracie apokalyptickou instanci „práva lidstva přežít na planetě Zemi“, duch marginality kolabuje, pokračování fosilní ekonomiky by bylo ne marginální, ale totální porážkou pozemského lidstva.

Aktuální otázka: Přežije demokracie apokalyptický tón antropocénu?

Druhou událostí je globalizace informační a komunikační technologie, která přeměnila pomalý veřejný prostor pod hegemonií argumentující obce ve všepohlcující digitální mělčinu. Legitimnost moci je v moderních demokraciích dána ustavením názorové většiny ve volbách, v digitálních mělčinách se však tradiční názorotvorné procesy rozpadly a názory se přibližují pouhému gustu („proti gustu žádný dišputát“). Ryba smrdí od hlavy, liberální demokracie od voleb.

Aktuální otázka: Mohou být většiny z digitální mělčiny zdrojem legitimní moci?

Zatřetí invaze hyperobjektů, jako je globální oteplování, nukleární arzenály anebo například The Great Pacific Garbage Patch, skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu třikrát větší, než je Francie. Nemají žádnou časoprostorovou specifičnost, jsou všude, do všeho prosakují, jejich dopady na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v liberálním právním rámci, žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by mu zajistila možnost vyčíslit škody, najít jejich viníky a odsoudit je legálně k náhradě. Naši planetu pokrývá neustále bobtnající vrstva člověkem vytvořeného materiálu, která se vymyká svrchovanosti liberálnědemokratických států.

Aktuální otázka: Může liberálnědemokratický stát přežít takovou bezmoc?

Začtvrté části větší než celky. Globalizace 3.0 (Thomas Friedman), jejímž jádrem je komunikační a informační revoluce a jejímiž protagonisty jsou jednotlivci, emancipuje části všech celků od závislosti na reprezentantech své jednoty. Souslovím transcendence moci jsme označovali v politické filosofii nezávislost politického řádu na řádu sociálním; slovem subscendence (vypůjčeným od britského umělce a filosofa Timothyho Mortona) označme naopak konstitutivní znak globalizované společnosti hyperkomunikace: politický řád se propadá do chaosu sociálna, politicky reprezentované (vele)celky, jako byly národy, třídy, církve nebo akademické instituce, ztrácejí – přes umělé dýchání, které jim dávají národovecké pravice po celém světě – svou autoritu.

Politika na sebe bere podobu pléthokracie – vlády tematických a dočasných většin, ustavených ze „singularit, které singularitami i zůstávají“. Václav Havel globální osvobození občanských společností od „starých struktur“ vytušil a označil ho – jako první v Evropě – slovem postdemokracie.

Aktuální otázka: Jak může „platformizace“ ekonomiky odolat tlaku korporací, které ji strategicky využívají jen ke snížení svých nákladů a k udržení statu quo?

Zapáté, postmoderní cesta změny je hybridizace. Mnohotvarý a těkavý postmoderní kapitalismus nikdo neumí popsat jako jeden celek, k němuž by nějaký jiný jeden celek mohl být celkovou alternativou. Krutá éra vyhrocených protipojmů a vyloučeného třetího skončila, přišla doba toho i onoho, souvislostí, tvořivého synkretismu, univerzální hybridizace pojmů, identit, institucí, forem vlastnictví, vzdělávání či práce… Už dávno nebojuje jeden „velký subjekt osvobození“ (demos) proti jednomu „velkému subjektu útlaku“ (kapitál). Spíše je v běhu řada glokálních pouličních bitek: hranice mezi strojem a organismem, centrem a periferií, outsidery a insidery, kapitálem a prací v těch bitkách mizí; všechny identity se ředí, co je nám cizí, už neumíme oddělit od toho, co je nám vlastní.

Aktuální otázka: Jak se proces hybridizace může stát programem politických hnutí?

--------------------------------

Uvedení knihy Čas pléthokracie se koná dnes od 18.00 v pražském knihkupectví Božská Lahvice (Bílkova 6).