Václav Bělohradský: Antipolitický nihilismus elit

První selhání se týká postkomunistických zemí po roce 1989; označím ho formulí vítězství antikomunistů nad disidenty. Antikomunismus byl legitimní součástí opozice vůči komunismu, mezi antikomunisty a disidenty byl ale epochální rozdíl: cílem antikomunistů bylo rychle „přeběhnout“ z tábora sovětského hegemona do tábora hegemona amerického; cíl disidentů byl hlubší – otevřít znovu otázku smyslu a legitimnosti postprůmyslové civilizace, před kterou byly oba hegemonické systémy stejně bezmocné. „Nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit samopohybu technické civilizace (…); i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního,“ napsal Václav Havel-disident.

Pohlcení disentu antikomunismem nebylo jen událostí lokálního významu na periferii odcházejícího bipolárního světa. Bezpodmínečné přeběhnutí postkomunistických států do ekonomicko-vojenských struktur Západu zajistilo velký legitimizační bonus globalizaci kapitalismu, proti níž se kritická západní veřejnost v té době začínala mobilizovat. Jeho extrémní podobou byla sakralizace NATO, jak ji známe třeba z projevu Václava Havla-prezidenta v kanadském parlamentu v roce 1999. Řekl tehdy, že bombardování Jugoslávie bez souhlasu OSN bylo legitimní, protože NATO nemělo jiný zájem než obranu lidských práv, „které jsou vyšší hodnotou než svrchovanost států“.

„Jako kdyby říkal, že (armády NATO) (…) jednaly jako přímé nástroje božího práva – jasný případ náboženského fundamentalismu,“ komentuje to Slavoj Žižek. V Kosovu je dnes vojenská základna Spojených států Camp Bondsteel. Když ji v roce 2005 navštívil Álvaro Gil-Robles, zmocněnec EU pro lidská práva, nazval ji „menší verzí Guantánama“.

Sakralizace vojensko-ekonomických struktur Západu je přímým důsledkem katastrofy, jíž je propojení mýtu americké výjimečnosti s exaltovanou nenávistí k Rusku v podání postkomunistických antikomunistů. Prostor pro multilaterální správu světa otevřený po roce 1989 se na dlouho uzavřel, do zahraniční politiky se vrátil cynický oportunismus nukleárních (vel)mocí.

Druhým selháním byla priorita, kterou politické elity obou velmocenských bloků připsaly transformaci plánované ekonomiky postkomunistických zemí v ekonomiku tržní, místo aby spojily své síly k řešení nejnaléhavějšího strategického úkolu po konci studené války, jímž bylo odstranění jejích toxických zbytků ve třetím světě (kde často byla válkou horkou) a rozsáhlá podpora ekonomického rozvoje postkoloniálních států. Polarizace mezi Východem a Západem překryla strategicky důležitější polarizaci mezi Severem a Jihem.

Islámský terorismus, uprchlické vlny, odvrat od demokratického vládnutí ve třetím světě – to vše jsou jen důsledky této chybné strategie.

V důsledku sakralizace NATO a potlačení vědomí spoluzodpovědnosti obou hegemonů rozděleného světa za ekonomicko-politickou katastrofu ve třetím světě převládlo po roce 1989 v globálním veřejném prostoru nereálné idealizované pojetí Západu, které Pavel Barša charakterizoval jako „redukci civilizačních norem Západu na ty, které v něm získaly převahu v posledních čtyřiceti letech, tj. normy týkající se vztahu věřících a nevěřících, mužů a žen či heterosexuálů a homosexuálů“.

Je to falešná ideologická konstrukce kulturně-politického establishmentu EU a postkomunistických přeběhlíků do tábora nového hegemona: hodnoty jako rovnost, multikulturalismus, genderová spravedlnost, plnoprávnost LGBT komunity, relativizace národní svrchovanosti, důsledný náboženský pluralismus a například odvrat od ekonomického růstu k ochraně planety a jejího klimatu většinové veřejné mínění v západních státech nikdy nepřijalo za své. To se projevilo naplno v novém veřejném prostoru sociálních sítí a symetrické komunikace, jehož se dosud mlčící většiny staly hlasitými protagonisty.

Mezitím se ale idealizované pojetí Západu stalo legitimizační formulkou politiky hegemona, proto se západní kulturně-politický establishment snaží delegitimizovat většiny, které jsou s idealizovaným obrazem Západu v rozporu. A to dvojím způsobem: zaprvé vyhlašuje veřejný prostor za „toxické místo“, kde nelze argumentovat a většiny tu jsou produktem demagogů; zadruhé vyhlašuje takové většiny za „populistická hnutí“, která ohrožují liberální demokracii tím, že po zvolených politicích vyžadují opatření překračující ústavní omezení výkonu politické moci.

Ve svém varovném textu z roku 1997 americký publicista Fareed Zakaria píše, že „demokraticky – často referendem – zvolené vlády (…) stále více ignorují (…) ústavní meze své moci. (…) Od Peru po Palestinu, od Sierry Leone po Slovensko, od Pákistánu po Filipíny vidíme růst (…) neliberálních demokracií“. Hrozí, že demokracie pojatá jako lidová vůle pokvete, zatímco úcta k ústavním omezením výkonu moci bude uvadat.

Od okamžiku, kdy se středoevropské země vzbouřily proti „eurořešení“ uprchlické krize, se formulí illiberal democracy označují především demokraticky zvolené vlády v Maďarsku a Polsku. Jacques Rupnik hovoří o „demokratickém regresu“ a definuje jej dvěma znaky: zaprvé odvratem od vlády zákona jako základu liberální demokracie, zadruhé obratem k nacionalismu a tvrdé identitární politice jako k privilegovanému zdroji politického konsenzu.

Navrhuji pojmout vzestup neliberální demokracie jako politický důsledek masového vypovězení preventivní poslušnosti vůči globální legalitě, ustavené mocenskými centry, jako jsou akademický establishment, různé think tanky, Světová obchodní organizace, EU či Světová banka, v procesu neprůhledných vyjednávání s nadnárodními ekonomicko-finančními korporacemi.

Formulí preventivní poslušnost označuji takový postoj k legálním příkazům a nařízením, který podle hesla zákon je zákon vylučuje z kompetence občanů coby podvratnou otázku legitimnosti zákonů. Preventivní poslušnost vůči globální legalitě odsuzuje demokraticky zvolené politiky k „vládě bez práva rozhodovat“: každý pokus o změnu fungování systému je delegitimizován jako populistické ohrožení liberální demokracie.

Britský politický novinář Steve Richards tvrdí, že voliči nenávidí politiku, ale chtějí silné vlády; volí si proto lídry, kteří jsou outsidery politického systému a slibují nehrát podle not připravených privilegovanými hráči. Hned po volbách se ale ukazuje, že tito vítězní outsideři jsou odsouzeni k bezmoci, legalita chrání mocenský status quo.

Bezmoc zvolené moci podkopává důvěru v liberální demokracii – ta třeba u nás neochránila ani práva horníků na jejich byty před bezohlednou spekulací, ani téměř milión občanů před krutou dluhovou pastí; a stejně nedokáže donutit vlastníky, aby své nemovitosti nenechali chátrat ve veřejném městském prostoru v zájmu zisku developerů. Neliberální demokracie je tak jednou z možných odpovědí na frustraci většin z bezmoci politiků, které si zvolily.

Reálná liberální demokracie je globalizující se sítí aparátů, které vepisují do každého jednotlivce preventivní poslušnost k tržnímu ideálu života (nazval jsem to kdysi tyranií sebeoptimalizace pro vyšší hodnotu sebe sama na trhu) a k pravidlům hry o ekonomickou a politickou moc, definovaným privilegovanými hráči. Viktor Orbán pravdivým výčtem neúspěchů liberální demokracie úspěšně legitimizuje pro velkou většinu svého národa demokracii neliberální: „Liberální maďarský stát nechránil veřejný majetek, který je nutnou podmínkou rozvoje národa (…), liberální maďarský stát nechránil zemi před zadlužením (…), zkrachoval také v ochraně rodin před prací vynucenou splácením dluhů.“

Na legitimnost ideálů a pravidel liberální demokracie se většiny dlouho neodvažovaly zeptat. A když se toho v některých zemích odvážily, zvolily si následně demokracii neliberální.

Většiny, formující se v demokratických zemích vypovězením preventivní poslušnosti vůči globalizaci ideálů a pravidel liberálního vládnutí, nazvu postkatechistické. Politicko-ekonomické elity proti nim bojují – zaprvé morální a kulturní skandalizací jejich reprezentantů využívajíce svého privilegovaného přístupu k médiím; a zadruhé invokací preventivní poslušnosti (opakuji: preventivní je poslušnost, která potlačuje otázku legitimnosti) vůči legalitě jako systému příkazů, formulovaných v globálním kódu liberálnědemokratických aparátů – typickými příklady jsou války soudních mocí proti Berlusconimu či Trumpovi. Tento způsob boje proti postkatechistickým většinám navrhuji označit jako antipolitický nihilismus elit.

Katechistické většiny sjednocovala společná praktická víra, napájená z obecně uznávaných zdrojů legitimnosti: měly své struktury – noviny, nakladatelství, univerzitní sympatizanty, privilegovaná místa setkávání, systémy formální i neformální reprezentace, typické vstupy do systému, autorizované interprety legitimních cílů a také okruh jejich známých nepřátel; formovaly historické názorové bloky legitimizované staletými katechismy – kanonizovanými diskurzivními formacemi pod corporate governance organických intelektuálů (jak jim říkal Gramsci).

V 19. století byly politické katechismy literárním žánrem, jehož sjednocující intencí byla obecně sdílená potřeba nahradit církevní náboženství v jeho univerzalistické roli vědou a humanismem – připomeňme si třeba Saint-Simonův Catéchisme des industriels (1823), Comtův Catéchisme positiviste (1852), Engelsův Komunistický katechismus (1847) a Marxův a Engelsův Komunistický manifest (1848).

Éra katechismů pokračovala po celé 20. století: nejdříve se v konfrontaci s marxisticko-leninským projektem emancipace lidstva objevuje na scéně masa teoretických a praktických projektů demokratického reformismu; po velké krizi 1929 se stalo Keynesovo epochální dílo The General Theory of Employment, Interest and Money katechismem, jenž inspiroval protagonisty demokratického kapitalismu po mnoho desetiletí; koncem sedmdesátých let pak hrála roli katechismu neoliberální kritika keynesiánských politik – začalo se tomu říkat neoliberální obrat.

Za vlivný katechismus můžeme považovat i knihu manželů Meadowsových Meze růstu (1972), jež je radikální kritikou iracionálního, ničivého modelu ekonomického růstu; a také vizi postindustriální společnosti vědění, jak ji zformuloval Daniel Bell v USA a například Radovan Richta v Československu; mezi katechismy patří i dílo Zygmunta Baumana, jehož výklad holocaustu nás učinil vnímavými k možnosti masové normalizace zla v moderní společnosti (jak snadno bylo v USA normalizováno mučení v rámci boje proti terorismu!).

Doba politických katechismů sepsaných „organickými intelektuály“ pro masové politické strany definitivně skončila.

Antipolitický nihilismus kulturních elit je inspirován přesvědčením, že postkatechistické většiny nejsou názorová uskupení, nýbrž davy jednotlivců, jejichž spravedlivé rozhořčení na ekonomickou globalizaci je zneužíváno demagogy, kteří ovládli postpravdivý veřejný prostor.

Jan Motal zavedl ve své úvaze v Deníku Referendum o povinnosti státu hájit podmínky produktivity veřejného prostoru formuli statika demokratické diskuse. Pravdy pojímá jako stavby, k jejichž konstrukci se používají nástroje a materiály, které musejí být všechny „osvědčitelné“ před veřejností. Před tvrzeními, u kterých není možné „zjistit, jaké nástroje je vystavěly a jaké metody a teorie je stmelují“, musí být veřejný prostor chráněn jako před teroristickými útoky na nosné „pilíře veřejné diskuse“.

Hegemonie liberálnědemokratických elit ale nesestává z takových „osvědčitelných“ tvrzení. Postkatechistické většiny, vzniklé v radikální opozici k elitám, nejsou jen obludná názorová uskupení, stmelená emocemi vyvolanými informačním odpadem, jako jsou třeba nelegální odposlechy, fake news a „uniklá sdělení“ obíhající v blogosféře.

Filosof demokratické levice Michael Hauser prohlásil, že „přivítal (Trumpa) jako reakci na zabetonovaný mocenský konsenzus v USA. (…) Dlouho tady totiž vládla liberálnědemokratická hybris, představa, že ať uděláme cokoliv, nic se nám nestane“. Hybris je arogance, překročení mezí daných člověku, které přivolává trest bohů na celou společnost. A Hauser dodává, že i „Babiše je třeba chápat (…) tak, že rozbíjí určitý zavedený konsenzus, který měl sklon k hybris“.

Globalizace přinesla radikální decentralizaci, deteritorializaci, dehierarchizaci a denormalizaci našeho životního světa: žádný problém už nelze vyřešit ustavením rozdílu mezi centrem a periferií, vyšší hodnotou a nižší hodnotou, vlastním teritoriem a cizím teritoriem, normálním a nenormálním. Na podlomení těchto pilířů našeho historického světa postkatechistické většiny reagují „zpátečnickou“ vůlí k reteritorializaci (opevnění hranic vlastního teritoria stavěním zdí), k rehierarchizaci (autoritářskému nadřazení „národních“ zájmů soukromým instancím – America First! nebo Tato země je naše!), k recentralizaci (obnově moci centra nad periferiemi) a k renormalizaci (naše preference jsou preferencemi těch normálních).

Pokus postkatechistických většin „otočit zpět kolem dějin“ vnímají liberálnědemokratické elity jako politický skandál, protože problematizuje zavedený konsenzus o tom, že k ekonomické globalizaci neexistuje alternativa. Jejich objevení se na scéně odhalilo traumatizující deficit legitimnosti v liberálnědemokratických systémech, který kulturně-politické elity Západu marně překřikují apokalyptickým varováním před populistickými hnutími a postpravdivou mutací zasíťovaných veřejných prostorů. Nějaký nový katechismus globalizace ale sepsat nelze, doba katechismů je už navždy minulostí.

Liberální demokracie se za poslední desetiletí stala fetišem, lží, k níž se kulturně-politické elity Západu přimykají, aby mohly nevidět nesnesitelnou pravdu: globalizace liberální demokracii vyprázdnila, proměnila ji v prázdnou skořápku. Postkatechistické většiny vysvobozují proces formování demokratických většin z klece preventivní poslušnosti vůči liberálnědemokratickému fetiši, jako je „zákonnost“ sestávající ze zákonů, kterým lidé rozumějí stále méně a na jejichž legitimnost se dlouho neodvažovali ptát.

Postkatechistické většiny jsou přesýpací agregace protestních hlasů, které vnášejí do společnosti nepředvídané představy o veřejném zájmu, a tím znovu otevírají zapomenutou otázku poslušnosti vůči nesrozumitelnému systému. Ve veřejném prostoru tak začínají obíhat diskurzy legitimizující vypovězení preventivní poslušnosti imperiální legalitě ekonomické globalizace.

Je to vzpoura proti nutnosti, kterou dveřník u vchodu k zákonu z Kafkova Procesu shrnul ve formuli Není třeba považovat vše za pravdivé, je jen třeba považovat to za nutné. Takový požadavek je příkladem hybris – nepřijatelné politické arogance. Postkatechistické většiny hlasující pro alternativu k liberálnědemokratickým politikám jsou zdeformovanou podobou vzpoury proti aroganci těch, kdo věří, že reprezentují historickou nutnost.

Postkatechistické většiny řešení rozporů ekonomické globalizace nepřinesou, ale krizi legitimnosti pokrytecké politiky Západu vyvolaly. To je dobrý začátek!