Článek
V jednom interview říkáš, že je „čas na velkou dávku pokory a pochopení“, vyzýváš k „vnímání širších perspektiv“. Jak jsi to myslel?
Moje motivace k výzvám podobného znění je do určité míry sobecká, sebezáchovná. Prostě mi leze na nervy to neustálé vzrušování se části společnosti, které se vleče už od Havlova konce.
Ano, Václav Havel byl hvězda, všichni jsme ho právem milovali, pak ale přišel Klaus a po Klausovi Zeman. Havel už není. Dobře, udržujme při životě Havlova ducha nebo klidně vnímejme jeho působení jako odměnu, kterou nám historie dala za to, že jsme přežili normalizaci, ale zároveň už taky pojďme dál… Havel byl slaďoučký bonbón, ale takhle sladké bonbóny se přece dostávají jen v dětství. Měli bychom rozumět tomu, že krok do dospělosti znamená nutnost začít zdolávat překážky. Dospělost je kopcovitá. Havel byl nížina, Klaus a Zeman holt jsou nepříjemné kopce, ale co naděláme, musíme jít, takový je život.
Moje výzva tedy jinými slovy zní: Jděme! Žijme hrdě své životy v té krajině, kterou momentálně máme k dispozici. Rozbijme tábor na Zemanově úbočí, ráno si udělejme snídani a pokračujme, stoupejme dál. Soustřeďme se na svou vlastní osobitost, na hloubku svého myšlení, na svou básnivost, rozvíjejme to všechno co nejsvobodněji, jedině tím pomůžeme i své zemi, jedině tak něco změníme… Rozhlížejme se po krajině, zvedněme hlavy, nedívejme se jenom pod nohy. Hrdě a po svém vzhůru!
Jenomže určitá část Čechů stojí pod kopcem a pláče, trucuje, tam nejdu, mámo, tam ne, na Zemana ne a ne! A co je ještě horší, ti lidé mají pro své pozoruhodné chování po ruce zdánlivě dobrý argument: prý se „občansky angažují“ – tak říkají tomu trucu.
Které lidi máš na mysli? Kupříkladu spisovatelka Kateřina Tučková na jaře organizovala festival Meeting Brno, který tematicky spojil poválečný odsun Němců s takzvanou uprchlickou krizí. Vystoupili na něm hosté od Bernda Posselta po syrského spisovatele Nihada Sireese a jméno Miloše Zemana jsem tam nezaslechl ani jednou. Není tohle smysluplná „angažovanost umělce“?
Samozřejmě. O co jde mně a proti čemu mluvím, je angažovanost umělce s cílem odstranění Zemana. To mě umělecky a lidsky zajímá, z tohoto boje čerpám poezii a komiku. Když venku prší, člověka ten boj irituje, přijde mu trapný a osoby, které ho vedou, vnímá jako arogantní narcisy, jejichž strategií je zakrýt vlastní narcismus, aroganci a pohrdání tím, že z téhož nařknou Zemana. Když venku svítí sluníčko, přijde mi ten boj komický, roztomilý a osoby, které ho vedou, vnímám jako pomatence, jako lidi bez fantazie a bez rozhledu.
Chápu, že samotná snaha „odstranit Zemana“ je jaksi málo, důležitější je porozumět lidem, kteří ho volili. Ale nezůstáváš i ty ve stejné bublině, když se směješ těm, kdo se smějí Zemanovi?
Tohle s těmi bublinami! Ne, nejsem v žádné bublině. Velká část mé rodiny jsou zemanovci z jihu Čech, takže to, jak vypadá současné české myšlení, rozhodně nečerpám jenom z Facebooku, kde mám za kamarády přirozeně pouze antizemanovce. A další důležitá věc: nesměji se, rozhodně se bezúčelně nevysmívám, naopak, snažím se těmito potměšilými úvahami budovat náš stát, přikládám tím ruku k dílu. Nechávám zaznít tónu, který v českém kontextu považuji za důležitý, konstruktivní. Dobrovolně ze sebe dělám vola, abych aspoň pár lidem poupravil usazení klapek na jejich očích… Jako se to dělá před každou módní přehlídkou, tak by se to podle mě mělo dělat i před přehlídkou tuposti a nabubřelosti antizemanovských kruhů: než se vyjde na molo, modely se ještě překouknou a poupraví se detaily…
A angažovanost čistě občanská, tedy nikoli umělecká, je pro tebe v pořádku?
Občansky se angažovat je správné s velkým S. Jenomže co to u nás znamená, „občansky se angažovat“? A znamená to v Česku totéž, co třeba v Německu?
Je důležité vnímat, že „občanskou angažovaností“ z nějakého důvodu vždy nazýváme jen domněle bohulibé lidské aktivity. Pokud se někdo občansky angažuje za fašismus, pak je to fašista, nikoli společensky angažovaný člověk. Společensky angažovaný Němec je tedy někdo, kdo aktivně brání návratu nacionálního socialismu. V Česku to máme v důsledku našeho historického vývoje trochu jinak, u nás jsou společensky angažovaní lidé jaksi dvojkolejní: brání příchodu všech možných fašismů, krom toho ale samozřejmě mají ještě jeden důležitější úkol, a to bránit návratu takzvaného „minulého režimu“.
V téhle fázi jejich úvahy už přicházejí na řadu automatismy, v jistém smyslu ideologické premisy: minulý režim se mohl dít jen proto, že majorita vycouvala z veřejného života; neangažovala se, mlčela. Člověk si na mlčení zvykne čili: minulý režim z nás vychoval mlčící xenofobní stádo – a hotovo, to je základní teze těch permanentně vzrušených lidí. Kdo mluví, kdo se angažuje, ten je naopak Správný, Progresivní, Proevropský… Je to od nich hloupé. Pohrdají.
Zatím posledním prozaickým počinem Davida Zábranského je román Martin Juhás čili Československo (2015), letos za něj získal nominaci na Magnesii Literu. Literu už jednu má – obdržel ji coby objev roku za svůj debut Slabost pro každou jinou pláž (2006).
Ale jde o víc, jde o to, že vlnu pohrdání najednou pozorujeme nejen u nás, nýbrž v celé Evropě. Určitým způsobem smýšlející vrstva je přesvědčena, že má patent na pravdu, a tahle vrstva pak žene „mlčící“ či „fašizující se stáda“ ke „světlým zítřkům“. Převychovává je, vede osvětové kampaně. V Česku je to jen trochu otročtější, ne invenční, těžkopádnější: nás naši Správní ženou ke světlým zítřkům přes přestupní stanici, přes „kultivovanou a neustále se kultivující Evropu“, přes Západ. Na Západě, v „rozvinutých demokraciích“ – ve které hlubině zapomnění leží stinná stránka tohoto rozvoje: kolonialismus a další globální škody? – se máme poučit, tam je „vyspělo“.
Jenomže tam vyspělo není. Sedněte si v Praze někde na okraj Královské cesty a pozorujte defilující Západ. Co uvidíte, vás zděsí. Lenost, nekulturnost, tupost. Víc než polovina z těchto lidí by prý měla myslet progresivně, proevropsky, prouprchlicky, ekologicky…, druhá polovina by pak měla trochu připomínat xenofobní a zaostalé Čechy. Ale podívejte se pozorně. Co uvidíte? Po progresivnosti ani stopa. Pokud ještě stále půlka těch lidí myslí z určitého hlediska progresivně, pak tak myslí pouze ze setrvačnosti, z lenosti, z prospěchářství, kvůli pěstování příjemných sebeiluzí. Jejich obrat, jejich pád a absolutní zpustnutí, to je otázka několika sekund. Kultivovanost je dnes víc než kdy jindy vápenná fasáda, milimetr tenoučká. Není za ní žádné zdivo, nic promyšleného. Evropa je líná, je to kontinent nicnedělání.
Nepomáhá ani slunce, které kdysi hrálo zásadní roli při rozvoji antického Řecka, ani tma a stín, které přispěly k rozvoji protestantské etiky a kapitalismu. Nepomáhá nic.
Nevím, jestli brát za bernou minci pozorování turistů na Královské cestě, ale obecně souhlasím, že se Západ potýká s podobnými problémy jako my. Proto si na tvou často formulovanou, jak ty říkáš, „kacířskou“ otázku, jestli nejsme „náhodou díky Zemanovi v jistém smyslu napřed“, odpovídám, že napřed asi ne, protože podobné typy politiků najdeš v celém západním světě, od USA přes Francii po Maďarsko… Ale kde se podle tebe bere poptávka po tomto typu vůdců?
Ujasněme si pojmy: budoucnost je něco, co bude. Když říkám „napřed“, myslím tím budoucnost, nikoli žádoucí stav.
Samozřejmě bych si přál, aby se rozvinutá Evropa dále rozvíjela, ale je to dnes ještě možné? V současné době rozlišujeme dvě kategorie států: developed countries – rozvinuté země a developing countries – rozvíjející se země. Za rozvinutou zemi se bere taková, která má vysoké HDP na hlavu a tak dále. Rozvíjející se země jsou zase makové. V tom výčtu ale přece něco chybí. Proto poměrně logicky přicházím s termínem „zavíjející se země“. Domnívám se, že Česko, Polsko a Maďarsko jsou na špici „zavíjejících se zemí“. Zavíjíme se rychleji než zbytek Evropy, měli jsme náskok, byli jsme předzavinutí. Francie a USA jsou v tomto pomalejší.
Přijmeme-li tedy tezi, že Zeman jako typ, opak kultivovanosti, je budoucností Evropy, je to něco, před čím bychom se měli zavřít do pracovny? Není smysluplnější třeba snažit se odstraňovat zdroje hněvu naštvaných lidí?
Nevím, jak se odstraňují zdroje hněvu. Odstraňování mi navíc zní až příliš agresivně, zní mi to jako operace, k níž je třeba skalpelu a při níž poteče krev. Něco by mohlo nevyjít… Ne, asi mám lepší plán. Místo odstraňování zdrojů hněvu se prostě nehněvejme.
