Článek
Svědectví patří k tomu nejdůležitějšímu, co vytvořila naše žurnalistika. Financovala ho americká tajná služba CIA, vyházel v exilu, určen byl ale především československému publiku. Američané považovali kritickou veřejnost za politického hráče, který jednou i zásluhou pravdivých a svěžích informací v monolitně vypadajícím komunistickém bloku přivodí změnu. Brali střední Evropu jako prostor, kam se vyplatí pašovat myšlenky. Nakonec se to zčásti povedlo. Moc v komunistickém bloku opravdu převzali většinou ti, kteří nebyli odkázáni na ideový a informační monopol vládnoucí strany.
Stejně jako třeba meziválečnou Peroutkovu Přítomnost je možné i Svědectví číst vždy po pár desetiletích z nového úhlu pohledu. Ten dnešní se přímo nabízí. Kritické myšlení a literární rozhled byly na Západě po druhé světové válce oporami střední vrstvy, která vstupovala do spolků a stran, chodila k volbám a zajímala se o politiku. Dnes je kritické myšlení na ústupu. Příběh Svědectví a jeho šéfredaktora Pavla Tigrida je tak možné vyprávět i s ohledem na ztrátu vlivu přesně té části společnosti, pro kterou v exilu pracoval.
První, čeho si při čtení lze všimnout, je dobově srozumitelný jazyk. Tigrid věděl, že musí psát tak, aby doma nepůsobil vzdáleně a cize. Znal jazyk komunistických novin, ale šel dál. Od čerstvých exulantů z Československa se nechával poučit, co se mezitím stalo s češtinou. Jiní v exilu psali pořád jazykem meziválečné republiky, a také se tak povětšinou četli – antikvárně.
Šéfredaktor Svědectví dával ostentativně najevo chuť k životu. Když se v roce 1960 i s časopisem usadil v Paříži, využíval prázdné kapsy těch, kdo se coby privilegovaní dostávali na Západ. Přijížděli hlavně komunisté a Tigrid je zval do restaurací, dopřával jim víno. Padla pak i státní tajemství, už proto, že tajemství bylo skoro všechno. Svědectví tisklo i vnitřní materiály KSČ.
Tigrid měl od počátku oporu v zahraniční politice USA. Gradualismus, k němuž se hlásil, nebyl jeho vynálezem. Dal mu ale originální československou formu, která vystačila na téměř dvanáct let, až do srpna 1968.
Gradualismus stojí za delší vyprávění. Souvisí s faktem, že první číslo Svědectví vyšlo v roce 1956 v New Yorku. Pavel Tigrid, vlastním jménem Schönfeld, byl již zkušeným novinářem. Měl za sebou válečné vysílání z Londýna, působil v poválečných Obzorech, vedl mnichovskou redakci Svobodné Evropy, odkud ho v roce 1952 vyhodil Ferdinand Peroutka. V New Yorku Tigrid pracoval jako číšník.
Už v té době si nemyslel, že studená válka skončí vojenským osvobozením národů za železnou oponou. Československý politický exil na rozdíl od Tigrida a většinou mladších exulantů počítal s podobným scénářem jako za první a druhé světové války. V zahraničí se ocitlo dost velké množství lidí s demokratickým politickým mandátem z období před únorem 1948. Ti vytvořili Radu svobodného Československa, která měla být politickou partnerkou Západu a vrátit se k obnově demokracie. S válkou se počítalo. Sovětský svaz se svými satelity byl ze strany neúprosných, jak je Tigrid nazýval, považován za neměnnou říši zla.
Opakem neúprosných v exilu byli právě gradualisté. Pavel Tigrid v roce 1959 napsal: „Gradualismus je v podstatě pragmatický politický postup, vycházející z poznání, že v dnešním světě mocenské zájmy zhusta převažují nad ideologickými, ba i mravními hledisky… Gradualistická koncepce spatřuje v trvalém zmírnění mezinárodního napětí sám předpoklad růstu svobody z vlastních, vnitřních sil v zemích, kterým vládne komunistická strana, ba dokonce i sil v kádrech této strany. Záleží jí na osudu žijících generací v zemích komunismu.“
To se již Tigrid mohl cítit tři roky vítězem, protože povstání v Maďarsku ukázalo, že se ostatní středoevropské země k Maďarům nepřidaly. A Západ nezasáhl, když si Sovětský svaz za pomoci tanků dělal pořádek ve své sféře vlivu.
Gradualismus jeho stoupencům vyšel – jak popsal ve své knize o Tigridovi Pavel Kosatík. Uvnitř Komunistické strany Československa se našlo dost těch, kdo mysleli a chtěli pohyb. Tento pohyb ale narazil na své meze. Zatímco mnozí zůstávali u dojetí nad fotografiemi tanků na Václavském náměstí, Tigrid viděl hlavně meze vnitřní. V roce 1969 napsal: „Zdá se mi, že je něco nezdravého ve státě, který byl právě napaden podle všech pravidel agrese, jehož vojáci pláčí na rynku. Vůbec v srpnu politikové a revolucionáři nápadně moc a často slzeli, tu před mikrofonem, tu před televizní kamerou – a mně se zdá, že politikové nemají brečet, a je mi to protivné.“ To byl konec gradualistických snah časopisu Svědectví.
Následovala perioda sázky na opozici a na mladé. V šedesátých letech Svědectví uvádělo podobná jména a literární díla jako v Československu oficiálně vycházející Světová literatura. V letech sedmdesátých a osmdesátých Svědectví rozšiřovalo plody samizdatu, dvě čísla byla komplet redigována doma.
V exilu po roce 1968 vznikla dvě časopisecká ohniska opozice vůči domácímu režimu. K tomu Tigridovu přibyly Pelikánovy italské Listy. Ty pomohly přetvořit československý reformní komunismus na sociální demokracii, Svědectví zase pomohlo etablovat Václava Havla coby budoucího prezidenta.
Pavel Tigrid s Václavem Havlem v roce 1995
Svědectví svého největšího vlivu dosáhlo v době gradualismu. Tehdy dokázalo vstupovat do pohybů uvnitř vládnoucí garnitury komunistického státu. Nejsilnější ohlas po roce 1968 pak mělo zveřejnění tzv. tezí o vysídlení československých Němců v roce 1978. Byl to novinářský úspěch ve smyslu prvenství v debatě. Sudetské téma, které historik Ján Mlynárik jednou ranou otevřel, se českým prostorem linulo příštích dvacet let.
Na konferenci k pětadvacátému výročí vydání prvního čísla Svědectví řekl spisovatel Jiří Kovtun: „Ve známém konkrétním světě existuje realita svobody politické soutěže a realita zákazu této svobody. Revizionista, který vystoupí ze své původní reality, buďto přejde do druhé skutečnosti – a nutně se stává odpůrcem svého původního politického stanoviska –, anebo uvízne v jakémsi meziprostoru a hyne na vlastní rozpor. Pavel Tigrid vyvozuje závěr, že vedle parlamentní demokracie a totalitního komunismu se neukázala v praxi ani v teorii žádná nová, odlišná struktura. Demokratický komunismus je v našem historickém údobí protiklad v přívlastku.“
Termín meziprostor se tu jeví jako nesmírně zajímavý i pro dnešní politickou zkušenost. Tigrid si představoval obnovu demokracie tak, jak ji znal z prvorepublikového Československa a jak ji mohl prožívat v poválečné Americe a západní Evropě. Postkomunistická demokracie se o takovou obnovu pokusila. Neúspěšně. Nevíme, v čem žijeme. Jen se tváříme, že máme demokracii západního typu. Kdybychom aplikovali kritické myšlení, ve které věřili Američané, když platili Svědectví, potíž s meziprostorem by neexistovala. Takhle jsme se ocitli někde mezi demokracií právního státu a demokracií svévolně pokřivenou.
Kovtun konstruuje na jedné straně demokracii, na druhé straně komunismus, meziprostor se týká přeběhlíka z komunismu, který nedoběhne do protitábora úplně. Současný meziprostor je širokým polem, které se teprve musíme naučit popsat. Tigrid-gradualista dokázal vyrazit za lidmi, kteří se oddělili od komunismu a viseli v meziprostoru. Pochybujícím komunistům do meziprostoru pomáhal. Nám dnes lidé bez pomoci visí v meziprostoru, protože se jim neotevřela demokracie.
Četba Svědectví po letech nám může pomáhat vyznačovat meziprostor. I proto, že Tigrid byl a nebyl s námi. Literatura a kultura mu pomáhala přemosťovat vzdálenost z exilu. A situace exilu v tomto nápadně připomíná odcizení dnešních sociálních bublin. Ani do exilu nebylo v tehdejší společnosti dál, než k sobě dnes mají lidé od sousedních stolků v kavárně, kde každý zírá do svého počítače.
Pavel Tigrid se svým Svědectvím přispěl kritickému myšlení v Československu. Ještě z první republiky a také Peroutkovou zásluhou uměl řemeslo. Jako myslitel byl často veden spíše estetickým a literárním citem než politickým úsudkem. Jako žurnalistický zjev byl osamocený, což neumenšilo jeho talent komunikovat, přitahovat lidi, rozeznávat kvalitu a s velkým citem redigovat texty.
Když jsem se ho ptal, jestli ho komunismus vychýlil z dráhy, nebo mu dokonce zkazil život, jako syn z židovské rodiny opáčil: „Komunismus jsem nezažil. A co je komunismus proti tomu, když vám spálej matku.“