V lidech převažuje dobro, říká autor cestopisu roku Stanislav Havlíček

Nebyl jsem jen v Bangladéši, na první misi jsem byl v Jižním Súdánu, který je na tom s infrastrukturou a bezpečností ještě hůř, pak dvakrát v Jemenu, kde se posledních pár let válčí, a naposledy jsem byl loni v Palestině, v době, kdy mezi Izraelem a Palestinou létaly stovky a tisíce raket; viděl jsem tehdy na vlastní oči v činnosti izraelský Iron Dome, Železnou kopuli.

Ani jednu z vyjmenovaných zemí jsem si nezvolil. Lékaře bez hranic nelze považovat za cestovní kancelář, kde si jen tak vyberete zajímavou destinaci. Vždycky je to jenom o telefonátu – „potřebujeme lékárníka tam a tam alespoň na tolik a tolik měsíců“. A já se rozhoduju, jestli pojedu.

Vracím se vždycky s obrovským spánkovým deficitem a neschopností souvisle a podrobněji odpovídat na otázku, jak bylo na misi. Později se ze všech vypjatých a krizových situací stanou více nebo méně zajímavé historky, a co je důležitější, také určitý booster neboli posilovač sebedůvěry ve vlastní schopnosti a orientační bod na příště. Vědomí, že v krizové situaci vím, co dělat, a orientační bod v tom, jak takovou nebo podobnou situaci zvládnout. Bohužel je to mnohdy nepřenositelná zkušenost.

V neposlední řadě, a to je možná úplně nejdůležitější, získávám i jiný pohled na svět a témata přefiltrovaná televizním zpravodajstvím a zpravodajskými servery.

Česká mediální scéna psala v roce 2016 hrůzostrašné scénáře, podle kterých se prakticky každý Afričan chystal do Evropy. A mí kluci v lékárně v Agoku v Jižním Súdánu se mě o Vánocích 2016 s úsměvem ptali, proč by asi měli chtít do Evropy a do sněhu, právě teď, když už konečně mají svou zemi, kterou je třeba vybudovat, aby v ní všechno fungovalo. Byli hrdí, že se osamostatnili od Súdánu, přežili občanskou válku a konečně mohou začít žít ve vlastní zemi.

Je to stejné jako s nemocemi. Existují nemoci, o kterých se moc nemluví, říkáme jim opomíjené. Ohrožují statisíce i miliony lidí v chudých oblastech, ale vzhledem k jejich geografické lokalizaci a jen velmi malé hrozbě pro rozvinuté země jsou úplně stranou zájmu světa, který je v řadě ostatních zdravotnických témat globální. Víme sice, že takové nemoci existují, ale jsou někde daleko. Třeba krvácivé horečce viru ebola se média sice věnují, ale jen v tom extrémním případě, kdy hrozí, že unikne za hranice regionu, případně na ni zemře nějaký západní cestovatel.

Rohingové jsou od Evropy příliš daleko a jejich situace zajímala světová média jen krátce po jejich masivním exodu v srpnu 2017. Obávám se ale, že to bylo pouze v souvislosti s násilím, kterého se na nich dopustila armáda v Myanmaru. Od té doby jsou v relativním bezpečí uprchlického tábora, akutní hrozba byla zažehnána a mediální prostor obsadily nové války a nová násilí.

Na konci srpna 2017 provedla Organizace spásy arakanských Rohingů neboli ARSA v myanmarském svazovém státu Arakan sérii ozbrojených útoků. Bylo při nich zabito asi osmdesát členů ARSA a dvanáct myanmarských policistů. Myanmarská armáda bezprostředně poté zahájila rozsáhlé vojenské operace, jejichž oficiálním cílem byl boj proti teroristům, fakticky ale za podpory místních buddhistických milicí vyhnala z domovů islámské Rohingy a jejich vesnice vypálila. Do sousedního Bangladéše uprchlo více než tři čtvrtě milionu Rohingů a celkově jich nyní téměř milion žije v uprchlických táborech v regionu Cox’s Bazar.

Na relativně velmi malém území žijí statisíce lidí v nouzových přístřešcích, prakticky jsou to jenom bambusové konstrukce zakryté plachtou. Bez oken, tedy beze světla, a v permanentní vlhkosti. Většina Rohingů má v táborech omezený přístup k čisté vodě, latrínám, vzdělání, pracovním příležitostem i ke zdravotní péči.

Tím, že jsem se několik měsíců pohyboval v uprchlickém táboře, jsem se rozhodně nestal odborníkem na otázku globální migrace. Spíše naopak. Den za dnem jsme se tam s kolegy snažili za pomoci vůle, improvizace a víry, že se to povede, vyřešit banální izolované problémky. Něco malého, co zrovna nefungovalo v tom obrovském puzzle, které bylo a stále nejspíš je rozbité úplně celé.

Rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem je, že uprchlíci se chtějí vrátit domů. A ten základní úkol, jak ho vidím já, je najít a dát jim místo, kde budou doma. Ideálně to, kde byli doma předtím. Jenom nevím, kdo je ten mocný, který se o to má postarat.

Teď máme novou krizi přímo „za humny“ a já jsem vlastně spokojený, jak se společnost většinově chová. Kolik se vybralo peněz na podporu Ukrajiny, jak se Češi chovají k uprchlíkům i jak k celému problému přistupuje naše země v institucionální rovině.

A taky musím říct, že nejsem překvapený. Vždycky jsem doufal a věřil, že protiuprchlická rétorika a nastavená mediální zrcadla odrážely jen minoritní malost zdejších politiků. A se stejným optimismem věřím, že v budoucnu budeme posuzovat lidi na útěku nikoli podle jejich náboženství nebo barvy pleti, ale podle důvodů, které je přinutily opustit domovy.

A v tom je právě ten v beznaději nalezený smysl, na který jsem vám prve neodpověděl. Že když jde opravdu do tuhého, lidé v sobě dokážou najít dobro a nezištně pomáhat jeden druhému.

Možná jsem nenapravitelný optimista, ale spíše ne. Letos totiž vyšla v českém překladu kniha nizozemského historika Rutgera Bregmana z roku 2019. Jmenuje se Lidstvo a nese podtitul Dějiny naděje. Hned v úvodu se píše totéž, co já si přivezl z mise. Že minulé války ukázaly, že bombardování měst obyvatele nezlomí, ale naopak spojí dohromady. Že v krizi lidé tíhnou k vzájemné pomoci.

A tak si dál, podpořen závěry pana Bregmana, uchovávám naději, že je zlo spíše ojedinělé a v lidech většinově převažuje dobro.

Vy mi dáváte! Já to zamyšlení do knihy napsal jako odpověď na otázku, kterou mi na misi poslala z domova kolegyně lékárnice. Ona se ptala víceméně filosoficky, jak je možné, že lidé dopustí, aby se jiným lidem děly tak hrozné věci. A já v odpovědi přiznal, že vlastně nevím, ale zkusil jsem se nad tím dál zamyslet.

Tehdy bylo doma právě před parlamentními volbami, a proto jsem se sám sebe ptal i na to, jestli by se naše životy, a v té souvislosti též životy uprchlíků, změnily, kdybychom měli jiné politiky. A myslím, že ano. Dnes Češi pomáhají, ukázali světu a sami sobě, že pomáhat chtějí a mohou. A ukázali to o to snadněji, že je jejich vláda nemasíruje hysterickými varováními a strašením uprchlíky v jejich obývácích. Není čím strašit, mnoho obýváků s uprchlíky už tady máme.

Ale je mi samozřejmě jasné, že se fáze heroického sepětí a altruismu brzy vyčerpá a vůle a ochota pomáhat zeslábne. A teprve v té chvíli se skutečně ukáže, jestli je politická reprezentace naší země schopná ovlivnit ochotu i náladu lidí a vést je k přesvědčení, že nám všem bude na světě líp, když k životu přistoupíme s optimistickou a vlídnou zodpovědností za sebe i druhé.

Češi už v historii dokázali, že přijímat uprchlíky umějí a kultura země, ze které pocházejí, nerozhoduje. Hned po druhé světové válce to byly skoro čtyři tisíce dětí z Řecka, v padesátých letech téměř tisíc ze Severní Koreje, pak relativně velké počty mladých Vietnamců a Laosanů v sedmdesátých letech a děti z Namibie v letech osmdesátých.

Současní uprchlíci z Ukrajiny jsou nám možná trochu blíž: etnicky, jazykově i geograficky. Na misích jsem se ale naučil, že se všechny takové pomocné charakteristiky velmi rychle smyjí. V okamžiku, kdy zažíváte stejnou hrozbu, sdílíte stejnou kuchyni, sprchu i latrínu, je úplně jedno, kdo je černý, žlutý nebo bílý. Je jedno, že někdo čte zprava a jiný zleva. Všichni se totiž snaží porozumět si navzájem.

Na každé misi jsem si znovu a znovu ověřil, že i v jiné kultuře jsou životy a starosti lidí velmi podobné našim. Aby bylo kde bydlet a co jíst. Aby byly děti zdravé a dobře se učily. Aby měly lepší život. Aby bylo z čeho se radovat. Aby nám nechyběla láska a milovaní kolem nás. A abychom každý den věděli, že se máme dobře, a vážili si toho.