V Košířích. Nad knihou Martina C. Putny

Autor v ní přibližuje mytickou a literární tradici tohoto nepříliš rozsáhlého katastrálního území s asi patnácti tisíci obyvateli: od tam sídlící bájné věštkyně Dojky, s níž se dle Václava Hájka z Libočan radil kníže Křesomysl, až po romány Jáchyma Topola s bizarní košířskou náboženskou sektou a novodobou legendou o romském původu obce, přičemž její zakladatelé, pocházející snad ještě z pravlasti košíkářů, měli vynikat výrobou koberců.

„Na kobercích a rohožích se objevovala neznámá zvířata a podivné tropické květy, které vydávaly těžkou omamnou vůni ještě den po dopletení. Do rohoží byly často vetkány ženské a mužské postavy v okamžiku splynutí a snad i vyobrazení dávných bohů; jejich předávání prý bývalo doprovázeno tajemnými rituály, o kterých po Praze kolovaly ty nejdivočejší pověsti.“

Dalšími, snad poněkud reálnějšími postavami obývajícími Košíře jsou náboženští „disidenti“ scházející se na tehdejších vinicích, které zachytil Alois Jirásek v románu Temno, nebo disidenti a příslušníci undergroundu z doby komunismu, kteří se sami částečně odvolávali na jiného košířského literárního podivína a v jistém smyslu svého předchůdce, básníka Stanislava Mráze (1864–1918).

A ještě jiné kulturně-historické vrstvy dané oblasti tvořila obydlí chudiny, jak je popisovali Jakub Arbes, Karel Čapek či Karel Poláček, a na straně druhé domy spořádaných měšťanů, jejichž žití zachycovala třeba Jindřiška Smetanová a dále mnohem slavnější film „o zdejším nadčasovém biedermeieru“ Pelíšky, které tam byly natočeny. I když literární předloha k Pelíškům, Hovno hoří, byla vytvořena na základě životní zkušenosti Petra Šabacha s úplně jinou pražskou čtvrtí.

Putna se chytá byť jen drobných literárních zmínek nebo i toho, co se pojí k blízkému okolí – ostatně neskrývá, že Malostranský hřbitov, košířské „místo nejliterárnější a nejmytičtější“, leží těsně za hranicí Košíř, v katastru Smíchova.

Zmíněné kulturní tradice se Putna snaží napříč staletími propojovat i porovnávat a sledovat či konstruovat jejich kontinuitu a vzájemné střídání. I pří vší autorově erudici a vynalézavosti to však jde vzhledem k roztříštěnosti materiálu ztuha.

Některé místní legendy (třeba tu o zkamenělém biskupově kuchaři) uvádí Putna v jakési rudimentární podobě a sám nabízí možnosti, jakými by bylo možné je v oblasti fikce rozvíjet. Například navrhuje uvažovat o hypotetických stycích biskupa Leopolda hraběte Thun-Hohensteina, jenž je pochovaný na Malostranském hřbitově, se skladatelem Jakubem Janem Rybou. (Biskupovým sekretářem a současně kuchařem na jeho usedlosti Cibulka byl totiž skladatelův bratr).

V takovém okamžiku už vlastně literární badatel opouští roli vědce a sám se stává mýtotvorcem či aspoň někým, kdo by mýtotvorbu rád povzbudil. (Což zřejmě není nijak výjimečné: i autor této recenze před lety v nadsázce pohrozil, že pokud by jeho domov, Jižní Město, měl nadále zůstávat bez vlastního románu, možná ho nakonec napíše sám.)

Putna neskrývá, že někteří z literátů, kteří zde pobývali, popisovanou čtvrť nelíčili zrovna lichotivě, jako Jaroslav Hašek, který napsal: „Košíře jest prazvláštní obec. Jistý občan dokládá filosoficky, že jsou momenty v životě lidském, že se v Košířích i hovado zblázní.“ A sám Putna je k reálnému stavu této oblasti a k aktuálnímu počínání pražských developerů kritický, vždyť košířské kopce jsou podle něj „pořád a pořád zastavovány novými projekty develupičskými, ba i v místech, kde se zdálo, že už se žádné další domy prostě vejít nemohou“.

Přesto je zřejmé, že je jeho kniha vedena snahou, aby se pro něj (i pro další) Košíře staly nejen bydlištěm a „přebývadlem“, ale též domovem a údělem. Jak říká, člověk může občas romanticky zatoužit po Sněžce nebo třeba po údolí Grand Canyonu a řece Colorado. Ale „ze Sněžky dolů či z Grand Canyonu nahoru měl by se rád vracet domů. Jsou-li tedy bydlištěm člověkovým Košíře – měl by se rád vracet do tohoto pražského Little Canyonu a k Motolskému potoku a na kopce, které košířský úval vroubí z obou stran“.

Právě proto Putnovi vadí postupující výstavba. Proto líčí čtvrť, v níž někteří vidí především nepřitažlivou oblast kolem vytížené výpadovky na Plzeň, jako poetickou krajinu s jejími příběhy, hrdiny a tvůrci, s jejími tradicemi a symboly, tedy jako „krajinu plnou smyslu“.

Coby literárněvědný text kniha působí jenom jako drobná hříčka. Coby vyznání lokálpatriota, který pečlivě ohledává (a trochu též vymýšlí) místní tradice, aniž by se kvůli tomu vyvyšoval nad jiné městské části, jde nicméně o velmi sympatický počin, kterým by se mohli inspirovat i obyvatelé dalších čtvrtí českých měst.

Autor je literární publicista.